20 Cdo 1600/2009
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř.




20 Cdo 1600/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné NATIONAL GEOGRAPHIC SOCIETY , se sídlem 1145 17th st. N. W. Washington D.C., USA, proti povinné Mladé frontě, a.s. se sídlem v Praze 4, Mezi Vodami 1952/9, identifikační číslo osoby 49240315, provedením prací a výkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 35 E 1980/2006, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 23. 10. 2007, č. j. 18 Co 429/2007-33, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Usnesením z 26. 3. 2007, č. j. 35 E 1980/2006-14, obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 50.000,- Kč (§ 351 o. s. ř.) k vynucení povinnosti zdržet se vydávání časopisu s názvem LIDÉ A ZEMĚ s podobou obálky sestávající ze žlutého obdélníkového rámu orientovaného na výšku, pod jehož horním okrajem jsou umístěny slovní prvky v bílé barvě LIDÉ A ZEMĚ.

K odvolání povinné městský soud shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že ačkoli exekuční titul nabyl právní moci 2. 8. 2006, povinná se jím neřídila a nejméně do konce roku 2006 (nadále) vydávala časopis LIDÉ A ZEMĚ v nezměněné podobě v rozporu s vykonávaným rozhodnutím. S odvolací námitkou povinné, že po právní moci exekučního titulu ještě několik čísel časopisu vyšlo v původní podobě proto, že výtisk časopisu se po obsahové i grafické stránce připravuje pro několik čísel dopředu , se odvolací soud vypořádal závěrem, že je právně zcela nerozhodné, zda povinná měla či neměla vůli vykonávané rozhodnutí postupně naplnit, a že podstatné je, že tak neučinila řádně a včas, jak jí exekuční titul ukládal.

V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinná ohlašuje všechny tři dovolací důvody (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.). Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje ve skutečnosti, že soud neprovedl navržené důkazy potřebné ke zjištění, zda zde vůbec byl předpoklad pro výkon rozhodnutí, tj., zda povinná dobrovolně nesplnila, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí. Další vada řízení podle ní spočívá v tom, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, čímž jí podle jejího názoru odňal možnost jednat před soudem. Jako vadu řízení dovolatelka hodnotila také skutečnost, že jí bylo znemožněno vyjádřit se k námitkám, nepravdám a nařčením oprávněné uplatněným v jejím vyjádření k podanému odvolání. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. spatřuje v okolnosti, že soud mylně pokládal tvrzení oprávněné, že povinná se po právní moci exekučního titulu vykonávaným rozhodnutím neřídila, za nesporné, ač povinná v odvolání tvrdila, že ihned učinila veškeré potřebné kroky k tomu, aby co možná nejbližší číslo vyšlo v podobě bez žlutého rámečku . Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak podle ní spočívá v chybném výkladu procesněprávního předpisu, konkrétně ustanovení § 269 odst. 1 o. s. ř. , který povinná považuje za rozhodující pro výrok soudu. Jestliže totiž její odvolání proti usnesení o nařízení výkonu obsahovalo výlučně námitky podřaditelné pod ustanovení § 268 odst. 1 písm. d), g) a h) o. s. ř., měl o tomto podání rozhodnout soud prvního stupně jako o návrhu na zastavení výkonu. Nebylo-li možno z obsahu uvedeného podání jednoznačně dovodit, k čemu směřuje, ani výkladem podle § 41 odst. 2 o. s. ř., měl se soud postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. postarat o jeho opravu, případně doplnění, aby mohlo být projednáno podle obsahu důsledně buď jako odvolání nebo jako návrh na zastavení výkonu. Nesprávný postup soudu v tomto směru je podle povinné nejen nesprávným právním posouzením procesněprávního ustanovení § 269 odst. 1 o. s. ř., nýbrž také vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu o který však zde /viz níže/ nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. spor o právo /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V souzené věci však dovolatelka jež se ostatně otázkou přípustnosti dovolání nezabývá vůbec tuto svou základní povinnost nesplnila a k závěru o splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.

O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Judikatura (srov. např. stanovisko Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9-10/1981 pod č. 21) je jednotná v tom, že při nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá (nezjišťuje), zda (v jakém rozsahu) povinný vymáhanou povinnost dobrovolně splnil, a že v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (pokud jde o povinnost poskytnout účastníku možnost vyjádřit se k přednesům či tvrzením uvedeným ve vyjádření k odvolání, tu soudu žádné ustanovení občanského soudního řádu nepředepisuje).

K dovolatelčině námitce, že odvolací soud rozhodl bez nařízení jednání, čímž jí podle jejího názoru odňal možnost jednat před soudem, dovolací soud zdůrazňuje, že při nařízení exekuce se neuplatní zásada ústnosti a přímosti; ve smyslu § 253 o.s.ř. naopak platí, že výkon rozhodnutí soud nařídí zpravidla bez slyšení povinného. Tomu odpovídá, jak je vyjádřeno v § 253 odst. 2 o.s.ř., že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon. Uvažuje-li však toto ustanovení o jednání, je třeba mít na zřeteli, že jeho rozsah je všeobecný, tj. že platí pro celé exekuční řízení; pro to stadium, jímž je nařízení exekuce, se tedy může uplatnit jen ve spojení s prvním odstavcem § 253 o.s.ř. (jenž se týká výlučně právě nařízení výkonu), a to tak, že nařídit jednání proto, aby byl nařízen výkon rozhodnutí, lze jen tehdy, stanoví-li to zákon. Občanský soudní řád však jednání pro nařízení exekuce nepředepisuje. Co do ústavnosti těchto závěrů viz usnesení Ústavního soudu z 27. 3. 1996, sp. zn. III. ÚS 280/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, ročník 1996 na str. 551 553, v němž ústavní soud zdůraznil zvláštní povahu exekučního řízení, jež není řízením nalézacím ve věci samé , a jehož účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným titulem. Pro tuto zvláštní povahu nelze podle Ústavního soudu spatřovat v tom, že účastník řízení nebyl vyslechnut, a že nebyly provedeny další jím navržené důkazy, porušení práv stanovených v článku 96 odst. 2 Ústavy ČR a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Námitkou, že řízení bylo zatíženo tzv. jinou vadou, a výtkou proti správnosti skutkových zjištění povinná uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř., jež jsou ovšem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilé, a výtka nesprávného výkladu ustanovení § 269 odst. 1 o. s. ř. není namístě, jelikož na aplikaci (a tím méně interpretaci) tohoto ustanovení napadené rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí nespočívá. Pokud pak jde o námitku pochybení při posuzování obsahu odvolání, jež podle povinné mohlo být při postupu podle § 41 odst. 2 a § 43 odst. 1 o. s. ř. hodnoceno jako návrh na zastavení výkonu, ta je předně nepřípadná, jelikož odvolání (č. l. 16) neobsahovalo výlučně námitky podřaditelné pod ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. (k tomu srov. závěr přijatý ve zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21 v němž bylo v druhém odstavci str. 180/518 a druhém odstavci následující strany vysvětleno, kdy je podání povinného třeba posoudit přednostně jako odvolání do usnesení o nařízení exekuce a kdy naopak podle obsahu jako návrh na zastavení exekuce), a kromě toho by ovšem šlo pouze o vadu řízení; ostatně samotná dovolatelka nedostatek postupu podle § 41 odst. 2 a § 43 odst. 1 o. s. ř. hodnotila jako vadu řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však je viz výše důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilým.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že oprávněné, jež by jinak měla na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2011 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu