20 Cdo 1715/98
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1715/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K.,spol. s r.o., proti žalovaným 1/ D. M. a 2/ B. M., o zaplacení 4.893.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 7 C 100/94, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1.1998, č.j. 11 Co 23/98-125, takto:

I. Dovolání prvního žalovaného se odmítá.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.1.1998, č.j. 11 Co 23/98-125, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud zastavil řízení o odvolání druhé žalované, neboť dospěl k závěru, že odvolání trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat, a které odvolatelka neodstranila, ačkoli k tomu byla postupy podle § 43 o.s.ř. vyzvána. Vycházel také z toho, že odvolání prvním žalovaným podáno nebylo, resp. že za takové nelze (vzhledem k jeho obsahu) pokládat odvolání žalované druhé, a na tom nemůže ničeho změnit ani plná moc, kterou první žalovaný měl k podání odvolání druhou žalovanou pověřit.

Žalovaní (oba zastoupeni advokátem) včas podané dovolání odůvodnili námitkou nesprávného právního posouzení věci. Podle jejich mínění odvolání, byť postrádalo odůvodnění, netrpělo vadami, jež by mohly způsobit jeho neprojednatelnost, neboť takovými není ani neuvedení důvodů ani nedostatek formulace toho, čeho se odvolatel domáhá. Nedostatek podstatné náležitosti, jíž je vymezení rozsahu dovolání, pak byl zhojen následným podáním zástupce žalovaných, v němž se uvádí, že odvolání směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolání bylo procesním úkonem jich obou, a to především proto, že představují nerozdílné společenství; jejich vzájemná dohoda a pověření jednoho druhým (k jeho podání) bylo učiněno pouze z opatrnosti.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyslovila názor, že je nedůvodné, a navrhla, aby bylo zamítnuto.

Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení, kterým bylo odvolací řízení zastaveno, a byl jím uplatněn způsobilý dovolací důvod, uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.; jím je dovolací soud (s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiných vad, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) v dovolacím přezkumu vázán (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Posouzení důvodnosti dovolání (z pohledu tohoto dovolacího důvodu resp. vad podle § 242 odst. 3 o.s.ř.) logicky předchází otázka, zda dovolání je přípustné (a tím zda věcný přezkum je vůbec možný); výše dovozená přípustnost na základě ustanovení § 238a odst. 1 písm. f/ o.s.ř. vystihuje pouze objektivní stránku přípustnosti, která se zásadně (s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního účastníka. Má však i stránku subjektivní, kterou nelze přehlédnout; ne každý účastník, případně jeho právní nástupce (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), je k podání dovolání (subjektivně) legitimován.

Subjektivní přípustnost dovolání vystihuje otázku určení toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Odpověď na ni reflektuje stav procesní újmy, jenž nastává v osobě jen určitého (některého) účastníka, a který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.

Dovolání prvního žalovaného není přípustné.

Podle § 41 odst. 2 o.s.ř. každý úkon soud posuzuje podle jeho obsahu, i když je nesprávně označen; to samozřejmě platí i o procesním úkonu, jímž je odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Posouzení procesního úkonu podle obsahu však neumožňuje, aby byl určitému a srozumitelnému úkonu přikládán jiný než účastníkem vyjádřený smysl. Každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, to jest podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, zda případně mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co projevil, a tím, co projevit chtěl, nemá na procesní úkon a jeho účinnost žádný vliv (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1646/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 69/1997).

Stejně tak vnitřní dohoda účastníků, stojících na jedné procesní straně, jakož i v těchto vnitřních poměrech učiněné pověření k procesnímu úkonu jednoho druhým (které dovolatelé tvrdí), jsou pro posouzení otázky, kdo podal odvolání, bez významu. Rozhodné je toliko to, co plyne z jeho projeveného obsahu; zde pak není pochyb, že odvolání podala (výlučně) dovolatelka druhá (srov. textaci odvolávám se tímto, jakožto druhý odpůrce...").

Dovolatelé se mýlí i v názoru, že představují nerozlučné společenství (§ 91 odst. 2 o.s.ř.).

Zatímco v ustanovení § 91 odst. 1 o.s.ř. jde o tzv. společenství samostatné, jež je charakterizováno zejména tím, že práva a povinnosti každého společníka lze (a je třeba) posuzovat nezávisle od posouzení práv či povinností společníků ostatních, ustanovení § 91 odst. 2 o.s.ř. upravuje tzv. společenství nerozlučné. O nerozlučné společenství jde tam, kde se účinek rozsudku musí vztahovat na všechny společníky, tedy tam, kde práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení jde, jsou nedílné povahy (ohledně všech společníků lze vydat jediné rozhodnutí, a to pro všechny buď příznivé nebo nepříznivé). Pouze v případě nerozlučného společenství se uplatní zásada, že úkony jednoho ze společníků platí i pro ostatní.

Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení, jež vyplývá z hmotného práva; platí, že tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, jde o společenství nerozlučné. Předmětem daného řízení je však nárok z tvrzených smluv o půjčce peněz, kde tato podmínka splněna zjevně není; ve vztahu ke každému z dovolatelů je nárokem samostatným, proti kterému mohou vznést samostatné námitky (kupř. jeden může namítnout, že smlouvu uzavřel výlučně druhý, že svůj díl splnil, a pod.)., a vůči každému z nich může být samostatně (a navzájem odlišně) i rozhodnuto.

Nemají-li účastníci postavení nerozlučných společníků, neuplatní se dobrodiní suspenzívního účinku odvolání, podaného jen jedním z nich, upraveného v § 206 o.s.ř. (a potažmo úpravy rozsahu odvolacího přezkumu podle § 212 o.s.ř.), v poměrech účastníka druhého, a není-li zde jiný důvod podle § 206 o.s.ř., druhý účastník se účastníkem řízení odvolacího nestane.

Samostatný společník (§ 91 odst. 1 o.s.ř.) je přitom oprávněn podat odvolání jen za svou osobu (a to ostatně i tehdy, dopadnou-li posléze suspenzívní účinky odvolání do poměrů společníků ostatních).

V usnesení ze dne 28.1.1999, sp. zn. 20 Cdo 2069/98, uveřejněném pod č. 38/1999 v časopise Soudní judikatura, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto podle § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. jako podané osobou neoprávněnou, je oprávněn pouze odvolatel. Účastník řízení, který nepodal odvolání, k dovolání subjektivně legitimován není (a podal-li je přesto, nemůže být subjektivně přípustné) proto, že usnesením odvolacího soudu mu žádná procesní újma způsobena nebyla; ve smyslu výše podaného výkladu se odvolání druhého samostatného účastníka jeho procesních poměrů nedotklo, a jeho poměry by neovlivnilo ani to, kdyby usnesení odvolacího soudu bylo odstraněno. Totéž platí v případě, odmítl-li soud odvolání podané jen jedním ze samostatných společníků jako opožděné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.1999, sp. zn. 20 Cdo 381/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 18/2000).

Není žádného věcného ani logického důvodu, aby se shodný závěr neuplatnil i v případě, že řízení o odvolání jednoho ze samostatných společníků, které se suspenzívními účinky podle § 206 o.s.ř. nedotklo procesních poměrů společníka druhého, bylo - z důvodů podle § 211, § 43 odst. 1, 2 o.s.ř. - zastaveno. I zde je dovolání druhého společníka subjektivně nepřípustné, jelikož mu usnesením odvolacího soudu objektivně nemohla být způsobena v dovolacím řízení odstranitelná újma.

Subjektivně nepřípustné dovolání prvního dovolatele coby samostatného společníka, který nepodal odvolání, nemohl Nejvyšší soud než jako podané neoprávněnou osobou odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Dovolání druhé dovolatelky oproti tomu subjektivně přípustné je, a je i důvodné.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o.s.ř. má být v odvolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá.

Náležitost odvolání spočívající v tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, se neomezuje vždy jen na individualizaci napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně datem jeho vydání (vyhlášení) a jednacím číslem, popřípadě spisovou značkou. Obsahuje-li rozhodnutí více výroků, které jsou ve smyslu ustanovení § 206 odst. 2 o.s.ř. způsobilé samostatně nabýt právní moci, popřípadě jejichž právní moc nebude dotčena, pokud se odvolání týká pouze vedlejších výroků (§ 206 odst. 3 o.s.ř.), musí být v odvolání uvedeno, proti kterým výrokům směřuje, a to tak, aby bylo zřejmé, které z výroků mají být vyloučeny z přezkumné činnosti odvolacího soudu (srov. ustanovení § 212 odst. 1 o.s.ř.). Pokud bylo některým z výroků napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodnuto o dělitelném plnění (zpravidla o zaplacení peněžité částky), musí též z odvolání vyplývat, v jaké části je tento výrok napaden (tzv. kvantitativní stránka odvolání), neboť odvoláním účastníka směřujícím jen proti části výroku o dělitelném plnění může dojít k tzv. rozštěpení původně jednotného práva na dvě práva se samostatným skutkovým základem (§ 206 odst. 2 o.s.ř.).

Určitost údajů o tom, proti kterému rozhodnutí odvolání směřuje, má ve výše uvedeném smyslu význam především pro otázku vymezení suspenzívního účinku odvolání, a tím i pro vymezení vázanosti odvolacího soudu jeho rozsahem (§ 212 odst. 1 o.s.ř.). Není-li z odvolání zřejmé, jaké části napadeného rozhodnutí se týká odkladný účinek odvolání, ať již by šlo o část oddělitelného předmětu řízení (§ 206 odst. 2 o.s.ř.) či o otázku, zda není napaden jen některý z vedlejších výroků, jde o vadu podání, bez jejíhož odstranění nelze v odvolacím řízení pokračovat; v takovém případě odvolací soud podle ustanovení § 43 odst. 2 o.s.ř. (za podmínek v něm uvedených) a § 211 o.s.ř. odvolací řízení zastaví.

Zákon dále požaduje, aby bylo v odvolání uvedeno, v čem je spatřována nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu (a to přesto, že odvolací důvody blíže nevymezuje), a odvolání má též obsahovat údaj o tom, čeho se odvolatel domáhá (to jest zda navrhuje změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí), jímž se vymezuje tzv. kvalitativní stránka odvolání. Pokud je však z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, neuvedení údajů o tom, v čem odvolatel spatřuje nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně, a čeho se domáhá, bránit dalšímu pokračování odvolacího řízení nebude, neboť odvolací soud podle ustanovení § 212 odst. 1 o.s.ř. projedná věc (v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí), aniž by přitom byl důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. § 212 odst. 3 a 4 o.s.ř.) vázán (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.1998, sp. zn. 21 Cdo 60/90, uveřejněné pod č. 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z toho plyne, že odvolání druhé dovolatelky (v němž toliko označila napadené rozhodnutí a uvedla, že se odvolává") bylo - a to bez ohledu na jeho doplnění podáním zástupce ze dne 18.12.1997 - vskutku neprojednatelné již proto, že směřovalo proti rozsudku ukládajícímu povinnost k peněžitému, a tedy dělitelnému plnění, jestliže v něm nebylo uvedeno, v jaké části je rozsudek napadán. Nevymezení rozsahu odvolání - ve smyslu uvedeného výkladu - představuje vadu procesního podání, bez jejíhož odstranění v odvolacím řízení pokračovat nelze.

Podle § 43 odst. 1, 2 o.s.ř. předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, a poučí je, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes tuto výzvu podání opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví, byl-li účastník o těchto následcích poučen. Tyto postupy se vzhledem k ustanovení § 211 o.s.ř. uplatní i v odvolacím řízení.

Usnesením doručeným dne 22.12.1997 vyzval soud prvního stupně druhou dovolatelku, aby ve lhůtě 10-ti dnů své (blanketní) odvolání doplnila o uvedení údajů, proti kterému výroku napadeného rozsudku směřuje, v čem je spatřována jeho nesprávnost, jakož i čeho se odvoláním domáhá. Poučil ji rovněž, že nebude-li odvolání v uvedené lhůtě doplněno a nebude-li možno pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud je zastaví. Téhož dne bylo soudu prvního stupně doručeno podání jejího zástupce, v němž k již učiněnému podání uvedl, že jím mínila podat odvolání proti všem výrokům rozsudku", a požádal, aby s laskavým svolením soudu" mohl zpracovat řádné odůvodnění odvolání v prvé polovině měsíce ledna" (další podání, doplnění a odůvodnění odvolání odpůrců", je pro věc již bez významu, neboť došlo soudu prvního stupně až poté, co odvolací soud odvolací řízení zastavil). Odvolání, konstatoval odvolací soud v odůvodnění usnesení, neobsahovalo údaje o tom, vůči kterým výrokům rozsudku a kterým jejich částem směřuje, ani o tom, čeho se jím účastník domáhá.

Jestliže soud dospěje k závěru, že podání je ve smyslu § 43 odst. 1 (§ 205 odst. 1) o.s.ř. podáním vadným, nepostačí, aby účastníka pouze obecně vyzval k odstranění jeho vad. Z toho, že ustanovení § 43 odst.1 o.s.ř. váže tuto výzvu na poučení, jak mají být oprava nebo doplnění podání provedeny, vyplývá, že výzva musí obsahovat i konkrétní upozornění na určitou, soudem shledanou, vadu, to jest musí obsahovat sdělení, v čem spočívá, a jakým způsobem má být odstraněna. Jen tehdy, neodstraní-li účastník vadu, k jejímuž odstranění byl takto vyzván, lze uvažovat o splnění podmínek postupu podle § 43 odst. 2 o.s.ř., vedoucího k zastavení řízení. Naopak zastavení řízení ve smyslu tohoto ustanovení logicky nelze spojovat s tou neodstraněnou vadou (byť objektivně existující), na kterou soud neupozornil (resp. upozornil na vady jiné) nebo ve vztahu ke které nepodal konkrétní poučení o způsobu jejího odstranění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.1.1997, sp. zn. 2 Cdon 308/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 91/1997).

V daném případě však usnesení o zastavení odvolacího řízení tuto nezbytnou vazbu na usnesení soudu prvního stupně, obsahující výzvu podle § 43 odst.1 o.s.ř., zjevně postrádá. Zjištění o neodstraněných vadách odvolání, na základě kterých dospěl k závěru, že v odvolacím řízení nelze pokračovat a je nutné je zastavit, učinil totiž odvolací soud v rozhodném směru ve vztahu k okolnosti, na kterou soud prvního stupně nikterak neupozornil; neupozornil a nedal poučení jak odvolání opravit resp. doplnit ohledně vady odvolání, spočívající v neuvedení toho, v jaké části jsou výroky odsuzující k dělitelnému plnění napadány, ačkoli s tímto nedostatkem odvolací soud závěr o neprojednatelnosti odvolání poté spojil. Přitom právě ten (a to jakožto jediný) mohl objektivně k němu vést, jelikož vada, tkvící v nejistotě, které výroky byly odvoláním napadeny, byla již dříve odstraněna, a nedostatek uvedení toho, čeho se účastník domáhá, pokračování v odvolacím řízení nebránila.

Dovoláním napadené usnesení proto neobstojí, neboť odvolací soud vyložené právní závěry pominul, a ustanovení § 43 odst. l, 2 o.s.ř., z něhož vycházel, tím nesprávně vyložil. Namítala-li druhá dovolatelka odvolacímu soudu, že podmínky pro zastavení odvolacího řízení splněny nebyly, uplatnila dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. právem.

Vzhledem k tomu nelze usnesení o zastavení odvolacího řízení posoudit (ve smyslu § 243b odst. 1 o.s.ř.) jakožto správné, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 a 2 o.s.ř.).



Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2000

JUDr. Vladimír K u r k a, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková