20 Cdo 1730/2001
Datum rozhodnutí: 29.05.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1730/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města P. proti povinným 1) Z. Š., a 2) M. Š., vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 E 1275/2000, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2001, č.j. 23 Co 227/2001-22, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinným se ukládá společně a nerozdílně zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 700 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil krajský soud usnesení ze dne 26. 3. 2001, č.j. 3 E 1275/2000-15, jímž Okresní soud v Příbrami - na podkladě rozsudku téhož soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 10 C 156/98, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. 23 Co 700/99 - nařídil výkon rozhodnutí vyklizením povinných z označeného bytu i jeho provedení přestěhováním povinných a všech, kdo s nimi bydlí, na základě jeho práva a jejich věcí do náhradního ubytování v P. I/73, byt č. 61 o velikosti 1+0, a rozhodl o nákladech řízení, k jejichž vydobytí nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinných, jimž zakázal nakládat s věcmi, které vykonavatel sepíše. Odvolací soud uzavřel, že oprávněný ve smyslu ustanovení § 340 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 prokázal, že povinným byl zajištěn náhradní byt, přestože jim vykonávaný rozsudek přiznal právo jen na náhradní ubytování (§ 712 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinní (zastoupeni advokátem) včasným dovoláním, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2001. Odvolacímu soudu vytkli, že se nezabýval otázkou, zda nabídnuté prostory jsou - ve smyslu zákonných podmínek - způsobilé být náhradním ubytováním, když předmětem nájemní smlouvy ze dne 23. 10. 2000, č.j. 10/2000/OPBH, byly místnosti v ubytovně, která neslouží k trvalému bydlení (návrh obsahoval nabídku na uzavření smlouvy pouze na dobu určitou, a to na ˝ roku). Podle dovolatelů tudíž nebyla zajištěna bytová náhrada trvalého charakteru, jak pokud jde o dobu nájmu, tak i kvalitu prostor, které by měly k náhradnímu ubytování sloužit. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání povinných bylo jako zjevně bezdůvodné podle § 243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 odmítnuto.

Protože soudy obou stupňů projednaly - byť nesprávně - věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání projednat a o něm rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje v prvé řadě ustanovení § 238a o.s.ř.; o žádný z případů zde uvedených však v dané věci nejde. Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že rozhodnutí odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení.

O přípustnosti dovolání nelze uvažovat ani z pohledu ustanovení § 239 o.s.ř., neboť odvolací soud výrokem svého potvrzujícího usnesení přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1/) a povinní návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodali (odstavec 2/).

Zjištění, že vady řízení, s nimiž ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) a k nimž je ostatně dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolatelé netvrdí a z obsahu spisu nevyplývají, ústí v závěr, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - aniž se mohl zabývat věcnými námitkami dovolatelů - odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolatelé z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, takže oprávněný, který byl zastoupen advokátem, má ve smyslu stanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.), určil dovolací soud výši odměny za zastupování advokátem podle ustanovení § 1 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/ bodu 2., § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 věty první vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. částkou 625 Kč. Součástí nákladů řízení, které oprávněný v dovolacím řízení vynaložil, je i paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč (srov. § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. května 2002

JUDr. Pavel Krbek, v.r.

předseda senátu