20 Cdo 1678/2001
Datum rozhodnutí: 29.05.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 2 předpisu č. 172/1990Sb., § 239 odst. 2 předpisu č. 232/1991Sb.




20 Cdo 1678/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovaným 1) T. j. O. a 2) Č. s. t. v., o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 7 C 358/97, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.8.2000, č.j. 38 Co 330/98 - 123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl o žalobě vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. tak, že uložil první žalované povinnost vydat označené nemovitosti, odvolací soud potvrdil, a zamítl návrh, jímž první žalovaná žádala, aby proti tomuto rozhodnutí připustil dovolání.

První žalovaná (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání namítla, že tento rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud především pochybil v určení, kdo je osobou k navrácení majetkových práv povinnou; dovolatelka jí být nemůže, jestliže jakožto samostatný právní subjekt vznikla (registrací) až 21.10.1991, tj. poté, co měl zaniknout její předchůdce (Č. s. t. v.). Oba soudy podle dovolatelky pochybily dále tím, že žalobkyni přiznaly právo i k domu čp. 36 na pozemku parc. č. 267/1 v katastrálním území O., ačkoli to, zda ve vztahu k této nemovitosti bylo právo na navrácení majetkových práv uplatněno včas, je pro nezřetelnost původního žalobního petitu pochybné, a konečně i tím, že namísto správného označení TJ O. byla restituční povinnost uložena Tělovýchovné jednotě O. , přestože výzva i žaloba byla adresována TJ S. O. ČsTV .

Žalobkyně, dovozujíc že dovolání není přípustné, navrhla, aby bylo zamítnuto .

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen o.s.ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon - jde-li o rozsudek v ustanoveních § 237, § 238 a § 239 o.s.ř. - připouští.

Vady vyjmenované v § 237 odst. 1 v dovolání namítány nebyly, z obsahu spisu se nepodávají, a přípustnost dovolání proto odtud dovodit nelze. Rovněž z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ přípustnost dovolání nevyplývá, neboť napadený rozsudek není rozsudkem měnícím nýbrž potvrzujícím.

Dovolání není přípustné ani z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/, které upravuje přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Je tomu tak proto, že dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil soud odvolací nýbrž dovolací (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147/1998).

Jelikož odvolací soud přípustnost dovolání svým rozhodnutím nezaložil (§ 239 odst. 1), zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle ustanovení § 239 odst. 2.

Při jednání před odvolacím soudem dovolatelka navrhla, aby pro případ potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo připuštěno dovolání pro posouzení tří otázek; zda může být povinnou osobou tělovýchovná jednota, která vznikla (byla registrována) po 30. 6. 1990, zda došlo k prekluzi práva, pokud nemovitosti nebyly ve lhůtě k jeho uplatnění řádně označeny, a zda žalovaný subjekt je povinnou osobou i přesto, že byl nesprávně (před zahájením řízení i v jeho průběhu) označován.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže § 239 odst. 2 o. s. ř. dále předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může se jednat toliko o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - odmítl pokládat za právně významné.

Pojem zásadního významu po právní stránce podle tohoto ustanovení je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Právě to, aby napadený rozsudek byl - ve vyloženém smyslu - rozsudkem po právní stránce zásadního významu, dovolatelka nedoložila. Posouzení kritických právních otázek, jež podal odvolací soud, je totiž v souladu se závěry, které Nejvyšší soud v obdobných věcech uplatňuje konstatně.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1172/96, uveřejněném pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, vyslovil právní názor, že povinnou k navrácení majetkových práv ve smyslu § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Č. s. t. v. vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990, a to ve vztahu k tímto usnesením určenému majetku resp. majetkovým kritériím.

Že určení tělovýchovné jednoty jakožto právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. (Č. s. t. v.) nepřekáží okolnost její pozdější (po 30.6.1990) registrace, vyslovil Nejvyšší soud nesčetněkrát.

Rovněž polemika, vedená s odvolacím soudem prostřednictvím druhé dovolací námitky, zda určení sporné nemovitosti (požadované k navrácení v žalobě) coby k.ú. O. - parc. č. 26 zast. pl. čp. 36...nyní přečíslováno na 267/1 zahrnuje občanskou vybavenost s budovou čp. 36 na pozemku parc. č. 267/1 , o níž bylo posléze rozhodnuto, ku splnění podmínky zásadního významu rozhodnutí ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. nevede, neboť není samozřejmého důvodu k závěru, že odvolací soud zde uplatnil právní názor nesprávný (rozporný s ustálenou rozhodovací praxí), resp. že by spor o něj mohl mít znaky potřebného judikatorního přesahu, způsobilého ovlivnit všeobecnou soudní praxi.

Konečně námitka, že dovolatelka nebyla označena v souladu s názvem, pod nímž byla registrována, dokonce není ani (způsobilému) dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. podřaditelná; coby případnou jinou vadou by se jí mohl Nejvyšší soud zabývat až teprve za předpokladu, že dovolání je přípustné, zatímco při posuzování podmínek přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. logicky místo nemá.

Nelze-li dospět k závěru, že odvolacím soudem podané řešení právních otázek činí jeho rozhodnutí zásadně významným, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Jelikož možnost založit přípustnost dovolání jinak byla již vyloučena dříve, je nasnadě konečný závěr, že dovolání v dané věci přípustné není.

Nepřípustné dovolání proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první (per analogiam) o.s.ř.; žalobkyni, jež by ve smyslu těchto ustanovení měla na jejich náhradu právo, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu