20 Cdo 1634/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



20 Cdo 1634/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné České republiky Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00006947, proti povinnému JUDr. L. H. , pro 488 124,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 2362/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, č. j. 70 Co 54/2013-73, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud usnesením ze dne 31. 12. 2012. Č. j. 35 EXE 2362/2012-58, zamítl návrh na nařízení exekuce ze dne 9. 11. 2011, doplněný dne 29. 8. 2012, v části požadovaných úroků z prodlení z dluhu zděděného po zemř. K. H. (výrok I). Jinak nařídil podle vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 4 C 31/99, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 488 124,63 Kč (představující kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 209 939,- Kč od 1. 5. 1996 do 6. 4. 2011 ve výši 19 % ročně, ponížený o částečnou úhradu povinného ve výši 107 396,28 Kč), a pro náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou v průběhu řízení určeny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Janu Tvrdkovou a povinnému zakázal nakládat s majetkem (výroky II, III, IV).

Městský soud usnesení soudu I. stupně v zamítavém výroku I změnil tak, že exekuci nařídil i pro pohledávku 117 931,69 Kč. Uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 4. 2007, č. j. 13 D 36/2004-202, které nabylo právní moci 9. 6. 2007, byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, které celé po zemřelém K. H. s výjimkou specifikovaných nemovitostí převzal povinný. Oprávněná doplnila návrh a vyčíslila nedoplatek úroků z prodlení původního dluhu K. H. za dobu od 1. 4. 1998 do 31. 1. 2010 po odečtení zaplacené částky 955,- Kč na 117 931,69 Kč. Citovaným usnesením je přitom prokázán přechod povinnosti uložené exekučním titulem zemř. K. H. na povinného způsobem uvedeným v § 36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen ex. řád ). Skutečnost, zda povinný za dluh zemř. K. H. ve smyslu § 470 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen obč. zák. ), odpovídá, není při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce relevantní, může být posuzována až v souvislosti s návrhem na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004).

Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), konkrétně pak v nesprávném stanovení výše jistiny v rozporu s ust. § 470 odst. 2 Občanského zákona, jakož i ve stanovení výše příslušenství pohledávky v rozporu s ust. § 1 nař. vl. č. 142/1994 Sb. Uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nedůvodného předpokladu, že převzal veškeré dluhy zůstavitele, což je v rozporu s dědickým rozhodnutím č. j. 13 D 36/2004-202, na jehož základě uplatňuje oprávněná svoji pohledávku. Toto rozhodnutí však pojednává pouze o rozdělení aktiv dědictví, nikoliv o způsobu vypořádání pasiv dědictví . Z uvedeného dědického rozhodnutí je také patrné, že byla respektována zásada, že podíly všech dědiců, kteří dědili ve třetí dědické skupině, jsou stejné. Podle § 470 odst. 2 obč. zák. odpovídají dědicové za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 895/2001). Uvedl dále, že oprávněná uplatnila úrok z prodlení ve výši 26 % p. a. od 1. 4. 1998 do 31. 1. 2010, tedy do doby, kdy byla jedním z dědiců zcela uhrazena jistina. Vzhledem k tomu, že do dědického řízení uplatnila pohledávku v kapitalizované výši, tj. včetně úroků z prodlení, které jí byly vůči původnímu dlužníkovi přiznány soudem, může uplatnit za období prodlení dědiců pouze úrok z prodlení v zákonné výši podle nař. vl. č. 142/1994 Sb, a to pouze za období od 9. 11. 2008 (tedy tři roky zpětně od podání návrhu), neboť za předchozí období jsou úroky v souladu s § 110 odst. 3 obč. zák. promlčeny. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že oprávněná k vymáhání další částky nedoložila exekuční titul. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nijak nepřezkoumával výši vymáhané pohledávky, ačkoliv ta vychází z chybného výpočtu oprávněného. I když pohledávka již byla soudní exekutorkou vymožena, považuje dovolatel za nezbytné napravit nesprávnosti v tomto řízení. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje za správný právní názor vyjádřený odvolacím soudem, že při nařízení exekuce není podstatné, zda povinný za dluh zůstavitele skutečně odpovídá, že ale tato okolnost může být posuzována při zastavení exekuce. V usnesení o schválení dědické dohody je uvedeno, že celé ostatní dědictví nabyl JUDr. L. H. s tím, že má pouze vyplatit hotovost H. J. a E. S. Protože se dědicové v dohodě výslovně nedohodli, kdo a v jaké výši převezme závazky zůstavitele, oprávněná má za to, že pod pojem ostatní dědictví patří nejen aktiva zůstavitele, ale i všechna pasiva. K námitce promlčení části úroků z prodlení uvedla, že povinnost k jejich úhradě byla zůstaviteli uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 4. 2004, č. j. 4 C 31/99, přičemž na povinného přešla povinnost k jejich úhradě usnesením téhož soudu ze dne 10. 4. 2007, č. j. 13 D 36/2004-202. Ke stanovení výpočtu úroků z prodlení po smrti dlužníka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 895/2001, podle kterého smrt dlužníka a skutečnost, že o majetku dlužníka probíhá u soudu dědické řízení, nemá žádný vliv na prodlení s plněním jeho dluhu. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného buď odmítl, nebo zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), protože odvolací soud ve věci rozhodl dne 12. 2. 2013.

Dovolání povinného týkající se jeho odpovědnosti za dluhy původního (zemřelého) povinného, není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Závěr odvolacího soudu, že v při rozhodování o nařízení exekuce není rozhodující, zda povinný skutečně odpovídá za dluh zemřelého K. H. ve smyslu § 470 odst. 1 a odst. 2 obč. zák., že tato skutečnost je posuzována až v souvislosti se zastavením exekuce, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004).

Ve vztahu k ostatním námitkám pak povinný nevymezuje ve smyslu § 241b odst. 3 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř., v tomto rozsahu dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Nejvyšší soud postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.

Protože exekuce již byla skončena, rozhodl dovolací soud i o nákladech řízení; rozhodnutí o nich nemusí být zdůvodňováno (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu