20 Cdo 1591/2004
Datum rozhodnutí: 26.05.2005
Dotčené předpisy: § 83 předpisu č. 99/1963Sb., § 229 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 130 odst. 1 písm. c) předpisu č. 130/2001Sb., § 44 odst. 2 písm. c) předpisu č. 130/2001Sb., § 47 odst. 2 písm. c) předpisu č. 130/2001Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

20 Cdo 1591/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci oprávněného JUDr. B. V., správce konkursní podstaty úpadce F., a.s., zastoupeného advokátkou, proti povinnému P. P., zastoupenému advokátem, o nařízení exekuce, pro 1.212.815,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5364/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17.2.2003, č.j. 29 Co 67/2003 - 30, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci a jejím provedením pověřil oprávněným navrženého exekutora. Měl za to, že podmínky stanovené zákonem č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ex. ř."), byly v dané věci splněny, a za nerozhodnou pokládal i námitku, že shodný titul byl podkladem dříve navrženého výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. E 702/96, neboť se jej dosud nepodařilo zrealizovat , a oprávněný jej vzal zpět .

Povinný ve včasném dovolání (resp. v jeho doplnění - srov. § 241b odst. 3 o.s.ř.) setrval na námitce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a spočívá tím na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že návrh na nařízení exekuce byl podán v době (2.5.2002), kdy probíhal již výkon rozhodnutí E 702/96 , a tehdy (18.10.2002) exekutor i vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitostí; a až teprve podáním ze dne 7.1.2003 vzal oprávněný návrh pod č.j. E 702/96 zpět . Podle názoru dovolatele neměla být exekuce nařízena, resp. řízení mělo být zastaveno, jelikož o návrhu bylo rozhodnuto soudem prvního stupně v době, kdy zde byla překážka listispendence .

Podle § 130 exekučního řádu platí, že tam, kde se ve zvláštních právních předpisech hovoří o soudním výkonu rozhodnutí nebo výkonu rozhodnutí, rozumí se tím také nařízení a provádění exekuce podle tohoto zákona.

Podle § 236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. l písm. c/, odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné bez dalšího, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí - jiné - rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum předjímaný tímto ustanovením je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.

Ačkoliv argument (zmatečnostní) vadou ve smyslu § 229 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který - právě - dovolatel v dané věci (a to výlučně) uplatnil, nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. k takové vadě toliko přihlédne, za podmínky, že je dovolání přípustné), je přiléhavé jej při úvaze o přípustnosti dovolání v řízení o výkon rozhodnutí (v řízení exekučním) podrobit stejnému režimu jako zmíněnou námitku vadou jinou než zmatečnostní; nemůže tomu být jinak už proto, že v daném řízení je vyloučeno, aby tato vada byla odstraněna v režimu žaloby pro zmatečnost (srov. § 254 odst. 2, věta druhá za středníkem, o.s.ř.). Dovolání tedy dovolací soud posoudí jako přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. - má-li rozhodnutí vykazovat zásadní význam - tehdy, jestliže otázka existence namítané vady podle § 229 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. má právní (procesněprávní) základnu (nikoli skutkovou), a její zodpovězení může mít obecný judikatorní přesah tím, že je způsobilé sloužit vodítkem hodnocení obdobných procesních poměrů i v řízeních jiných a promítnout se tak do rozhodovací činnosti soudů vůbec.

S dovolatelem lze souhlasit, že toutéž věcí ve smyslu § 83 o.s.ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258 odst. 1 o.s.ř.) na týž předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 159/79, o zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí z 18.2.1981, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1981).

Shodný závěr pak zaujala i judikatura současná, pokud jde o otázku překážky litispendence ve vztahu mezi řízením o soudní výkon rozhodnutí a řízením exekučním podle exekučního řádu. V usnesení z 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, Nejvyšší soud dovodil, že jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastává překážka rozsouzené věci (potažmo litispendence), jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (či její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl označen v dřívějším návrhu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí též položil důraz na to, že účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu nemá samotné nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, nýbrž - právě proto, že v tomto usnesení soud způsob provedení exekuce nestanoví - teprve vydání exekučního příkazu (§ 47 odst. 2, věta první, ex. ř.).

V usnesení ze dne 7.9.2004, sp. zn. 20 Cdo 1481/2003, pak Nejvyšší soud dovodil, že pro případ opačného pořadí obou řízení (o nějž jde v souzené věci, kdy byl nejdříve nařízen soudní výkon rozhodnutí a teprve pak podán návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu) platí, že samotnému nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 ex. ř. probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu překážku věci zahájené nevytváří, jelikož pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 83 o.s.ř. je určující teprve obsah exekučního příkazu; teprve jím totiž soudní exekutor určí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a teprve tehdy je možné posoudit případnou totožnost způsobu postižení (soudním výkonem a exekucí) majetku povinného a totožnost předmětu, jehož se soudní výkon, resp. exekuce, bude týkat.

Obdobně uvažoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14.10.2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, i ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) pro plnění nepeněžité.

Pozdější vydání exekučního příkazu na ten způsob exekuce, který by byl shodný (nejen druhem, nýbrž i předmětem) s tím, pro nějž byl dříve nařízen výkon rozhodnutí, má za následek, že exekuce (v tomto rozsahu) musí být zastavena (§ 52 odst. 1, § 55 odst. 1 ex. ř., § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.). Otázku, jaké mohou nastat důsledky vydaného exekučního příkazu pro řízení o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, dovolatel v dovolání neotevřel.

K přezkumu nabídnutá otázka, zda ve vztahu k dříve zahájenému řízení o soudní výkon rozhodnutí se může uplatnit nedostatek podmínky řízení podle § 83 o.s.ř. již při rozhodnutí o návrhu na nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 ex. ř., tedy obecnou soudní praxi ovlivnit nemůže a její význam nepřekračuje meze daného exekučního řízení. Z uvedeného totiž plyne, že soudní praxi lze již pokládat za usměrněnou, a konstantní, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

O rozhodnutí zásadního právního významu - ve smyslu, jenž byl výše vyložen - proto nejde; dovolání tím nemůže být přípustné ani se zřetelem k § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a násl. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2005

JUDr. Vladimír Kůrka, v. r.

předseda senátu