20 Cdo 1692/2008
Datum rozhodnutí: 04.12.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1692/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Z. I. s.r.o., zastoupené advokátem, proti povinnému D. M., zastoupenému advokátem, pro částku 44.127,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 Nc 5289/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 11. 5. 2007, č. j. 19 Co 137/2007-48, takto:

Dovolání se odmítá.



Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl podle ustanovení § 44 odst. 10 exekučního řádu odvolání povinného proti usnesení ze 16. 6. 2007, č. j. 12 Nc 5289/2004-6, kterým okresní soud nařídil exekuci (vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29. 6. 1999, sp. zn. 9 C 140/96), jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. S odvolací námitkou povinného, že s nalézacím řízením nebyl seznámen, nebyl mu účasten a nemohl tak pro ně předložit svá stanoviska a důkazy, takže nalézací řízení bylo zatíženo vadami, které neumožňovaly úplně zjistit skutkový stav věci, a tak tu došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci v napadaném rozhodnutí , se krajský soud vypořádal závěrem, že exekuční titul je vykonatelný po stránce materiální i formální, a že pokud povinný namítal věcnou nesprávnost exekučního titulu a porušení procesních práv v nalézacím řízení, nejde o skutečnosti, které jsou pro nařízení exekuce rozhodné.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Zásadní právní význam přisuzuje napadenému rozhodnutí proto, že nebyla zohledněna samotná nesprávnost exekučního titulu spolu s evidentním porušením procesních práv v nalézacím řízení, související zejména s aplikací verdiktu podle nálezu Ústavního soudu ČR, podle něhož mohl od smlouvy odstoupit nejen prodávající, ale i kupující, a to i bez uvedení důvodu . Řízení tak bylo podle jeho názoru postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci odpovídající nesprávnému právnímu posouzení věci (§ 241a odst. 2 o.s.ř.).

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (a o takové posuzováno obsahově jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle § 44 odst. 10 exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/), jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).



Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni. Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal, naopak v dovolání uplatnil výlučně okolnosti pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro nařízení exekuce nerelevantní. Takovouto námitkou je zejména výtka věcné nesprávnosti exekučního titulu; k přezkumu věcné správnosti podkladového rozhodnutí nalézacího soudu však exekuční soud povolán není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, publikovaného v téže sbírce č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62). Soudní praxe také dovodila, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003).

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. prosince 2008

JUDr. Vladimír Mikušek , v. r.

předseda senátu