20 Cdo 1587/2004
Datum rozhodnutí: 22.06.2005
Dotčené předpisy: § 40 odst. 3 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 1587/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné H. M., s. r. o., zastoupené advokátem, proti povinné J. S., pro částku 1.741.303,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 Nc 4156/2002-13, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 4. 2003, č. j. 24 Co 65/2003-43, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 15. 4. 2003, č. j. 24 Co 65/2003-43, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 26. 9. 2002, č. j. 2 Nc 4156/2002-13, kterým okresní soud nařídil podle notářského zápisu (z 20. 5. 2002, sp. zn. NZ 135/2002, N 138/2002, viz č.l. 6) se svolením k vykonatelnosti exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora, a to tak, že návrh na nařízení exekuce s odůvodněním, že podkladový notářský zápis je materiálně nevykonatelný zamítl. Svůj závěr dovodil ze zjištění, že jako dlužník byl účastníkem dohody o uznání závazku kromě povinné její manžel (že tedy jde o pluralitu dlužníků), a že se jedná o závazek k dělitelnému (totiž peněžnímu) plnění; protože za těchto okolností notářský zápis neobsahoval určení, zda má být plněno společně a nerozdílně, či zda má každý z dlužníků plnit pouze určitý přesně vymezený díl, je podle odvolacího soudu při nemožnosti aplikace ustanovení § 40 odst. 3 exekučního řádu (jímž konstruovaná fikce je uplatnitelná jen u exekučních titulů podle § 40 odst. 1 písm. a/, b/, c/, nikoli však již podle písmene d/ tohoto ustanovení, o něž však v souzené věci právě jde) předmětný notářský zápis pro nedostatek určení rozsahu (způsobu) plnění materiálně nevykonatelný.

V dovolání oprávněná namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. spatřuje v závěru o (povinnou navíc v odvolání nenamítané) nevykonatelnosti titulu; podle jejího názoru totiž exekuční titul při pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu plnění i za současné absence určení rozsahu plnění materiálně vykonatelný je, jelikož pasívní solidarita dlužníků, tedy povinné a jejího manžela, je dána přímo zákonem, a to ustanovením § 145 odst. 4 občanského zákoníku.

Jelikož vady podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového notářského zápisu pro nedostatek určení, zda při pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu plnění má být plněno solidárně či podle podílů.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).



Odvolacímu soudu lze přisvědčit pouze potud, že ve věci nelze aplikovat ustanovení § 40 odst. 3 exekučního řádu, konstruující fikci povinnosti každého z dlužníků plnit rovným dílem, jelikož titulem k exekuci navrženým je notářský zápis, tedy titul podle § 40 odst. 1 písm. d/ v ustanovení § 40 odst. 3 exekučního řádu nezahrnutý. Z této skutečnosti samotné však závěr o nezpůsobilosti notářského zápisu být exekučním titulem mechanicky dovodit nelze. Při zkoumání, zda k exekuci navržený titul je materiálně vykonatelný totiž nelze věc hodnotit jen z přísně restriktivního hlediska, zda je ve výroku titulu výslovně stanoven rozsah plnění dluhu více dlužníky (tedy zda solidárně či v podílech, a jestliže ano, v jakých) a zda v případě absence takového určení rozsahu plnění bude (či naopak nebude) možno aplikovat ustanovení § 40 odst. 3 exekučního řádu (či § 261a odst. 3 o. s. ř. v případě soudního výkonu rozhodnutí), zakládající fikci rovnosti podílů, ale také z hlediska přihlížejícího ke zjevným souvislostem založeným hmotným právem. Teprve v případě, že by podmínky materiální vykonatelnosti nebylo možno dovodit ani s přihlédnutím k těmto hmotněprávním souvislostem, bylo by namístě dospět k závěru, že předmětný titul k exekuci způsobilý není.

O takový případ však v souzené věci nejde. Důvodová zpráva k novelou č. 30/2000 Sb. zavedenému ustanovení § 261a o. s. ř., a tedy i k jeho třetímu odstavci (jenž je s výjimkou specifikace exekučních titulů obsahově shodný s ustanovením § 40 odst. 3 exekučního řádu) uvádí, že Předpoklady, které rozhodnutí musí splňovat, aby bylo po materiální stránce vykonatelné, byly dosud dovozovány jen výkladem. S ohledem na závažnost této otázky se navrhuje, aby byla výslovně upravena v zákoně. Onen výklad představovalo zejména rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 15/69, uveřejněné v tehdejší Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 1970 pod poř. č. 20, v němž soud dovodil, že byla-li několika dlužníkům uložena povinnost k dělitelnému plnění, aniž bylo vysloveno, kolik je který z nich povinen zaplatit, je třeba pro účely řízení o výkon rozhodnutí z ustanovení § 74 odst. 2 a § 75 odst. 1 občanského zákoníku per analogiam dovodit, že dlužníci jsou povinni plnit věřiteli stejným dílem. Týž závěr pak dovodil v odůvodnění (odstavce 4-6 na str. 183/255) svého rozsudku z 29. 4. 1994, sp. zn. 7 Cdo 150/93, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1995 pod poř. č. 56, Vrchní soud v Praze, nyní již ve vztahu k (obsahově z nazíraného hlediska shodnému) ustanovení § 511 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992, tedy po novelizaci provedené zákonem č. 509/1991 Sb.

I když se tedy na předmětný notářský zápis z výše uvedených důvodů ustanovení § 40 odst. 3 exekučního řádu neuplatní, nelze na druhé straně právě s ohledem na závěry přijaté standardní judikaturou pro případy, kdy jde o pluralitu dlužníků a dělitelný předmět plnění, a kdy (přesto) titulem nebylo určeno, má-li být plněno solidárně či děleně (a jakými podíly), dospět k závěru o materiální nevykonatelnosti titulu.

Přisvědčit ovšem nelze naopak ani dovolací argumentaci ustanovením § 145 odst. 4 občanského zákoníku. Toto ustanovení je totiž stejně jako ustanovení § 145 odst. 3 nutno v daných souvislostech vykládat ve spojení s ustanovením § 511 odst. 1 téhož předpisu, podle jehož věty prvé je-li právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Z posledně uvedeného hmotněprávního ustanovení ovšem plyne pouze to, že neplní-li věřiteli ani jeden ze solidárních dlužníků, může věřitel podat žalobu o přiznání celého plnění (tedy zahájit nalézací řízení) proti kterémukoli z nich, nikoli však již to, že svědčí-li oprávněnému exekuční titul ve vztahu k dvěma či více povinným, aniž v něm byl jakkoli stanoven rozsah plnění (tedy jak z hlediska, má-li být plněno solidárně či děleně, tak z hlediska výše případných podílů), že by věřitel mohl podat návrh na exekuci pro celou částku jen proti jednomu z povinných (žalovaných v nalézacím řízení). V řízení exekučním či vykonávacím se totiž pro tituly postrádající určení rozsahu plnění jednotlivých povinných uplatní výše uvedené judikatorní zásady (srov. znění obou citovaných rozhodnutí používajících dikci pro účely výkonu rozhodnutí ). Závěr, že i když pasívní solidarita vzniká (přímo) na základě právního předpisu, neznamená to ještě, že není-li rozsah (způsob) plnění stanoven exekučním titulem by oprávněný mohl v exekučním řízení vymáhat celé plnění po jediném ze solidárních dlužníků, zaujal Nejvyšší soud též ve svém usnesení z 24. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 426/2004.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, jenž nedostatek materiální vykonatelnosti podkladového notářského zápisu spatřuje při pluralitě dlužníků a dělitelnosti předmětu plnění v nedostatku určení rozsahu (způsobu) plnění, výše uvedený právní závěr, zaujatý standardní judikaturou, pominul; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.

Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).

V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu (§ 87 a následující exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 22. června 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu