20 Cdo 1680/2006
Datum rozhodnutí: 25.01.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1680/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného Ing. V. P., proti povinnému J. Ž., zastoupenému advokátkou, pro 6.350,- Kč a odebráním věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 Nc 5309/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. 7. 2005, č.j. 29 Co 357/2005-55, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání proti usnesení ze dne 9. 11. 2004, č.j. 17 Nc 5309/2004-3, jímž okresní soud nařídil podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, č.j. 2 Cmo 129/2003-72, exekuci a jejím provedením pověřil PhDr. JUDr. J. Š., soudního exekutora. Odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro nařízení exekuce jsou splněny, odvolání neobsahuje žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce a námitky povinného mohou mít opodstatnění až v řízení o zastavení exekuce.


V dovolání jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) povinný namítá, že oprávněný odmítl poskytnout povinnému patřičnou součinnost ke splnění vymáhané povinnosti, a proto se povinný nemohl dostat do prodlení s jejím plněním. Demontáž vyvrtávačky a její přemístění musí být provedeno odborným způsobem, náklady s tím spojené by však měl nést oprávněný, a proto povinný oprávněného vyzval k převzetí věci. Povinný do vlastnického práva oprávněného nikdy neoprávněně nezasahoval a vyvrtávačku mu neprávem nezadržoval. Zastavení exekuce není možné, neboť byla již provedena; nicméně vyvrtávačka je v exekučním titulu a v usnesení o nařízení exekuce označena nesprávně, a proto byla povinnému vlastně odebrána jiná věc, než která je v těchto rozhodnutích uvedena. Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil nedostatek součinnosti oprávněného při provádění exekuce. K této námitce je třeba převedším uvést, že nikoli každá pasivita oprávněného je v exekučních souvislostech relevantním nedostatkem jeho součinnosti. Soudní praxe dovodila, že nedostatek součinnosti oprávněného je v exekučním řízení významný, spočívá-li v tom, že oprávněný odmítne odebranou věc převzít; tato okolnost je důvodem zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 1997, sp. zn. 11 Co 446/97, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 16, ročník 1998 pod č. 114). Ve stádiu nařízení exekuce významná není, a proto právní závěr odvolacího soudu, že se k ní při nařízení exekuce nepřihlíží, je v souladu s ustálenou soudí praxí.


Naopak zcela lichá je námitka nedostatku součinnosti oprávněného, jejž dovolatel spatřuje v tom, že oprávněný odmítl nést náklady demontáže a přepravy věci. Náklady spojené s demontáží a přepravou věci jsou náklady exekuce ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., jež platí exekutor a hradí mu je nikoli oprávněný, nýbrž povinný (§ 87 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.).


V řízení o opravných prostředcích proti usnesení o nařízení exekuce je nerozhodná rovněž okolnost, že při provedení exekuce byla povinnému fakticky odebrána jiná věc, než jaká je uvedena v exekučním titulu a v usnesení o nařízení exekuce. Dojde-li k tomu, může povinný své právo k neprávem odňaté věci uplatnit žalobou na její vydání podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Provedení exekuce by bránila pouze situace, kdy by exekuce byla nařízena k odebrání jiné věci, než která je uvedena v exekučním titulu, neboť v takovém případě by exekuce nebyla podložena vykonatelným titulem; o takový případ však v souzené věci nejde. Navíc je třeba mít na paměti, že vadné označení věci v exekučním titulu nebrání nařízení a provedení exekuce, jestliže věc je přesto označena natolik jasně a určitě, že nemůže dojít k její záměně za jinou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 13. 10. 1971, sp. zn. 2 Cz 50/71, nebo obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod č. 25).


Namítá-li dovolatel, že do vlastnického práva oprávněného nikdy nezasahoval, zpochybňuje tím věcnou správnost exekučního titulu; tu však v exekučním řízení již nelze přezkoumávat, neboť obsahem exekučního titulu je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).


Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o.s.ř.).


O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§ 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. ledna 2007


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.


předsedkyně senátu