20 Cdo 1752/2009
Datum rozhodnutí: 13.10.2009
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1752/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného nezl. J. K., jako právního nástupce P. P., zemřelého dne 14. 4. 2006, zastoupeného matkou Z. K., proti povinným 1) Ing. D. Z., a 2) T. Z., oběma zastoupeným advokátkou, pro 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 15555/2003, o dovolání právního předchůdce oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2005, č.j. 14 Co 367/2005-72, takto:


Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2005, č. j. 14 Co 367/2005-72,


a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 11. 2004, č. j. 13 Nc 15555/2003-50, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.


Odůvodnění:


Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2003, č. j. 13 Nc 15555/2003-16, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 3. 2004, č. j. 13 Nc 15555/2003-24, byla podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 1998, sp. zn. 11 C 88/97, k uspokojení pohledávky právního předchůdce oprávněného (dále jen původní oprávněný ) v částce 300.000,- Kč se sankcí 1.000,- Kč denně od 26. 8. 1996 do zaplacení, nařízena exekuce na majetek povinných (jakožto dědiců po zemřelém J. Z.), jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. R. V. Toto rozhodnutí ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č. j. 58 Co 241/2004 - 39, nabylo právní moci dne 24. 8. 2004.


Podáním ze dne 25. 8. 2004, doručeným soudu prvního stupně dne 27. 8. 2004, požádali povinní o částečné zastavení exekuce s odkazem na § 470 odst. 1 obč. zák., jelikož pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 18 D 1430/99, byla čistá hodnota dědictví po zemřelém J. Z. určena částkou 388.877,- Kč.


Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 10. 11. 2004, č. j. 13 Nc 15555/2003-50, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2004, č. j. 13 nc 15555/2003-51, exekuci nařízenou usnesením ze dne 15. 12. 2003, č. j. 13 Nc 15555/2003-16, v části přesahující částku 388.877,- Kč zastavil a dále rozhodl, že předmětem exekuce (kromě nákladů exekuce a nákladů oprávněného) nadále zůstává částka 388.877,- Kč. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2000, č. j. 18 D 1430/99-31, jež nabylo právní moci dne 13. 9. 2000, vzal soud prvního stupně za prokázané, že čistá hodnota dědictví po J. Z. byla určena částkou 388.877,- Kč. S odkazem na § 470 odst. 1 obč. zák., podle kterého dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, proto nařízenou exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) a odst. 4 o. s. ř. částečně zastavil v rozsahu, ve kterém přesahuje odpovědnost povinných za dluhy zůstavitele .


K odvolání původního oprávněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2005, č. j. 14 Co 367/2005-72, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s poukazem na § 470 odst. 1 obč. zák. se ztotožnil s jeho závěrem, že podmínky k částečnému zastavení exekuce v části přesahující částku 388.877,- Kč byly splněny (§ 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 a § 55 exekučního řádu), neboť povinní jako právní nástupci zůstavitele J. Z. odpovídají za jeho dluhy pouze do této částky (čisté hodnoty dědictví, jak byla určena v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2000, č. j. 18 D 1430/99-31). Námitku původního oprávněného, že rozhodnutí v dědickém řízení pro něj není závazné, nepovažoval za správnou, a naopak přisvědčil námitce povinných, že toto rozhodnutí je závazné pro všechny věřitele zůstavitele. Dále uvedl, že i když původní oprávněný nebyl účastníkem dědického řízení, neboť svoji pohledávku v tomto řízení nepřihlásil, nelze jeho námitky týkající se nesprávného ocenění zůstavitelova majetku již v exekučním řízení přezkoumávat.


Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal původní oprávněný dovolání, neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je stiženo zjevnou nesprávností , neboť soud nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem ani správně nezjistil skutkový stav, a na základě provedených důkazů pak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Především namítá, že skutečnostmi uvedenými povinnými v jejich návrhu na zastavení exekuce se již zabýval Městský soud v Praze v usnesení ze dne 31. 5. 2004, č. j. 58 Co 241/2004-39, v němž jejich námitky týkající se rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele odmítl s tím, že usnesením o nařízení exekuce není dotčen rozsah odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví podle § 470 odst. 1 obč. zák.; podle názoru dovolatele se tak jedná o tzv. res iudicata. Vyslovuje názor, že ustanovení § 470 odst. 1 obč. zák. nelze vykládat tak, že nárok oprávněného vůči povinným je omezen hodnotou dědictví zjištěnou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2000, č. j. 18 D 1430/99-31, a i nadále trvá na tom, že nebyl-li účastníkem dědického řízení, nemohl se ke stanovené hodnotě dědictví vyjádřit, a toto rozhodnutí tak není možné ve vztahu k němu jako věřiteli považovat za závazné; opačný názor odvolacího soudu proto považuje za nesprávný. Dále dovolatel opětovně poukazuje na skutečnost, že hodnota dědictví, která byla určena výše uvedeným rozhodnutím, a o kterou se nyní povinní opírají, se navíc jeví být hrubě zkreslenou, když např. znaleckým posudkem nebylo oceněno příslušenství nemovitosti, jež byla předmětem dědictví, či nebyla zohledněna tržní cena družstevního podílu v S. R., jehož členem podle povědomí oprávněného zůstavitel byl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Povinní se ve svém písemném vyjádření k dovolání původního oprávněného ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, popřípadě zamítnuto.


Po podání dovolání oprávněný Petr Provazník - jak vyplývá z obsahu spisu - dne 14. 4. 2006 zemřel a pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 10. 2008, č. j. 13 Nc 15555/2003-111, bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s jeho synem nezletilým J. K., zastoupeným matkou Z. K., který jako právní nástupce vstoupil do jeho práv a povinností (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2008, č. j. 26 D 663/2006-118).


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), upravuje § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Původní oprávněný dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


V projednávané věci řešil odvolací soud otázku závaznosti výroku usnesení soudu vydaného v dědickém řízení o čisté hodnotě dědictví a dále otázku odpovědnosti dědiců v exekučním řízení za dluh zůstavitele (§ 470 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že posouzení těchto otázek bylo pro rozhodnutí v dané věci rozhodující a protože odvolací soud tyto otázky vyřešil nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představuje napadené usnesení odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Původní oprávněný především namítl, že projednání dané věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté z důvodu, že skutečnostmi uvedenými povinnými v jejich návrhu na zastavení exekuce se již zabýval Městský soud v Praze v usnesení ze dne 31. 5. 2004, č. j. 58 Co 241/2004-39.


Podle § 159a odst. 5 o. s. ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.


Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.).


Jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastávají účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté tehdy, domáhá-li se oprávněný nařízení exekuce, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem výkon způsobem, který oprávněný znovu navrhuje na shodný předmět výkonu, pravomocně nařízen, a trvají, dokud nebyl zastaven nebo jiným způsobem skončen. Z uvedeného vyplývá, že toutéž věcí ve smyslu § 83 a § 159 odst. 3 o. s. ř. se pro účely exekučního řízení rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258 odst. 1 o. s. ř.) na týž předmět výkonu (tj. nárok na mzdu, pohledávku povinného z účtu u peněžního ústavu, popř. jinou peněžitou pohledávku nebo majetkové právo, movité věci, nemovitosti, popř. jejich spoluvlastnické podíly, podnik, popř. jeho část nebo podíl) uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004).


Z uvedeného vyplývá, že pravomocné rozhodnutí soudu o nařízení exekuce nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o návrhu povinných na její zastavení (částečné zastavení), a námitku povinného v tomto ohledu nelze tudíž považovat za správnou.


Podle § 470 odst. 1 obč. zák. dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.


Podle § 470 odst. 2 obč. zák. je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.


Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí zastaven částečně.


V odůvodnění usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, Nejvyšší soud uvedl, že závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009). Poukázal přitom na to, že v řízení o dědictví je soud povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy a provést soupis aktiv a pasiv dědictví (§ 175m, věta první o. s. ř.). Na podkladě zjištění zůstavitelova majetku a jeho dluhů soud určí obecnou cenu majetku (podle aktuální právní úpravy obvyklou cenu majetku ), výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele (§ 175o odst. 1 o. s. ř.). Jsou-li však aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku k nim nepřihlíží (§ 175k odst. 3, § 175m, věta druhá, o. s. ř.) . Dále Nejvyšší soud v právní větě tohoto rozhodnutí uvedl, že závěr činěný soudem v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 175o o. s. ř. o obecné ceně majetku zůstavitele, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví, případně výši předlužení dědictví, není definitivním závěrem o rozsahu a hodnotě zůstavitelova majetku předurčujícím odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy (§ 470 obč. zák.) .


V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 12. 2003, č. j. 13 Nc 15555/2003 - 16, byla podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 2. 1998, sp. zn. 11 C 88/97, k uspokojení pohledávky původního oprávněného v částce 300.000,- Kč se sankcí 1.000,- Kč denně od 26. 8. 1996 do zaplacení, nařízena exekuce na majetek povinných (jakožto dědiců po zemřelém J. Z.), jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor Mgr. R. V. Toto rozhodnutí ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, č. j. 58 Co 241/2004 - 39, nabylo právní moci dne 24. 8. 2004. Soud prvního stupně dále z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2000, č. j. 18 D 1430/99 - 31, jež nabylo právní moci dne 13. 9. 2000, zjistil, že čistá hodnota dědictví po J. Z. byla určena částkou 388.877,- Kč. Protože původní oprávněný P. P. dne 14. 4. 2006 zemřel, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 3. 10. 2008, č. j. 13 Nc 15555/2003-111, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2008, že v řízení bude nadále pokračováno s nezl. J. K. jakožto jeho právním nástupcem.


Ze shora uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu vydané v dědickém řízení je ve výroku o čisté hodnotě dědictví závazné pro všechny věřitele zůstavitele a že povinní jako právní nástupci zůstavitele J. Z. odpovídají za jeho dluhy pouze do výše čisté hodnoty dědictví. Dovolací soud se proto neztotožňuje ani s jeho konečným závěrem, že podmínky pro částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 a § 55 exekučního řádu byly v daném případě splněny.


Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami původního oprávněného. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).


Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.), případně bude o náhradě nákladů rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 13. října 2009


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu