20 Cdo 1693/2005
Datum rozhodnutí: 24.11.2005
Dotčené předpisy: § 261a předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1693/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci péče o nezletilou P. V., zastoupenou Městským úřadem v Č. L. jako opatrovníkem, dceru matky P. M., zastoupené advokátkou, a otce J. V., o výkon rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 21 P 231/2003, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. října 2003, č. j. 36 Co 438/2003-63, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 9. října 2003, č. j. 36 Co 438/2003-63, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím změnil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. července 2003, č. j. 21 P 231/2003-52 tak, že matce (dál také jen povinné ) uložil v souladu s ustanovením § 273 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen o.s.ř. ), pokutu ve výši 5.000,- Kč, maje zato, že soudem I. stupně uložená pokuta ve výši 1.000,- Kč není s ohledem na skutkové okolnosti dostačující. Odvolací soud dále neshledal důvodnou námitku povinné co do materiální nevykonatelnosti podkladového rozsudku, jež má spočívat v neurčitosti úpravy počátku styku s nezletilou, když není stanoveno, zda se bude styk otce s dítětem (v určené délce) jednou za 14 dnů realizovat v lichých nebo sudých týdnech. Odvolací soud dovodil, že je na vůli otce, jakožto osoby oprávněné z citovaného rozhodnutí, aby sám tento počátek určil tím, že právo založené rozhodnutím poprvé vykoná. Okamžikem, kdy otec poprvé vykoná právo založené mu rozhodnutím o úpravě styku, pak také fakticky založí časovou posloupnost opakujících se dnů, kdy bude tento styk prováděn; za výchozí bod je třeba považovat právní moc vykonávaného rozhodnutí. Zvýšení uložené pokuty shledal odvolací soud důvodným vzhledem k okolnostem případu, zejména pak v poukazu na bezdůvodné bránění matky ve styku otce s nezletilou a závěry psychologického posudku.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla matka nezletilé včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a § 238a odst. 1, písm. c/ o.s.ř. Povinná namítla, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřovala v tom, že soudy obou stupňů neprovedly ve věci dokazování, které by se týkalo otcem tvrzených okolností. Nesprávné právní posouzení věci pak dovozuje z nedostatku materiální vykonatelnosti předmětného rozhodnutí, neboť nelze (s ohledem na absenci výslovné specifikace sudého či lichého týdne, ve kterém má otec právo na styk s nezletilou) považovat za určitý a tuto skutečnost nemůže nahrazovat výklad a úvaha soudu o právu volby prvního styku s nezletilou . Povinná dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), neboť tento vycházel toliko z tvrzení otce obsažených v jeho návrhu na výkon rozhodnutí. Odvolací soud tak pominul § 6 o.s.ř., který mu ukládá spolehlivě zjistit skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné.

Otec nezletilé ve svém vyjádření k podanému dovolání poukázal na skutkové okolnosti předcházející vydání napadeného rozhodnutí.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2). Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř.) je dovolání přípustné proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. Rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita) je základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu uvedených ustanovení. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků; podstatné je porovnání obsahu obou rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/1999, pod poř. č. 52, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod poř. č. 7). V daném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle § 273 odst. 1 písm a/ o.s.ř. jsou splněny. Okolnost, že odvolací soud ve výroku rozhodnutí uložil pokutu vyšší, než jakou uložil povinné soud prvního stupně, nečiní pak sama o sobě ve smyslu uvedených závěrů z jeho usnesení měnící rozhodnutí ve smyslu shora uvedeného ustanovení.

Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci). Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.). K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebo ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004, pod poř. č. 132).

Jelikož k dovoláním otevřené otázce, zda-li je materiálně vykonatelný exekuční titul (v případech tzv. personálních exekucí) postrádající přesné vymezení počátku realizace styku oprávněné osoby s nezletilou v situaci, kdy v podkladovém rozhodnutí není vyjádřeno, ve kterých týdnech se ve čtrnáctidenním intervalu oprávnění ke styku (a tomu odpovídající povinnost přípravy dítěte) zakládá, se dovolací soud v rozhodovací praxi dosud nevyjádřil, a protože její posouzení může mít zjevně širší judikatorní význam (pro soudní praxi vůbec), je proto namístě kvalifikovat napadené rozhodnutí jako zásadně významné (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání proti němu pokládat za přípustné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné jako v projednávaném případě přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Předmětem dovolacího přezkumu je tedy (zejména) závěr odvolacího soudu o splnění materiálních podmínek vykonatelnosti exekučního titulu rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 7. listopadu 2002, č. j. 21 Nc 761/2002-26 ve znění Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou jednou za 14 dní od soboty 9.00 hodin do neděle 18.00 hodin, o vánočních prázdninách 28.12 od 9.00 hodin do 18.00 hodin a po dobu jednoho týdne o letních prázdninách. . .

Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán (v daném případě soud) věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Soudu v rámci vykonávacího řízení tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům provedení výkonu rozhodnutí, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod. Není-li možné z exekučního titulu uvedené náležitosti materiální vykonatelnosti dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněného pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003).

Z povahy vykonávacího řízení tak plyne, že z hlediska požadavku materiální vykonatelnosti titulu chybějící okolnosti soud ve vykonávacím řízení již zásadně zjišťovat nemůže; jinak řečeno, ve vykonávacím řízení není přípustné titul o tyto okolnosti (vyjma zákonem stanovených skutečností) jakkoli doplňovat. Odvolací soud svůj úsudek o materiální vykonatelnosti exekučního titulu opřel o závěr, že i když vykonávané rozhodnutí explicitně počátek realizace styku otce s nezletilou neuvádí a ani nestanoví, zda se bude styk realizovat v lichých či sudých týdnech, je pak na vůli otce při stanoveném čtrnáctidenním intervalu oprávnění - (jakožto osoby v tomto rozsahu oprávněné z citovaného rozhodnutí), aby sám tento počátek fakticky určil tím, že své právo titulem založené poprvé vykoná. S tímto závěrem odvolacího soudu však souhlasit nelze.

Je nespornou procesní zásadou požadavek, aby vykonávané rozhodnutí bylo z hlediska materiální vykonatelnosti natolik určité, aby jak straně oprávněné, tak také straně povinné, byl jednoznačně zřejmý a zcela určitý rozsah a obsah rozhodnutím autoritativně nastolených (popř. deklarovaných) práv a povinností, které jim svědčí, popř. které jim jdou k tíži. Nelze mít přesvědčivý a rovnoprávný argument pro závěr, aby straně oprávněné bylo ve vykonávacím řízení přiznáno právo, které nemá oporu ve výroku exekučního titulu. Odvolací soud pomíjí skutečnost, že právu otce na pravidelný styk s dítětem odpovídá (z povahy věci) také povinnost matky dítě na tento styk náležitě připravit. Pokud výrok rozsudku sám, ani odůvodnění takového titulu a ani okolnosti uzavírání dohody, jež se stala jeho obsahem, neumožňují matce a objektivně ani soudu -jednoznačně si dovodit, kdy je otec poprvé oprávněn své právo styku s dítětem využít, nelze na ní spravedlivě požadovat, aby se podvolovala otcově jí neznámé volbě o počátku realizace oprávnění stýkat se s dítětem ve čtrnáctidenním intervalu, taková skutečnost je mezi nimi sporná, a proto také nelze ani dovozovat porušení této povinnosti ze strany matky. Tuto neurčitost pak nelze odstraňovat výkladem, jaký zastává odvolací soud. Oprávněný (otec) totiž nemá povinnost své právo na styk realizovat první nebo druhý týden po právní moci rozsudku, jak odvolací soud naznačuje, když se nabízejí i jiné možné výklady vztahující se např. k uzavření dohody a okamžik právní moci mohl být pro účastníky těžko jednoznačně zřejmý. Tato nejistota ohledně počátku založené časové posloupnosti tak má nezbytně dopad do práv a povinností matky dítěte, neboť není postaveno najisto, kdy tento okamžik nastane a musí dítě připravit ke styku s oprávněným a kdy naopak může plně užívat svých práv mít dítě u sebe. Požadavku materiální vykonatelnosti předmětného rozsudku vykonávaného v režimu § 273 o.s.ř. tak odpovídá potřeba výslovné a jednoznačné specifikace počátku realizace opakovaných styků s nezletilou nebo výslovné vymezení, zda se bude opakovaný styk otce s nezletilou realizovat v sudé nebo liché týdny. Ostatně obdobné pochybnosti - neřešitelné bez zásahu do představy jedné ze stran - z vykonávaného rozhodnutí vyplývají pro obnovení pravidelného víkendového styku i po vánočních a letních prázdninách.

S ohledem na právě uvedené závěry se proto dovolací soud neztotožnil se závěrem odvolacího soudu co do názoru na materiální vykonatelnost vykonávaného rozsudku. Ostatní otázky, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla, dovolací soud přezkumu nepodrobil; zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemají, nehledě na to, že ve světle shora přijatého závěru (o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu) se staly pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nepodstatnými.

Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dospět nelze, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). Uvedený postup tak případně účastníkům umožní odstranit vadný vykonávaný rozsudek žalobou pro zmatečnost, a to postupem předpokládaným podle ustanovení § 229 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první, § 226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2005

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu