20 Cdo 1669/2009
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 243b odst. 2 o. s. ř., § 243b odst. 3 o. s. ř.




20 Cdo 1669/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněných a) Doc. MUDr. J. P., CSc., b) A. P., a c) MUDr. V. P. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti povinné A. K. , pro částku 12.085,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 4116/2007, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 6. 11. 2008, č. j. 20 Co 407/2008-40, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze 6. 11. 2008, č. j. 20 Co 407/2008-40, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením z 26. 2. 2008, č. j. 96 Nc 4116/2007-24, městský soud zamítl návrh povinné na zastavení exekuce nařízené k vymožení částky 12.085,- Kč a nákladů exekuce, odůvodněný (v původním podání povinné z 25. 10. 2007 označeném jako odvolání proti usnesení o nařízení exekuce /č. l. 6/) tvrzením, že vymáhané pohledávky uhradila. Městský soud uzavřel, že povinná zaplatila souhrnnou částku 14.719,- Kč, z čehož částka 12.085,- Kč byla úhradou vymáhaných pohledávek (5.860,- Kč jako náhrady prvostupňového nalézacího řízení, 4.785,- Kč jako náhrady odvolacího a 1.440,- Kč náhrady dovolacího řízení) teprve poté, co jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce; jde tedy podle jeho názoru o vymožené plnění a v této části exekuce vymožením zanikla. Rozdíl mezi částkou 14.719,- Kč fakticky zaplacenou a částkou 12.085,- Kč jako vymáhanou pohledávkou (tvořenou výše uvedenými třemi dílčími částkami představujícími náklady nalézacího řízení před soudy tří stupňů), tedy částku 2.634,- Kč považoval městský soud za (teprve) část nákladů exekučního řízení, stanovených příkazem k úhradě nákladů exekuce celkovou částkou 14.719,- Kč, sestávající z dílčích částek 6.984,- Kč jako náhrady nákladů oprávněných a 7.735,- Kč jako nákladů soudního exekutora. K vymožení zbytku nákladů exekuce bude podle městského soudu exekuce pokračovat, z obou důvodů (částečný zánik exekuce pro vymožení části pohledávek a nutnost jejího pokračování k vymožení zbytku nákladů exekuce) je tedy namístě návrh na zastavení exekuce zamítnout.

K odvolání povinné krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. částečně zastavil pro částku 12.085,- Kč (vymáhanou jako pohledávku z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení) a dále ji částečně zastavil pro částku 2.634,- Kč, kterou podle jeho názoru lze započíst na úhradu nákladů vzniklých zatím oprávněným v průběhu tohoto exekučního řízení. Při svém rozhodování krajský soud vycházel z předpokladu, že není-li z kopií podacích lístků, dokládajících zaplacení částek 6.984,- Kč, 4.735,- Kč a 3.000,- Kč (č. l. 18 a 27) zřejmé, k jakému účelu byly tyto platby poskytnuty, je nutně je prioritně zahrnout na zaplacení jistiny pro kterou je exekuce vedena, tj. pro 12.085,- Kč, zatímco částku 2.634,- Kč lze započíst na úhradu nákladů vzniklých zatím oprávněným v průběhu tohoto exekučního řízení. Povinná podle krajského soudu neprokázala, že by oprávněným zaplatila cokoli jiného než právě výše uvedené tři platby v souhrnné výši 14.719,- Kč, na druhé straně však podle jeho názoru nebyl důvod nezastavit exekuci pro již dobrovolně zaplacené částky v souladu s ustanovením § 55a v novelizovaném znění zákona č. 120/2001 Sb.

V dovolání oprávnění namítají, že v hodnocení soudu je logická vada, resp. rozpor se skutečnostmi vyplývajícími z obsahu spisu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí totiž uzavřel, že předmětnou exekuci zastavil pro jistinu 12.085,- Kč a 2.634,- Kč nákladů exekučního řízení s tím, že se exekuce ponechává v běhu pro dosud pravomocně přiznané další náklady oprávněných ve výši 4.350,- Kč a náklady exekutora. Přitom konkrétní částka zaslaná povinnou přímo k rukám oprávněného a) ve výši 6.984,- Kč dne 22. 11. 2007, kterou soud kvalifikoval zřejmě coby část exekuované jistiny 12.085,- Kč, se přesně rovná částce soudním exekutorem (v pravomocném příkazu k náhradě nákladů exekuce č. j. 107 EX 578/07-16 ze 16. 10. 2007) určené jako náklady oprávněných. Nadto i sama povinná ve svém podání z 27. 3. 2008 (č. l. 26) sice pozdě, tudíž neplatně, nicméně přece jen označila tuto platbu výslovně jako platbu na náklady oprávněných v exekučním řízení, jak jí byly vyměřeny příkazem k náhradě nákladů exekuce č. j. 107 EX 578/07 ze 16. 10. 2007. Nesprávné je podle dovolatelů právní posouzení odvolacího soudu, jestliže ten exekuci na jedné straně zastavil částečně a na druhé straně poukázal na ustanovení § 55a exekučního řádu, které však částečné zastavení exekuce neumožňuje. Dovolatelé nesouhlasí ani se zjištěním odvolacího soudu, že se jednalo o částky zaplacené dobrovolně. Podle jejich názoru je správný závěr soudu prvního stupně, že jde o vymožené plnění, v důsledku čehož exekuce zanikla, pročež ji nelze rozhodnutím zastavovat. Odvolacímu soudu také vytýkají, že v rozporu s ustanovením § 269 odst. 2 o. s. ř. nenařídil jednání, při němž by dokazováním získal podklady pro posouzení účelu jednotlivých plateb.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání, přípustné podle § 238a odst. l písm. d/, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) je důvodné.

Protože dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu, zda skutková zjištění, z nichž vychází napadené rozhodnutí, mají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), jestliže výsledek hodnocení důkazů soudu neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo proto, že soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod poř. č. 6, případně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5).

O takový případ jde v souzené věci; jestliže totiž povinná v odvolání na č. l. 26 (doloženém fotokopiemi ústřižků poštovních složenek na č. l. 27) namítá, že 22. 11. 2007 zaplatila částkou 6.984,- Kč náhradu nákladů oprávněných v exekučním řízení a ve dnech 28. 1. a 31. 1. 2008 částkami 3.000,- Kč a 4.735,- Kč náklady soudního exekutora, pak nemůže být zejména vzhledem k datu plateb a výši zaplacených částek rovnajících se přesně výši nákladů exekuce (tj. nákladů oprávněných v částce 6.984,- Kč a nákladů exekutora v celkové částce 7.735,- Kč) vyčíslených v příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce (č. l. 9) ze 16. 10. (nikoli tedy z 18. 10., jak nesprávně uvádí ve výroku napadeného usnesení odvolací soud) 2007 správný závěr odvolacího soudu, podle něhož je prioritně nutno tyto platby zahrnout na zaplacení jistiny, pro kterou je vedena exekuce, tj. pro 12.085,- Kč, a že částku 2.634,- Kč lze započíst na úhradu nákladů vzniklých zatím oprávněným v průběhu exekučního řízení (k identifikaci jednotlivých dílčích pohledávek, jež je nutno v daném případě specifikovat přinejmenším na vlastní vymáhané pohledávky, představující náklady nalézacího řízení na jedné straně a náklady exekuce sestávající z náhrady nákladů řízení oprávněným a nákladů exekutora na straně druhé srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 7. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2003, pod poř. č. 165, jehož závěrů lze užít obdobně). Z uvedeného pak plyne, že poněvadž faktické platby částek 6.984,- Kč, 3.000,- Kč a 4.735,- Kč z 22. 11. 2007 a 28. 1. a 31. 1. 2008 směřovaly k úhradě nákladů exekuce na samotnou úhradu vymáhané pohledávky 12.085,- Kč představující náklady nalézacího řízení (neprovedla-li povinná další platby) nebylo zaplaceno nic.

Kromě toho ovšem nutno upozornit na skutečnost, že povinná zaplacení pohledávek vyplývajících z nalézacího řízení, tedy pohledávek 5.860,- Kč, 4.785,- Kč a 1.440,- Kč namítá již v podání z 25. 10. 2007 (tedy před platbami z 22. 11. 2007 6.984,- Kč a 28. 1. a 31. 1. 2008), označeném jako odvolání (č. l. 6, proti usnesení o nařízení exekuce), a že v odvolání na č. l. 26 proti usnesení o zamítnutí návrhu na její zastavení kromě tvrzení o zaplacení uvedených vymáhaných částek výslovně uvádí, že pokud pak zaplatila dne 22. 11. 2007 6.984,- Kč a 28. 1. a 31. 1. 2008 částky 3.000,- Kč a 4.735,- Kč, zaplatila tím náklady exekuce vyměřené příkazem soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce, z čehož by při prokázané existenci dalších plateb vyplývalo, že správný není ani skutkový závěr odvolacího soudu, že povinná neprokázala zaplacení čehokoli jiného než právě výše uvedených tří plateb v souhrnné výši 14.719,- Kč. Za této situace měla být povinná vyzvána k přednesu přesných a určitých tvrzení o počtu, účelu a době jednotlivých plateb a poučena o svém důkazním břemenu v tomto směru, a v tomto ohledu mělo být samozřejmě při jednání (269 odst. 2 o. s. ř.) provedeno dokazování; nestalo-li se tak, pak tím odvolací soud účastníku odňal v průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2007, pod poř. č. 3).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc odvolacímu soudu podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.

O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu