20 Cdo 1601/2004
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 872 odst. 6 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 142/1947Sb.




20 Cdo 1601/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce R. ř. k. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalované D.-I., a.s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu pro Prahu západ pod sp. zn. 4 C 154/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.9.2003, č.j. 25 Co 326/2003-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen na náhradě nákladů dovolacího řízení zaplatit žalované 2.575,- Kč, k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem v ní označených nemovitostí. Dospěl jednak k závěru, že žalobce pozbyl svého vlastnictví ku dni 1.1.1951 v rámci postupů podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, resp. v důsledku změn v úpravě nabývání vlastnictví podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., jednak uzavřel, že žalovaná se stala vlastníkem vydržením, protože v její prospěch lze započítat i (vydržecí) dobu před 1.1.1992.

Správnost obou právních závěrů žalobce ve včasném dovolání zpochybnil. První odkazem na názor vyjádřený v rozhodnutí soudu prvního stupně, druhý argumentem vycházejícím z § 872 odst. 6 obč. zák.; kdyby podle jeho názoru měl být (obdobně) možný ve prospěch právnické osoby zápočet vydržecích dob před 1.1.1992, zákon by tak v přechodných ustanoveních výslovně učinil.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání přisvědčila závěrům odvolacího soudu, a odkázala na právní názory, uplatněné v uveřejněných rozhodnutích Nejvyššího soudu.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.

Dovolatel se podmínkou, zda napadené rozhodnutí je zásadního právního významu nezabýval (vlastní názor co do jejího splnění dovolacímu soudu nepředložil); hodnocením samotných námitek obsažených v dovolání pak k pozitivnímu závěru dospět nelze.



Lze ponechat stranou, zda dovolatel vůbec relevantně uplatnil způsobilý dovolací důvod v podobě námitky proti závěru odvolacího soudu, že pozbyl vlastnictví na základě zákona č. 142/1947 Sb. (kritika právního názoru pouhým všeobecným odkazem na jiné rozhodnutí zpravidla pro nekonkrétnost takové námitky dovolací důvod nepředstavuje). Je totiž standardním (a logickým) závěrem dovolací praxe, že založil-li odvolací soud zamítavé rozhodnutí současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí (resp. obstát by nemusel), nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li důvod druhý, což platí i tehdy, obstojí-li druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec dovolacímu přezkumu podrobena (proto, že nebyl dovoláním napaden nebo že dovolání není přípustné). To v dané věci znamená, že případnou námitkou proti názorům odvolacího soudu ohledně přechodu majetku na stát na základě zákona č. 142/1947 Sb. se nebude nutné zabývat, jestliže obstojí (v uvedené smyslu) dovolatelem (zde regulérně) napadený právní názor téhož soudu na podmínky nabytí vlastnictví vydržením, resp. zápočtu dob oprávněné držby před 1.1.1992 (se zřetelem k úpravě provedené zákonem č. 509/1991 Sb.).

Tak je tomu však v dané věci proto, že dovolání zde není přípustné, jelikož směřuje proti rozhodnutí, které za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu považovat nelze (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.). K přezkumu nabídnutá otázka podmínek zápočtu vydržecích dob před 1.1.1992 obecnou soudní praxi ovlivnit nemůže (jak je vlastní zásadám, na nichž je založena přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení) a její význam nepřekračuje meze daného řízení; soudní praxi lze již pokládat za usměrněnou, a konstantní, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Jak totiž připomíná správně žalovaná, odvolací soud uplatnil v posuzované věci právní názory, které vyjádřil Nejvyšší soud už dříve, v jiných rozhodnutích, jmenovitě v rozsudku ze dne 26.4.2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98, nebo v rozsudku ze dne 8.12.1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, uveřejněném pod č. 50/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. V prvním vyjádřil závěr, že do běhu vydržecí doby právnické osoby je třeba započítat i oprávněnou držbu, realizovanou před 1.1.1992 , a ve druhém, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1.1.1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví .

Jelikož jak bylo dovozeno pro výsledek řízení je pak bez významu hodnocení druhého důvodu zamítnutí žaloby, je namístě vztáhnout dosažené závěry k dovolání jako celku; dovolání žalobce tudíž není přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; žalované přísluší náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za vyjádření k dovolání v částce 2.500,- Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky) a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu