20 Cdo 1722/2017
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



20 Cdo 1722/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti povinnému D. Š. , zastoupenému Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 187/5, za účasti manželky povinného P. Š., pro 754 453,98 Kč s příslušenstvím, vedené soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 1775/13, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2017, č. j. 12 Co 1101/2016-141, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi manželkou povinného na straně jedné a oprávněnou na straně druhé žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozhodnutím potvrdil výroky IV. a V. usnesení ze dne 17. 10. 2016, č. j. 067 EX 1775/13-128, kterými soudní exekutor určil, že věcné břemeno, výměnek a nájemní, pachtovní či předkupní právo, které prodejem v dražbě nezanikne, nebylo zjištěno (výrok IV.) a věcným břemenem, výměnkem a nájemním či pachtovním právem, které prodejem v dražbě zanikne, je věcné břemeno užívání ve prospěch Bc. P. Š., vzniklé na základě Smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 30. 9. 2008 (výrok V.). Stejně jako soudní exekutor dospěl k závěru, že věcné břemeno užívání zřízené ve prospěch Bc. P. Š. zanikne, neboť jsou splněny obě podmínky stanovené v § 336a odst. 2 o. s. ř. Uzavřel, že předmětné věcné břemeno bylo sjednané jako bezplatné doživotní užívání předmětné nemovité věci. Jedná se tak o zcela nepřiměřenou výhodu oprávněné z tohoto věcného břemene, která výrazně omezuje možnost prodeje nemovité věci.

Usnesení odvolacího soudu napadl povinný včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud se ve svém usnesení nedostatečně, resp. vůbec nevypořádal s odvolacími důvody uvedenými v odvolání povinného proti usnesení soudního exekutora. Toto pochybení považuje povinný za zcela zásadní. V tomto směru odkazuje na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudního exekutora zrušil.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen o. s. ř. .

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000).

Dovolatelem vytýkaná vada řízení (nedostatečnost vypořádání se odvolacího soudu s odvolacími námitkami) však není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jí mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014). Dovolatel tak uplatňuje nepřípustný dovolací důvod.

Nejvyšší soud proto dovolání povinného odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi oprávněnou a povinným se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu