20 Cdo 1644/2006
Datum rozhodnutí: 11.01.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1644/2006-94


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. D., zastoupeného advokátem, proti povinnému S. D., zastoupenému Mgr. Ing. P. K. advokátem, pro 600.000,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 46 E 526/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci 29. 12. 2005, č.j. 40 Co 1151/2005-77, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud zrušil usnesení ze dne 25. 7. 2005, č.j. 46 E 526/2002-59 (jímž okresní soud zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí), a řízení zastavil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podáním ze dne 29. 8. 2005 vzal oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v celém rozsahu zpět; výroky o nákladech řízení opřel o ustanovení § 146 odst. 2, větu první, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ).


Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, směřující do všech výroků.


Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.


Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením subjektivní přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, který z účastníků je v daném případě oprávněn ve smyslu § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b/ o.s.ř. dovolání podat. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o.s.ř.), nelze dovozovat, že by dovolání s předpokládanými účinky mohl podat kterýkoli z nich. Z povahy dovolání jakožto (mimořádného) opravného prostředku totiž plyne, že oprávnění je podat svědčí toliko účastníku, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena na jeho právech určitá újma, již lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod č. 138).


Dovolateli však rozhodnutím, kterým odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil, újma nevznikla, neboť tímto rozhodnutím bylo plně vyhověno jeho návrhu na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí.


Protože dovolání proti výroku I. napadeného rozhodnutí podal někdo, kdo k němu nebyl (subjektivně) oprávněn, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítl.


Dovolání proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné.


Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proti těmto výrokům proto, že rozhodnutí o nákladech řízení ani rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedena. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jimiž však uvedené výroky nejsou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003 pod č. 4).


Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II. a III. napadeného usnesení jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).


Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť oprávněný na jejich náhradu právo nemá a povinnému náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 11. ledna 2007


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v.r.


předsedkyně senátu