20 Cdo 1567/98
Datum rozhodnutí: 31.10.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1567/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Školského úřadu v Praze 10, se sídlem v Praze 10, Moskevská č. 21, proti žalovanému J. K., o zaplacení částky 16.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 102/94, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 1996, č.j. 36 Co 52/96-47, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. srpna 1996, č.j. 36 Co 52/96-47, odmítl - odkazuje na ustanovení § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.") - odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 23. června 1994, č.j. 11 C 102/94-13, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 16.000,-Kč s tříprocentním úrokem od 16. dubna 1993 do zaplacení. Odvolací soud uvedl, že rozsudek byl žalovanému doručen náhradním způsobem dne 25. srpna 1994, takže posledním dnem lhůty k podání odvolání byl den 9. září 1994. Odvolání podané 13. září 1994 proto shledal opožděným.

Žalovaný (zastoupen advokátem) podal proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítaje, že tímto usnesením mu byla - ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. - odňata možnost před soudem jednat. Konkrétně dovolatel - cituje ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. - odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul vyjádření jeho zástupce, neboť jinak by v odůvodnění usnesení uvedl, kdy a jakým vhodným způsobem došlo k uvědomění žalovaného doručovatelem o novém doručení písemnosti (rozsudku), kdy se konal nový bezvýsledný pokus o doručení rozsudku spojený s oznámením o uložení zásilky na poště a kdy uplynula třídenní lhůta, v jejímž závěru nabyl rozsudek vlastnosti doručení, vše s uvedením podkladů, které k této problematice byly shromážděny ve spisu. Odvolací soud se však omezil pouze na konstatování faktu, že bylo doručeno náhradním způsobem, což vzal za nevyvratitelnou domněnku. Skutečností je, že v této věci z kterékoli doručenky pro žalovaného ani v jednom případě neplyne, že by poštovní doručovatel při doručování písemností adresátu oznamoval zásilku do vlastních rukou s tím, že bude znovu doručováno v jiný konkrétní den. Proto měl odvolací soud, dříve než dospěl k závěru o opožděnosti odvolání, zkoumat a zhodnotit, zda podmínky uvedené v § 47 odst. 2 o. s. ř. byly splněny, neboť jen řádné a předpisům vyhovující doručení má ten důsledek, že odvolací lhůta počne běžet osobě, které je náhradně doručováno, v jiný okamžik než skutečným převzetím zásilky. Především doklad o doručení rozsudku soudu prvního stupně vzbuzuje pochybnost, zda a kdy byly naplněny všechny požadavky ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. pro to, aby bylo možno uvažovat o náhradním doručení. Vyjádření pošty bez originálních dokladů nelze považovat za dostatečný důkaz, a to nepochybně i z hlediska časového odstupu, za který žalovaný nenese odpovědnost. Jestliže nikdo nemůže při frapantních nedostatcích původního dokladu o doručení rozsudku hodnověrně doložit, že žalovaný byl vyrozuměn a že se dozvěděl před uložením písemnosti na poště o novém doručování písemností jiného dne, když nebyl původně zastižen, pak tato skutečnost nemůže jít k tíži žalovaného; zákon totiž nedostatek vědomosti příjemce zásilky toleruje pouze v případě až následného uložení zásilky po splnění všech předchozích povinností poštovního doručovatele. Na tomto základě dovolatel uzavřel, že podmínky náhradního doručení nebyly splněny, jeho odvolání bylo včasné a odvolací soud mu tím, že odvolání pro opožděnost odmítl, odňal možnost před soudy jednat. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., avšak není důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolatelem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jakož i v mnoha rozhodnutích dalších Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že po změnách, jichž s účinností od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení § 237 písm. f/ o. s. ř. (tím, že za slovo byla" byla vložena slova v průběhu řízení nesprávným"), je za postup soudu v průběhu řízení" možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. Rozhodnutím odvolacího soudu o odmítnutí odvolání (v něm projeveným hodnotícím úsudkem, že odvolání je opožděné) tedy zmatečnost podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. založit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 887/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1998, pod číslem 42) a potud je dovolání, jež k jinému postupu soudu v průběhu řízení" uplatněné argumenty nepřipíná, zjevně neopodstatněné.

Po obsahové stránce však dovolatelovy argumenty vystihují dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (potud, že jsou zpochybněny výsledky šetření o okolnostech doručení).

Stejnopis písemného vyhotovení rozsudku se doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou (§ 158 odst. 2 o. s. ř.)

Podle ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Je-li písemnost určená do vlastních rukou účastníka doručována prostřednictvím pošty (§ 45 o. s. ř.), prokazuje místo, den a způsob doručení doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílateli (soudu). Jaké konkrétní kroky musí pošta učinit a jaké údaje musí být vyznačeny na doručence osvědčující náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka (doručení uložením na poště), stanovila příloha č. 5 vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovního řádu), ve znění účinném do 30. června 2000 (to jest ve znění vyhlášky č. 58/1991 Sb.).

Podle bodu 19, věty první, přílohy, nevyhoví-li adresát výzvě (upozornění, že písemnost mu bude v určený den a hodinu doručena znovu), uloží doručovatel písemnost i s doručenkou na poště ...; adresáta o tom uvědomí tiskopisem pošty Vyrozumění" a den uložení zásilky vyznačí na doručence. Podle bodu 20 přílohy se písemnosti i s doručenkou ukládají po dobu tří dnů. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od jejího uložení, pověřený pracovník ji přezkouší, doručenku opatří otisky denního razítka a svým podpisem, oddělí ji a vrátí odesílateli. Písemnost zůstane pro adresáta uložena do konce odběrní lhůty.

Doručenka je listinou, která má povahu listiny veřejné a která se od listin soukromých liší - ve shodě s § 134 o. s. ř. - svou důkazní silou; potvrzuje totiž, není-li dokázán opak, pravdivost toho, co je v ní osvědčeno (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod číslem 127). Doručenku, v níž některý z předepsaných údajů schází, však za veřejnou listinu považovat nelze.

V daném případě (jak je patrno ze spisu) doručenka, jež má dokládat náhradní doručení písemnosti určené do vlastních rukou žalovaného (doručení rozsudku soudu prvního stupně), postrádá údaj o dni uložení zásilky na poště; je na ní vyznačen jen údaj, že byla učiněna výzva na 22. srpna 1994, jakož i údaj o tom, že žalovaný písemnost osobně převzal dne 2. září 1994. Odvolací soud si při výše popsaném nedostatku doručenky opatřil podklad pro závěr, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalovanému doručen uložením na poště dne 25. srpna 1994, prostřednictvím zprávy doručné pošty ze dne 1. srpna 1996 (srov. č.l. 42). Odtud se podává, že první pokus o doručení písemnosti byl učiněn 19. srpna 1994 (v pátek) a další (po výzvě) dne 22. srpna 1994. Jelikož ani tohoto dne nebyl adresát zastižen, byla zásilka 22. srpna 1994 uložena na poště, kde si ji adresát osobně vyzvedl dne 2. září 1994.

Závěr o opožděnosti (nebo naopak o včasnosti) opravného prostředku (zde odvolání) vždy vyplývá z šetření soudu okolnostech doručení rozhodnutí, proti němuž opravný prostředek směřuje. Je-li šetření úplné (nelze-li mu vytknout neúplnost), jsou jeho výsledky rozhodné pro závěr o opožděnosti (včasnosti) opravného prostředku. Požadavku úplnosti šetření v případě, že při doručení písemnosti poštou coby kvalifikovaný průkaz doručení selhala doručenka, pak odpovídá právě postup, který zvolil v dané věci odvolací soud.

Nejvyšší soud tedy nesdílí názor dovolatele, že při vadě doručenky nemůže sloužit jako podklad (v podání dovolatele důkaz") pro závěr o řádném doručení písemnosti náhradním způsobem dodatečná zpráva pošty, to jest, že by okolnosti, za kterých došlo k doručení písemnosti, nemohly být doplněny (prověřeny) prostřednictvím šetření u doručovatele písemnosti (zde zprávou pošty). Tím ovšem není řečeno, že takto získané informace o průběhu doručení nemohou být zpochybněny.

Kromě otázky pravdivosti takto sdělovaných informací jsou u náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou účastníka tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána, mohou vyvrátit závěr o doručení písemnosti založený na informacích doručovatele (srov. i ustanovení § 45 o. s. ř., z nějž je zřejmé, že postup dle § 47 odst. 2 o. s. ř. je k dispozici i jiným doručovatelům než je pošta), zásadně jen tvrzení, že se nezastižený adresát v době pokusu o doručení písemnosti v místě doručení nezdržoval, případně tvrzení, že pošta při vlastním doručování zásilky nedodržela postup předepsaný občanským soudním řádem a poštovním řádem.

Potud ovšem dovolatel soudu žádná tvrzení nenabízí; svou obranu zakládá na úvaze - jak rozvedeno výše chybné - že z dosavadních šetření o okolnostech doručení závěr o tom, že mu rozsudek soudu prvního stupně byl doručen uložením na poště 25. srpna 1994, neplyne a na tom, že odvolací soud závěr, že rozsudek má za doručený 25. srpna 1994, podrobněji nerozvedl.

Jestliže výsledky šetření o doručení rozsudku opravňovaly k závěru, že k doručení náhradním způsobem došlo 25. srpna 1994, pak ovšem obstojí i závěr odvolacího soudu (jakkoli úsporně formulován), že odvolání podané žalovaným až 13. září 1994, je opožděné.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jako nedůvodné usnesením zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. má tudíž povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení; protože však u žalobce žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly, platí, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. října 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová