20 Cdo 1639/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1639/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Jednoty, spotřebního družstva ve Zlíně , se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4323, identifikační číslo osoby 00032255, proti povinnému Z. V. , pro částku 1.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 29 Nc 7256/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 10. 2008, č. j. 10 Co 856/2008-101, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 5. 2008, č. j. 29 Nc 7256/2007-73, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na úplné zastavení exekuce, odůvodněný tvrzením, že k vymáhání nákladů spojených s nařízením exekuce není důvodu, jelikož vymáhaná pohledávka (náhrada nákladů odvolacího nalézacího řízení) byla zaplacena před podáním návrhu na nařízení exekuce. Podle krajského soudu je totiž tvrzení povinného, že platbou částky 3.750,- Kč ze dne 20. 9. 2007, chtěl oprávněnému uhradit právě náklady odvolacího řízení, skutečně účelové, které povinný používá ve snaze vyhnout se dokončení exekučního řízení pro náklady oprávněného a náklady exekuce. Platby, které do podání návrhu na nařízení exekuce povinný uhradil poštovní poukázkou na účet zástupce oprávněného v září roku 2007, podle odvolacího soudu nenaznačují nic o tom, zda byly určeny k úhradě pohledávky oprávněného z titulu náhrady nákladů řízení před okresním soudem či na jeho pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení před soudem odvolacím, a povinný na ústřižcích poštovních poukázek také nic jako účel platby neurčil. Jestliže tedy oprávněný do podání návrhu na nařízení exekuce získal částku, která mu pokryla náklady před okresním soudem ve výši 5.250,- Kč (a pro tuto částku oprávněný ani nepodal návrh na nařízení exekuce, i když povinný přistoupil k úhradě opožděně), pak zbývající částku si oprávněný pochopitelně započetl na část nákladů odvolacího řízení a v neuhrazeném zbytku 1.600,- Kč podal návrh na nařízení exekuce k vymožení zbytku nákladů odvolacího řízení. Tento postup podle odvolacího soudu neodporuje zákonu a je logický a správný. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí pak krajský soud dodává, že pokud by povinný zaplatil náklady řízení před okresním soudem a náklady odvolacího řízení tak, jak mu bylo uloženo, totiž do tří dnů od právní moci rozhodnutí, byl by to nejjistější způsob, jak se vyhnout provedení exekuce a vzniku dalších nákladů oprávněného i soudního exekutora.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z rozporu napadeného usnesení s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1329/2003, povinný namítá především, že rozhodnutím bez jednání, ačkoli okolnosti byly sporné , mu byla odňata možnost jednat před soudem. Trvá na svém tvrzení z návrhu na zastavení exekuce i z odvolání, že platbou částky 3.750,- Kč dne 20. 9. 2007 uhradil i vymáhanou pohledávku, k čemuž kromě předložených listinných důkazů poštovními složenkami a výdajovými pokladními doklady opakovaně navrhoval svědecký výslech Heleny Janouškové; tento důkaz však odvolací soud protože nenařídil jednání neprovedl, v důsledku čehož pak rozhodl nesprávně.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž (vyjma případu, o který se však v projednávané věci nejedná, kdy by vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních - k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06; nález ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05) jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Tímto důvodem včetně jeho obsahového vymezení je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Nejvyšší soud hodnocením námitek obsažených v dovolání nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

V dovolání pak povinný v zásadě vytýká pouze to, že odvolací soud tím, že nenařídil jednání, při němž by měly být provedeny jím v odvolání navržené důkazy listinami a svědeckou výpovědí mu odňal možnost jednat před soudem.

Tímto argumentem dovolatel uplatnil zmatečnostní důvod podřaditelný pod ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1816); o zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jde totiž například tehdy, jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoliv nešlo o žádný z případů, kdy podle občanského soudního řádu jednání nebylo třeba nařizovat (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008).

Nejvyšší soud také ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 3/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím (srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.

V řízení upraveném v části šesté občanského soudního řádu platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§ 253 odst. 2 o. s. ř.). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (§ 115 odst. 1, § 254 odst. 1, věta první, o. s. ř.), zákon ve vztahu k řízení o zastavení výkonu rozhodnutí soudům neukládá; jestliže však důvody zastavení spočívají v § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., rozhoduje se zpravidla po předchozím jednání (§ 269 odst. 2 o. s. ř.).

Podle usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, zmatečnosti nejsou podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 - jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedený předpoklad v projednávané věci není naplněn, neboť jinou námitku, z níž by bylo možno zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovodit, ani dovolatel nepřednesl. Má-li povinný za to, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost jednání před soudem, může svou námitku uplatnit (za předpokladu, že mu dosud neuplynula lhůta) prostřednictvím žaloby pro zmatečnost.

Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. března 2011

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu