20 Cdo 1621/99
Datum rozhodnutí: 31.05.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1621/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kurky v právní věci žalobce města P. proti žalovaným 1) M. Z. a 2) Z. Z., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 6/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 1998, č. j. 29 Co 320/98-33, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:



Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil rozsudek ze dne 24. února 1998, č. j. 12 C 6/97-18, jímž obvodní soud zamítl žalobu na vyklizení ve výroku specifikovaného bytu do patnácti dnů od právní moci rozsudku, tak, že žalované zavázal předmětný byt vyklidit ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku a zaplatit náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jelikož nájem, sjednaný na dobu určitou - od 7. července 1992 do 31. prosince 1995 - se podle ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák.") obnovil na jeden rok, do 31. prosince 1996, je žaloba na vyklizení podaná u soudu 22. ledna 1997 podle odvolacího soudu důvodná i včasná, a protože žalovaní si museli být vědomi toho, že po zániku nájmu svým bydlením nepřípustně zasahují do žalobcova vlastnického práva, nelze jejich povinnost k vyklizení - a to ani (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.) s ohledem na jejich nezletilé dítě - vázat na zajištění bytové náhrady.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní včasným dovoláním, jímž namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, jelikož žalobcův výkon vlastnického práva - měli-li by být vyklizeni bez bytové náhrady - by byl v rozporu s dobrými mravy. Nájemní smlouvu s nimi totiž žalobce uzavřel na základě doporučení Sdružení dobrovolných hasičů ČMS H. M. s tím, že se tak děje v souvislosti s výkonem pohotovostní služby v hasičském sboru a že v případě pokračování této činnosti bude nájemní smlouva prodloužena. První žalovaný je přitom členem hasičského sboru i nadále a pokud jde o pohotovostní služby, ty nikdy, ani v době uzavření nájemní smlouvy (stejně jako další člen tohoto sdružení, jemuž byl byt zajištěn stejně jako žalovaným, avšak nájem mu žalobce prodloužil") nevykonával. Podle žalovaného sice byla nájemní smlouva uzavřena formálně" na dobu určitou, ve skutečnosti však se závazným příslibem prodlužování po dobu, kdy bude členem hasičského sboru...". Oba (tj. první žalovaný i výše uvedený další člen sdružení) s prodlužováním smlouvy počítali", o čemž podle žalovaného svědčí i to, že do pronajatých bytů přestěhovali své domácnosti", takže v současnosti nemají jinou možnost bydlení. Dále pak žalovaní dovolání odůvodňují tím, že v předmětném bytě s nimi žije jejich nezletilé dítě a rozvedená matka prvního žalovaného, jež také jinou možnost bydlení nemá.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. listopadu 1998, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen o. s. ř.").

Dovolání (přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.

Z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud posuzuje pouze vady řízení vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a (je-li dovolání přípustné) jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); jinak je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Protože tyto vady v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, bylo úkolem dovolacího soudu posoudit, zda - nebyla-li povinnost k vyklizení vázána na zajištění bytové náhrady - je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí; podle odstavce 2 téhož ustanovení v případě, že nájem bytu byl sjednán na určitou dobu, skončí také uplynutím této doby. Podle § 676 odst. 2 obč. zák. užívá-li nájemce věci i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do 30 dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.

Na rozdíl od ukončení nájemního vztahu dohodou nebo výpovědí dochází k zániku nájmu uplynutím sjednané doby nezávisle na vůli pronajímatele či nájemce. Pokračuje-li však nájemce v užívání bytu i po uplynutí sjednané doby, uplatní se obecná úprava § 676 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 1998, 2 Cdon 141/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2, ročník 1999, pod poř. č. 10); obnovený nájem se odlišuje od původního pouze v tom, že nájem sjednaný na dobu delší než rok se vždy obnovuje na jeden rok.

Jelikož v souzené věci pronajímatel podal 22. ledna 1997 (tj. do třiceti dnů po skončení nájmu) u soudu návrh na vyklizení bytu, nájem se již (§ 676 odst. 2 obč. zák.) neobnovil, nýbrž podle § 710 odst. 2 obč. zák. skončil a žalovaným tak zanikl právní důvod užívání bytu.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se ve smyslu ustálené judikatury rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež - vystihujíce podstatné historické tendence - v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 3, ročník 1998, pod poř. č. 16, byl vysloven právní názor, že institut bytové náhrady je v hmotném právu upraven ustanoveními o nájmu bytu podle § 685 násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, především v ustanovení § 712. Jeho smysl je patrný zejména z ustanovení § 712 odst. 6, jež vyslovuje zásadu, že pokud má nájemce právo na bytovou náhradu, není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, dokud pro něj není zajištěna odpovídající bytová náhrada. Soudní praxe dovodila, že právo na bytovou náhradu nemusí vyplývat jen z výslovné právní úpravy, nýbrž že je lze dovodit i z její analogické aplikace, a konečně že může vyplynout i ze situací, kdy žalovaný, případně i mimo nájemní poměry, sice právo na bytovou náhradu ani přímo ani analogicky nemá, ale ze zvláštních důvodů je ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák. namístě žalobci odepřít právo na jeho vyklizení bez náhrady, ve lhůtě plynoucí již od právní moci soudního rozhodnutí". V citovaném rozhodnutí zároveň Nejvyšší soud uvedl, že "má-li být takto omezen výkon práva vlastnického,...nelze přehlédnout, že výkon tohoto práva je omezen v nájemních vztazích již ze zákona samotným institutem bytové náhrady, který se sice v dané věci přímo (pozitivně) neuplatní, na druhé straně však právě tím limituje možnosti omezení dalších (srov. nález Ústavního soudu České republiky sp.zn. II. ÚS 190/94, publikovaný pod č. 87 ve Sbírce nálezů a usnesení svazek 4, ročník 1995, II. díl). Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu".

Ve stejném judikátu označil Nejvyšší soud za nadále použitelné (v rozhodném smyslu) právní názory vyslovené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 39 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986 (má-li se žalobě o vyklizení bytu, za nějž není nárok na náhradní byt nebo náhradní ubytování, vyhovět - vzhledem k důvodům hodným zvláštního zřetele - výjimečně ve smyslu čl. VI. a VII. /nyní § 3 odst. 1/ obč.zák. jen za předpokladu přiznání náhrady za byt, musí být závěr soudu odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit /např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu a pod./, tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, resp. doložením, že lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Podobně se podává z rozhodnutí uveřejněného pod č. 36 téže Sbírky, ročník 1996, že úvaha soudu (v rovině § 3 odst. 1 obč. zák.) musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na obou stranách sporu.



Skutková zjištění odvolacího soudu ohledně obsahu nájemní smlouvy, zejména, že jí byl sjednán nájem na dobu od 7. července 1992 do 31. prosince 1995, zůstala dovoláním (jímž byl uplatněn pouze dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) nenapadena. Totéž platí o skutkovém závěru, podle něhož si účastníci smlouvy dohodli (pouze), že ...v případě pokračování této činnosti (tj. pohotovostní služby v hasičském sboru) bude nájemní smlouva po dohodě prodloužena...". Jestliže pak avizovaná dohoda o prodloužení nájmu - a to netvrdí ani samotní dovolatelé - uzavřena nebyla, je správný také právní závěr odvolacího soudu, že nájem byl sjednán - a to nikoli pouze formálně", jak se uvádí v dovolání, nýbrž vážně a určitě, tedy z hlediska ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. platně - na dobu určitou, a že jako takový jejím uplynutím podle § 710 odst. 2 a § 676 odst. 1, 2 obč. zák. skončil.

Jestliže ovšem nájem skončil uplynutím sjednané (resp. v daném případě podle § 676 odst. 2 obč. zák. o rok prodloužené) doby, pak je právně (a to i z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.) nevýznamné jak dosud trvající členství žalovaného v hasičském sdružení, tak skutečnost, že žalovaný nikdy, tedy ani v době uzavření nájemní smlouvy, nevykonával pohotovostní služby.

Pokud jde o dovolací argument, že žalobce (naopak) uzavřel smlouvu o prodloužení nájmu s jiným členem hasičského sdružení, pak je tato skutečnost, protože nemá žádný vztah k věci projednávané v předmětném řízení, opět (a to i z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.) bez právního významu.

S ohledem na výše podaný výklad ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a na judikaturu k němu uvedenou nutno uzavřít, že žalobcovo vlastnické právo (tím, že by povinnost žalovaných byla vázána na zajištění bytové náhrady) nelze omezit ani s ohledem na okolnost, že s žalovanými v bytě bydlí jejich nezletilé dítě a matka žalovaného (srov. též závěr uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR č. 2, ročník 1982, na str. 57, týkající se sice rozhodování o bytové náhradě u přenechání nemovitosti k dočasnému užívání podle § 397 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991, jehož však lze právě s ohledem na prvek dočasnosti obdobně použít i pro institut nájmu na dobu určitou podle § 676 ve znění účinném od 1. ledna 1992).

Žalovaní si totiž (již samotným uzavřením smlouvy o nájmu na dobu určitou, přinejmenším však v důsledku okolnosti, že nájemce s nimi dohodu ...o prodloužení nájemní smlouvy..." ve smyslu článku II. in fine této smlouvy neuzavřel) museli být vědomi toho, že nájem skončí uplynutím sjednané doby, případně dnem 31. prosince kteréhokoli následujícího roku. To, že se nájem již neobnovil, se v daném případě žalovaní dozvěděli nejpozději v únoru 1997, kdy jim byly doručeny opisy žaloby. Za tohoto stavu by vázání povinnosti žalovaných na zajištění bytové náhrady vedlo ve vztahu k žalobci jako vlastníku nemovitosti k porušení ustanovení článku 4 odst. 4 a článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. výše uvedený nález Ústavního soudu České republiky, sp.zn. II. ÚS 190/94). Právní názor odvolacího soudu, že povinnost žalovaných k vyklizení předmětného bytu nelze vázat na zajištění bytové náhrady, je proto správný. Totéž pak platí o soudem stanovené tříměsíční lhůta k vyklizení, jež uplynula až 25 měsíců po zahájení řízení.

Protože se žalovaným prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání jako nedůvodné rozsudkem zamítl (§ 243b odst. 1, věta první a odst. 5 o. s. ř. ).

Žalovaní s dovoláním procesně úspěšní nebyli, ve smyslu ustanovení § 243d odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mají tedy povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože u něj žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.



Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2001

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu