20 Cdo 1750/2009
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1750/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. K. , zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti povinnému J. B. , zastoupenému Mgr. Evou Oncirkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Dr. Davida Bechera 19, srážkami z důchodu, pro 14.380,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26 E 170/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 18. 6. 2008, č. j. 14 Co 297/2008-28, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.824,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Turoně.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 29. 2. 2008, č. j. 26 E 170/2008-9, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že jelikož je návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v obsahové a formální shodě s vykonávaným rozhodnutím, soud I. stupně výkon rozhodnutí nařídil správně. S odvolací námitkou, že táž pohledávka je vymáhána v jiném, exekutorském řízení, se krajský soud vypořádal závěrem, že v dané věci nenastala překážka litispendence ve vztahu k tomuto řízení, neboť exekutor dosud nevydal exekuční příkaz, kterým by rozhodl o provedení exekuce srážkami z důchodu povinného.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) (správně má být d/ ) a § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že to je v rozporu s hmotným právem a že předmětná právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem rozhodována) povinný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje jednak ve skutečnosti, že návrh na výkon soudního rozhodnutí byl podán ještě před právní mocí exekučního titulu, a jednak v okolnosti, že odvolací soud přehlédl, že povinný svou povinnost plní dobrovolně a že její část má již splněnu; kromě toho soud v řízení sp. zn. 25 Nc 3098/2007 vydal dne 24. 7. 2007 usnesení, kterým nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora, takže se podle názoru povinného jedná o věc pravomocně rozhodnutou .

Oprávněný navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K závěru o splnění podmínky, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze.

Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na výkon rozhodnutí zkoumá pouze to, zda podkladový titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.) a zda právo není prekludováno.

Ve vztahu k námitce (částečného) splnění povinnosti uložené exekučním titulem dovolací soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce se soud nezabývá a nemůže zabývat tím, zda povinnost uložená rozhodnutím (jiným titulem) povinnému byla splněna, popř. jinak zanikla a v jakém rozsahu; v tomto směru soud vychází z tvrzení oprávněného (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981, pod poř. č. 21, str. 187/525). Okolnost, že právo oprávněného po vydání podkladového rozhodnutí (či před ním) zaniklo, může být rozhodná pouze v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí resp. exekuce (srov. § 268 odst. 1 písm. g/, příp. písm. h/, § 269 odst. 1 o. s. ř.).

Pokud jde o námitku věci pravomocně rozsouzené, ani ta není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V usnesení z 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod poř. č. 187, Nejvyšší soud vysvětlil, že ve vztahu mezi řízením o soudním výkonu rozhodnutí a exekučním řízením podle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté, byl-li vydán exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky přiznané týmž exekučním titulem (pravomocně) nařízen výkon rozhodnutí stejným způsobem , na který zní exekuční příkaz, a postihující týž předmět výkonu. O takovýto případ však v souzené věci nejde již proto, že exekuční příkaz z 15. 8. 2007, č. j. 041 EX 883/07-10 (č. l. 8), byl soudním exekutorem vydán k provedení exekuce prodejem nemovitostí, zatímco předmětný výkon rozhodnutí byl nařízen srážkami z důchodu povinného. Pro úplnost se připomíná, že peněžitou pohledávku lze vymáhat více způsoby zároveň (§ 258 a § 263 odst. 2 o. s. ř., srov. též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376, Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2197 s., vysvětl. 2, a 2124 s., vysvětl. 1)

Námitka, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí byl podán před právní mocí exekučního titulu, nemá oporu ve spise, z jehož obsahu plyne, že návrh na nařízení výkonu byl podán 21. 2. 2008 (č. l. 1), zatímco exekuční titul, jímž je usnesení Krajského soudu v Plzni z 31. 1. 2007, č. j. 61 Co 585, 586/2006, nabyl právní moci 19. 3. 2007 (č. l. 5).

Směřovalo-li dovolání výslovně i do té části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok okresního soudu o nákladech výkonu, a do výroku, kterým krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné ani v této části. Přípustnost podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dána proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle § 237 odst. 1 o.s.ř. proto, že usnesení o nákladech výkonu není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).

Poněvadž tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1220,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4., § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 304,- Kč

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu