20 Cdo 1702/2009
Datum rozhodnutí: 24.03.2011
Dotčené předpisy: § 51 ZKV, § 47 odst. 1 ZKV, § 63 odst. 1 ZKV



20 Cdo 1702/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného ČSOB Investiční společnost, a. s., člen skupiny ČSOB , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150 , identifikační číslo 256 77 888, zastoupeného JUDr. Stanislavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze-Karlíně, Pobřežní 394/12, proti povinnému KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s. , se sídlem v Brně, Křižíkova 68a, identifikační číslo 463 47 267, zastoupenému JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, pro 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 6377/2007, o dovolání povinného i oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 Co 174/2008-56, takto:

I. Dovolání povinného se odmítá .
II. Dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 Co 174/2008-56, se v rozsahu, jímž krajský soud zamítl návrh na nařízení exekuce pro 5 000 000,- Kč, zamítá ; jinak se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 Co 174/2008-56, ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud napadeným rozhodnutím k odvolání povinného změnil usnesení (jímž městský soud nařídil exekuci podle platebního rozkazu Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 8 Ro 2361/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 17 /16/ Cm 136/98-203, pro pohledávku oprávněného 5,000.000,- Kč, náklady předchozího řízení 643.884,45 Kč i náklady exekuce a jejím provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Tvrdkovou) tak, že návrh oprávněného na nařízení exekuce na majetek povinného zamítl (výrok I.), povinnému nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení vůči oprávněnému (výrok II.) a oprávněnému uložil zaplatit soudní exekutorce odměnu a náklady ve výši 7.735,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že exekuční titul (platební rozkaz) nabyl účinky pravomocného rozhodnutí nikoliv ke dni, kdy byl proti němu podaný odpor usnesením odmítnut pro opožděnost, ale ke dni uplynutí 15-denní lhůty pro podání odporu. Na pozdě podaný odpor je třeba pohlížet tak, jako by vůbec nebyl podán. Právní moc platebního rozkazu v projednávané věci tedy nastala 21. 4. 1998, tedy ještě dříve než povinný podal návrh na vyrovnání. Protože pohledávka oprávněného vyplývající z exekučního titulu nebyla ve vyrovnacím řízení uplatněna, zanikla ve smyslu § 63 odst. 1 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění od 25. 10. 2000 (dále jen ZKV ). Platební rozkaz je proto zjevně neúčinný a není způsobilý, aby podle něj byla vedena exekuce.

Usnesení odvolacího soudu ve výroku II. (o nákladech řízení) napadl dovoláním povinný a ve výroku I. (o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce) a III. (o nákladech exekuce) oprávněný.

Povinný ve svém dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil výrok II. napadeného usnesení s tím, že není na místě (vůči povinnému nepřiměřeně tvrdá) aplikace § 150 o. s. ř., a prosazuje, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci.

Oprávněný v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 238a odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1966 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvádí, že postup povinného je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a nesmí mu být poskytnuta právní ochrana (§ 265 obch. zák.). Pokud tak odvolací soud učinil, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení věci. Povinný v rozporu s § 47 odst. 1 ZKV neuvedl oprávněného v seznamu svých věřitelů a soud s ním jako se známým věřitelem nejednal a nevyrozumíval jej (např. ve smyslu § 51 odst. 1 ZKV). Tím povinný hrubě porušil povinnosti dlužníka podle ZKV a způsobil nepřihlášení pohledávky oprávněného. V daném případě také došlo k nesprávnému postupu soudů, neboť usnesení o povolení vyrovnání nebylo zapsáno do obchodního rejstříku. Krajský obchodní soud v Brně neověřil úplnost a správnost seznamu věřitelů ani dle údajů soudu známých z jeho činnosti (z předchozího konkursu a nalézacího řízení) a nevyzval povinného k doplnění seznamu. Informovanost věřitelů v daném případě nebyla zajištěna způsobem předpokládaným v ZKV. Skutečnost, že se informace o povolení vyrovnání objevila v tisku (brněnský deník Rovnost) a na úřední desce soudu v Brně, nelze považovat za postačující ani odpovídající požadavkům § 51 odst. 1 a § 13 odst. 5 ZKV. Není přípustné, aby se povinný ke svému prospěchu dovolával nepřihlášení této pohledávky do vyrovnacího řízení a těžil z vlastního protiprávního jednání k újmě oprávněného.

Oprávněný rovněž nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, že platební rozkaz nabyl právní moci dne 21. 4. 1998 (marným uplynutím lhůty k podání odporu). Podle oprávněného sice nabyl platební rozkaz formální právní moci 21. 4. 1998, ale materiální právní moci (závaznost jako exekuční titul) až právní mocí usnesení o odmítnutí odporu (25. 9. 2006) a až tehdy se stal způsobilým exekučním titulem; teprve pak mohl oprávněný podat návrh na nařízení exekuce. Pokud odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které nastaly před nabytím materiální právní moci a vykonatelnosti titulu, je jeho rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení, protože nejde o skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 10. 2009). Podle výkladu odvolacího soudu by se platební rozkaz stal závazným a vykonatelným poté, kdy by již reálně pozbyl způsobilosti k tomu, aby byl podkladem pro nucený výkon, což je v rozporu s právem oprávněného na spravedlivý proces a s principem spravedlivé ochrany práv účastníků. Dále oprávněný namítá, že nepřihlášení pohledávky 5,000.000,- Kč do vyrovnání nemohlo mít žádný dopad na existenci závazku povinného platit náklady řízení 643 884,45 Kč, který vznikl až po skončení vyrovnání (usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 17 /16/ Cm 136/98-203). Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen o. s. ř. .

Dovolání povinného není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání povinného přípustné proto, že rozhodnutí (výrok) o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001).

Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání oprávněného je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zčásti je i důvodné.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; takové vady však z obsahu spisu nevyplývají. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

K námitce nesprávnosti postupu konkursního soudu (absenci zápisu usnesení o vyrovnání do obchodního rejstříku, neověření úplnosti seznamu věřitelů) je třeba uvést, že tvrzená pochybení konkursního soudu nepředstavují okolnosti, jež by byly v projednávané exekuční věci relevantní. Jak oprávněný uvedl, informace o povolení vyrovnání se objevila na úřední desce soudu (§ 51 odst. 1 ZKV). Tvrzení, že oprávněný nebyl známým věřitelem v důsledku porušení povinnosti dlužníka (povinného) odevzdat soudu úplný seznam svých závazků a věřitelů, nic nemění na tom, že i bez toho mohl svou pohledávku do řízení přihlásit (§ 56 ZKV). Následkem toho, že tak neučinil, je zánik jeho pohledávky ve smyslu § 63 odst. 1 věty druhé ZKV. Zánik povinnosti splnit nad rámec vyrovnací kvóty pohledávky přihlášených věřitelů a povinnosti splnit v plném rozsahu pohledávky nepřihlášených věřitelů odráží zásadní podstatu vyrovnání. Jeho cílem je zprostit dlužníka částečně jeho závazků a umožnit mu bez omezení nabývat další majetek a nadále podnikat, je-li podnikatelem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2107/2007).

Námitka oprávněného, že podkladové rozhodnutí v projednávané věci nabylo (materiální) právní moci až právní mocí usnesení o odmítnutí odporu pro opožděnost (25. 9. 2006), není správná. Právní nauka i soudní praxe vychází z názoru, že rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž je přípustné odvolání, nabývá právní moci dnem následujícím po uplynutí odvolací lhůty, jestliže odvolání bylo podáno opožděně nebo osobou neoprávněnou a soud prvního stupně nebo odvolací soud odvolání odmítl (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1094). Stejný závěr je na místě i u opožděného opravného prostředku proti platebnímu rozkazu.

Také Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, konstatoval, že jen odvolání, které je včasné, má za následek, že jím napadený rozsudek soudu prvního stupně nenabývá právní moci; jinak, je-li odvolání pro opožděnost odmítnuto, nastává situace - z hlediska vyznačení právní moci jako kdyby odvolání nebylo vůbec podáno. Způsobilý titul výkonu rozhodnutí si tedy tuto způsobilost podržuje, i když proti němu bylo podáno odvolání, jestliže se tak stalo opožděně.

Nejvyšší soud ve své dřívější rozhodovací činnosti již také uvedl, že soud musí v každém stadiu exekučního řízení mít najisto postaveno, zda titul je vykonatelný. Suspenzivní účinek má přitom jen včasné odvolání, platební rozkaz ruší jen včas podaný odpor (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.). Exekuční soud proto musí buď vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu o tomto opravném prostředku, anebo otázku, zda odpor byl podán včas, musí posoudit sám (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3866/2007).

S ohledem k uvedenému odvolací soud správně uzavřel, že právní moc platebního rozkazu v projednávané věci nastala marným uplynutím patnáctidenní lhůty pro podání odporu (21. 4. 1998). Exekučnímu soudu tedy nelze vytýkat, že přihlédl k následnému vyrovnání a účinkům spojeným s jeho potvrzením, uvedeným v § 63 odst. 1 ZKV (ze spisu se podává, že vyrovnání povinný navrhl podáním z 21. 2. 2001, k povolení vyrovnání došlo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 5. 2001, č. j. 27 Kv 2/2001-243, k potvrzení vyrovnání došlo usnesením ze dne 22. 4. 2002, č.j. 27 Kv 2/2001-633, v právní moci 8. 7. 2002, a usnesením ze dne 17. 1. 2003, č. j. 27 Kv 2/2001-3, v právní moci 22. 1. 2003, bylo vyrovnání prohlášeno za skončené) a spočívajícím v zániku pohledávek, jež do vyrovnání přihlášeny nebyly (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 1693/2008).

Je-li neúčinnost platebního rozkazu zjevná (pohledávka z tohoto titulu zanikla) již před nařízením exekuce jako v projednávaném případě je na místě k této skutečnosti přihlédnout a není důvod přesouvat její posouzení až do stádia řízení o zastavení exekuce. Nejvyšší soud již opakovaně konstatoval, že nařízení exekuce, která by musela být ihned poté zastavena, odporuje rozumnému a praktickému exekučnímu režimu (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněné pod č. 44/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 20 Cdo 761/2005, případně usnesení ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 20 Cdo 153/2006).

Důvodná je však námitka oprávněného, že nepřihlášení pohledávky 5,000.000,- Kč do vyrovnání nemohlo mít žádný dopad na existenci závazku povinného platit náklady řízení 643 884,45 Kč, který vznikl až po skončení vyrovnání - usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, č. j. 17 /16/ Cm 136/98-2003.

Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že nárok na náhradu nákladů (nalézacího) řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (k tomu srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676). Rozhodnutí o nákladech řízení (nárok na náhradu nákladů řízení) je totiž jako procesní nárok zpravidla závislé na rozhodnutí ve věci samé; v takovém případě pak platí, že nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Proto pohledávka z titulu práva na náhradu nákladů řízení před soudem zpravidla vzniká (na rozdíl od hlavního závazku, jenž byl předmětem soudního řízení) po právní moci rozhodnutí, jež ji přiznává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007; usnesení ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 275/2008). Protože v projednávané věci vznikla vymáhaná pohledávka z nákladů řízení až po skončení vyrovnání, nemohla zaniknout z důvodu jejího nepřihlášení věřitelem do vyrovnání. Tuto otázku tedy odvolací soud nesprávně posoudil.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání povinného proti usnesení odvolacího soudu, jímž odvolací soud zamítl návrh na nařízení exekuce pro 5 000 000,- Kč zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). Ve zbývajícím rozsahu usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 druhá věta o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud (popř. soudní exekutor) rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v.r.
předsedkyně senátu