20 Cdo 1733/2007
Datum rozhodnutí: 26.01.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 130 odst. 2 písm. c) předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 1733/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné A. K. s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému Ing. M. K., zastoupenému advokátem, pro 1.789.034,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. Nc 4925/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, č.j. 30 Co 190/2006-21, takto:



Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 11. 11. 2002, č.j. Nc 4925/2002-3, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2005, č.j. Nc 4925/2002-16, jímž Okresní soud Praha - východ nařídil podle svého rozsudku ze dne 19. 1. 1999, č.j. 3 C 98/97-118, k vydobytí pohledávky ve výši 1.789.034,90 Kč s 16% úroky z prodlení od 1. 4. 1999 do zaplacení, nákladů předcházejícího řízení 149.964,- Kč a pro náklady oprávněné a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora. Předpoklady pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ), měl odvolací soud za splněny. Zejména uzavřel, že poté, co oprávněná odstranila vady návrhu na nařízení exekuce, spočívající v nesprávnosti a neúplnosti označení účastníků, jsou účastníci řízení dostatečně identifikováni a není pochyb ani o jejich věcné legitimaci, jež vyplývá přímo z exekučního titulu.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ). Především namítá, že oprávněný byl vymazán z obchodního rejstříku dne 25. 6. 2003, a je přesvědčen, že neexistuje ani zakladatel A. K. s. r. o., z čehož dovozuje, že v řízení bylo jednáno s neexistujícím subjektem. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nedostatečně a právně nesprávně vypořádal s odvolacími argumenty; s přihlédnutím k tomu, že u oprávněné je v podkladovém rozsudku uvedeno identifikační číslo odštěpného závodu, jenž nemá právní subjektivitu, a že v usnesení o nařízení exekuce ze dne 11. 11. 2002 je oprávněná označena identifikačním číslem povinného, vznesl pochybnosti o existenci oprávněné i o jejím vztahu k žalobci z exekučního titulu. Současně poukázal na to, že se jmenuje Ing. M. K., avšak návrh a usnesení o nařízení exekuce směřují proti osobě označené Ing. M. K., tedy proti osobě odlišné a neexistující. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz § 130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. námitkou nesprávného právního posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

Pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, jsou bezcennými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003) námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k zmatečnostem, tj. vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti jen za v dané věci nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).

Takovou, k založení přípustnosti dovolání nezpůsobilou, je v souzené věci námitka, že v řízení bylo jednáno s neexistujícími subjekty, kterou povinný postavil jednak na tvrzení, že oprávněná byla 25. 6. 2003 vymazána z obchodního rejstříku, a jednak na tvrzeních, že v usnesení o nařízení exekuce (a v případě povinného i v návrhu) je oprávněný označen identifikačním číslem 15837912, tedy číslem náležejícím povinnému jako podnikateli, a že povinný je označen příjmením K.. Ostatně, jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, vytýkané nesprávnosti v označení účastníků byly odstraněny podáním oprávněné ze dne 16. 2. 2004 a opravným usnesením soudu prvního stupně ze dne 18. 8. 2005, č.j. Nc 4925/2002-16. Současně je třeba uvést, že dne 25. 6. 2003 byl z obchodního rejstříku (vedeného Městským soudem v Praze, oddíl A, vložka 6833) vymazán A. K., spol. s r. o., odštěpný závod P., který však není účastníkem exekučního řízení (a nebyl ani účastníkem nalézacího řízení); jím je jeho zakladatel A. K., s. r. o., k jehož označení bylo připojeno identifikační číslo a sídlo odštěpného závodu. Účelem uvedení těchto údajů je pouze informace, že věc se týká této organizační složky právnické osoby; na újmu určitosti označení účastníka řízení není (nelze dovozovat, že by za účastníka byla označena jen tato složka), a to ani v případě, že uvedená organizační složka byla v mezidobí zrušena.

Zpochybňuje-li dovolatel námitkou vady v označení žalobce uvedení identifikačního čísla odštěpného závodu i materiální vykonatelnost exekučního titulu, nezbývá Nejvyššímu soudu než zopakovat, že připojení údajů o odštěpném závodu není na újmu určitosti označení účastníka řízení a bez dalšího neznamená, že účastníkem řízení je pouze tato organizační složka a nikoliv její zakladatel, a připomenout, že podle ustálené judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 62/1999) vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, podle kterého byl navržen výkon rozhodnutí (exekuce), nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Takové pochybnosti nevznikají, je-li žalobce v exekučním titulu označen firmou a sídlem a lze-li jej navíc identifikovat (jako zakladatele) i prostřednictvím údajů o jeho organizační složce.

Opodstatněné nejsou námitky nedostatku věcné legitimace oprávněné i povinného, který dovolatel vyvozuje z nesprávnosti původního označení účastníků v návrhu na nařízení exekuce a v usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo tomuto návrhu vyhověno. Po opravě návrhu a vydání opravného usnesení o nařízení exekuce nemají výtky dovolatele oporu ve spise.

Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu