20 Cdo 1567/2000
Datum rozhodnutí: 18.07.2002
Dotčené předpisy: § 43 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 201 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 205 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 212 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 212 odst. 4 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 87/1991Sb., § 5 odst. 1 písm. b) předpisu č. 87/1991Sb.




20 Cdo 1567/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) A. P., B) I. J., C) D. P., D) M. M., E) D. P., proti žalované Č. p., státnímu podniku, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 287/91, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2000, č. j. 42 Co 1237/99129, takto:

I. Dovolání žalobců A. P., I. J., D. P. a M. M. se zamítá.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2000, č. j. 42 Co 1237/99129, se ve výroku o zastavení řízení o odvolání žalobce D. P. v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi tímto žalobcem a žalovanou zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

III. Žalobci označení v bodě I. výroku a žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobci se z titulu nápravy majetkové křivdy z roku 1960, po úpravách žalobního petitu, naposledy podáním ze dne 27. září 1994 (č. l. 71-72), domáhali toho, aby žalovaná byla povinna uzavřít s nimi dohodu, podle které:

Žalovaná organizace vydává do spoluvlastnictví žalobců dům č.p. 1753 na stavební parcele 282/2 a stavební parcelu 282/2, o výměře 266 m2, vše zapsané v Katastru nemovitostí, na listu vlastnictví 355, event. list 355, pro okres O., obec O., katastrální území M. O., se vším příslušenstvím, jak je držela a užívala.

Žalobci tyto nemovitosti do svého spoluvlastnictví přijímají a to:

A. P. 3/8

I. J. 1/8

D. P. st. 1/4

D. P. ml. 1/8

M. M. 1/8.

Okresní soud v Ostravě, poté, co usnesením ze dne 10. června 1999 změnu žaloby ve výše označené podobě připustil (srov. č.l. 98 p. v.), rozsudkem ze dne 10. června 1999, č. j. 35 C 287/91 - 100, uložil žalované uzavřít dohodu tak, že:

Žalovaná organizace vydává do spoluvlastnictví žalobců A. P., I. J., D. P., M. M., dům č. p. 1753 na stavební parcele č. 282/2 a stavební parcelu č. 282/2, o výměře 266 m2, vše zapsané v Katastru nemovitostí, na listu vlastnictví 355 pro okres O., obec O., katastrální území M. O., se vším příslušenstvím, jak je držela a užívala.

Žalobci tyto nemovitosti do svého spoluvlastnictví přijímají a to A. P. 3/8, I. J. 1/8, D. P.1/4 a M. M. 1/8. (bod I. výroku.).

Dále soud zamítl návrh žalobce D. P., aby žalovaná byla zavázána uzavřít stejnou dohodu i s ním, tak, že žalobce tyto nemovitosti do svého spoluvlastnictví přijímá, a to 1/8 (bod II. výroku).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že dne 1. srpna 1960 byly nemovitosti převedeny na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (tedy, že je naplněna restituční skutková podstata dle ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen zákon ). Žalovaná je osobou k vydání nemovitostí povinnou a všichni žalobci ji včas a řádně k vydání nemovitostí (marně) vyzvali. Žalobci jsou pak všichni osobami oprávněnými ve smyslu § 3 zákona, a to dílem jako původní podíloví spoluvlastníci nemovitostí a dílem jako potomci jednoho z původních spoluvlastníků nemovitostí. Ze žalobců byli původními spoluvlastníky nemovitostí A. P. (z jedné ideální čtvrtiny), D. P. narozený dne 19. října 1951 (z jedné ideální osminy) a M. M. (z jedné ideální osminy). Zbývající ideální polovinu nemovitostí vlastnil O. P., který v roce 1977 zemřel bez zanechání závěti, takže do jeho práv a povinností vstoupili jeho synové Z. P. (zemřel v roce 1986) a D. P. narozený dne 13. června 1922. Odtud plyne, že ze žalobců jsou oprávněnými osobami odvozujícími své postavení od zemřelého spoluvlastníka O. P. jeho syn D. P. narozený dne 13. června 1922 (z jedné ideální čtvrtiny), vnuk A. P. (z jedné ideální osminy) a vnučka I.a J. (z jedné ideální osminy). Nárok všech žalobců s výjimkou žalobce D. P., narozeného dne 19. října 1951, soud shledal důvodným. Zamítavý výrok ohledně posledně jmenovaného odůvodnil soud tím, že ten přistoupil do řízení až dne 11. února 1993 (po uplynutí lhůty určené k uplatnění nároku u soudu v ustanovení § 5 odst. 4 zákona), takže jeho nárok na vydání spoluvlastnického podílu zanikl. Spoluvlastnický podíl nemohl přirůst k podílům ostatních spoluvlastníků (žalobců), neboť oprávněným osobám po jednom spoluvlastníku nemůže přirůst podíl po jiném spoluvlastníku, nejde-li o (spolu)oprávněné na jedné úrovni.

Krajský soud v Ostravě pak usnesením ze dne 9. března 2000, č. j. 42 Co 1237/99-129, řízení o odvolání žalobce D. P., narozeného dne 19. října 1951, zastavil (druhý výrok) a odvolání ostatních žalobců odmítl (první výrok); všichni odvolatelé přitom brojili pouze proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně. Výrok o zastavení odvolacího řízení odvolací soud - odkazuje na ustanovení § 43 odst. 2 a § 211 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) - odůvodnil tím, že přes výzvu soudu a poučení odvolatele o následcích neodstranění vad zůstalo jeho odvolání neprojednatelným; odvolatel se totiž ve vztahu k sobě nedomáhá žádné změny rozsudku a v tomto směru ani nevytýká okresnímu soudu žádné pochybení. Odvolání ostatních žalobců odmítl odvolací soud dle § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobami neoprávněnými, poukazuje na to, že všichni žalobci jsou v řízení samostatnými společníky (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), přičemž odvoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto jen o návrhu žalobce D. P., narozeného dne 19. října 1951, nikoli o právech a povinnostech zbývajících žalobců.

Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, namítajíce, že odvolání žalobce D.a P., narozeného dne 19. října 1951, bylo projednatelné a uvádějíce, že není správný ani závěr odvolacího soudu, podle nějž ostatní odvolatelé nebyli osobami k odvolání oprávněnými. V této souvislosti poukazovali především na to, že jako účastníci řízení měli právo podat odvolání proti rozhodnutí, které se jich týká. Rozsudkem okresního soudu přitom jejich práva byla porušena a odvolací soud jim svým rozhodnutím odmítl poskytnout spravedlivou ochranu jejich práv a oprávněných zájmů dle § 1 o. s. ř. Odtud dovolatelé usuzují, že napadené rozhodnutí bylo postiženo vadou podle § 3 písm. b/ a d/ [správně jde o ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., podle kterého lze dovolání podat mimo jiné i proto, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), jakož i proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/)]. Konečně dovolatelé tvrdí, že vydáním usnesení v neveřejném zasedání jim odvolací soud znemožnil vyjádřit své stanovisko podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Proto požadují, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož napadené usnesení bylo vydáno před 1. lednem 2001.

Žalobci A. P., I. J., D. P., narozený 13. června 1922 a M. M. podle obsahu dovolání tímto napadají usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž byla jejich odvolání odmítnuta a jejich dovolání je tudíž přípustné dle ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř. Dovolání žalobce D. P., narozeného dne 19. října 1951, podle obsahu směřuje proti výroku o zastavení odvolacího řízení a je přípustné dle § 238a odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že A.P., I. J., D. P., narozený 13. června 1922 a M. M. nebyli oprávněni k podání odvolání proti zamítavému výroku rozsudku okresního soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k němu není oprávněn.

Meze odvolání určují ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř. Z ustanovení § 206 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vyplývá, že týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. Podle věty třetí citovaného ustanovení ovšem uvedené neplatí, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Ustanovení § 212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. pak pro situaci, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, zakotvuje výjimku ze zásady vázanosti rozsahem odvolacího návrhu.

Úpravou obsaženou v § 206 o. s. ř. se v odvolacím řízení projevuje suspenzívní účinek odvolání; ten se ovšem k odvolání pojí, jen bylo-li - ve smyslu ustanovení § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. - podáno oprávněnou osobou (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1969, sp. zn. 8 Cz 32/69, uveřejněné pod číslem 47/1970 Sbírky soudních rozhodnutí). Jinak řečeno, jen podala-li odvolání proti výroku rozhodnutí osoba, která je podat mohla (a je-li toto odvolání včasné), má smysl si klást otázku, zda a v jakém rozsahu postihuje svými účinky i výroky, jimiž se ukládají povinnosti (případně zakládají práva) jiným osobám než odvolateli.

K podání odvolání je zásadně povolán jen účastník řízení (srov. § 201 o. s. ř.). Právo odvolání však přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá (byť nepatrná) újma; nemůže je proto podat účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno (teorie procesního práva hovoří o tzv. subjektivní přípustnosti odvolání). Samostatný společník (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) je oprávněn podat odvolání jen za svou osobu, a to i tehdy, dopadnou-li posléze suspenzívní účinky odvolání do poměrů ostatních společníků v rozepři (shodný závěr formuloval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. března 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněném pod číslem 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha dalších svých rozhodnutích).

Pro posouzení účinků odvolání žalobců, která byla odmítnuta, je určující především odpověď na otázku, zda těmto žalobcům bylo rozsudkem soudu prvního stupně zcela vyhověno; odtud totiž plyne i odpověď na otázku, zda zamítavým výrokem týkajícím se jiného žalobce soud způsobil v jejich právech určitou (byť nepatrnou) újmu. Z tohoto pohledu je významné především zjištění, zda každý ze žalobců se domáhal vydání (uzavření dohody o vydání) nemovitostí jako celku, nebo zda se žalobou domáhali vydání (uzavření dohody o vydání) určité (žalobou vymezené) ideální části nemovitostí, tedy vydání (uzavření dohody o vydání) spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Pro oba případy platí, že žalobci byli ve sporu samostatnými (nikoli nerozlučnými) společníky v rozepři (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); výše specifikovaný obsah žaloby (po změnách) dokládá, že žalobci se domáhali vydání (uzavření dohody o vydání) nemovitostí do spoluvlastnictví tím způsobem, že každý z nich obdrží určitý (ideální) spoluvlastnický podíl na nemovitostech. Jestliže tedy tito žalobci obdrželi (jak je patrno z bodu I. výroku rozsudku) spoluvlastnické podíly, ohledně kterých požadovali uzavřít se žalovanou dohodu, pak bylo jejich žalobě beze zbytku vyhověno; ve sporu byli procesně zcela úspěšní a tudíž jsou osobami k podání odvolání subjektivně neoprávněnými.

Žalobci výklad projevu jejich vůle vtěleného do žalobního návrhu, jak jej výše podal Nejvyšší soud, kritizovali již v odvolání, namítajíce mimo jiné, že spoluvlastnický podíl není nikdy věcí a že v rozsahu, v němž není uspokojen nárok jedné z oprávněných osob, přirůstá její nárok ostatním spoluoprávněným; standardní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu však toto mínění žalobců nepodporuje. Tak již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 15. července 1993, Cpjn 50/93, uveřejněném pod číslem 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, je formulován závěr, podle kterého věcí, která má být vydána dle § 5 odst. 1 zákona, je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob, s tím, že oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu (srov. část III., bod 8, str. 118 /252/ stanoviska). Také v rozsudku ze dne 11. března 1998, sp. zn. 23 Cdo 374/98, uveřejněném pod číslem 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že osobám odvozujícím nárok na vydání věci z poměru k jednomu ze spoluvlastníků, jejichž věc přešla na stát podle § 3 odst. 1 zákona, se nemůže dostat více, než činil podíl jejich právního předchůdce, a to ani tehdy, jestliže zbylí původní spoluvlastníci, případně další oprávněné osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona, nárok na vydání věci neuplatnili. Závěr, že věcí celou je v obdobných případech při výkladu zákona o mimosoudních rehabilitacích namístě rozumět i spoluvlastnický podíl, učinil také Ústavní soud, a to jednak v nálezu ze dne 14. února 1996, sp. zn. II. ÚS 156/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 5, dílu I., pod číslem 9 (str. 63-67), jednak v nálezu ze dne 21. března 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, uveřejněném v téže Sbírce, svazku 17, dílu I., pod číslem 40 (str. 281285). Ve druhém z cit. nálezů Ústavní soud též uvedl, že ustanovení § 5 odst. 1 věta třetí zákona neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění, vydávány další spoluvlastnické podíly. Návrh na vydání jedné ideální osminy nemovitostí tedy i podle těchto závěrů mohl uplatnit (samostatně - srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.) jen původní osminový spoluvlastník nemovitostí, D. P., narozený dne 19. října 1951.

Právní posouzení věci odvolacím soudem v závěru, že žalobci A. P., I. J., D. P., narozený 13. června 1922 a M. M. nebyli k podání odvolání oprávněni, je tudíž správné a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dán není. Jestliže argumenty těchto dovolatelů neobstojí v rovině právního posouzení, pak z nich nelze přirozeně usuzovat ani na vady odvolacího řízení (ať již jde o zmatečnostní vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. nebo o tzv. jiné vady řízení, jichž se žalobci dovolávají odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Pro úplnost se dodává, že vadu řízení nezpůsobuje ani skutečnost, že odvolací soud nenařídil k projednání odvolání těchto žalobců jednání, neboť takový postup mu výslovně umožňuje ustanovení § 214 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobců A. P., I. J., D. P., narozeného dne 13. června 1922 a M. M. jako nedůvodná zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Dovolání žalobce D. P., narozeného dne 19. října 1951, je důvodné.

Podle ustanovení § 205 odst. 1 o. s. ř. v odvolání má být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu, a čeho se odvolatel domáhá.

Odvolací soud řízení o odvolání tohoto žalobce proti zamítavému výroku rozsudku, jejž se ho týkal, zastavil proto, že měl odvolání za formální (proto, že tento odvolatel se ve vztahu k sobě nedomáhal žádné změny rozsudku ani v tomto směru nevytýkal okresnímu soudu žádné pochybení).

Nejvyšší soud ovšem již v usnesení ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněném pod číslem 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1056/99, uveřejněném pod číslem 47/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v usnesení ze dne 27. května 1999, sp. zn. 20 Cdo 987/99, uveřejněném pod číslem 29/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v řadě dalších rozhodnutí, vysvětlil, že je-li z odvolání zřejmé, které rozhodnutí a v jakém rozsahu odvolatel napadá, nebrání neuvedení údajů o tom, v čem je spatřována nesprávnost rozhodnutí nebo postupu soudu prvního stupně a čeho se odvolatel domáhá, dalšímu pokračování odvolacího řízení. Je tomu tak proto, že odvolací soud podle ustanovení § 212 odst. 1 o. s. ř. projednává věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, aniž je vázán důvody odvolání a odvolacími návrhy účastníků (srov. § 212 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Od závěrů formulovaných v cit. rozhodnutích (na něž v podrobnostech odkazuje) nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci. Nebrání-li věcnému projednání odvolání absence údaje o tom, čeho se odvolatel domáhá, nemůže být projednání odvolání na překážku ani to, že odvolatel vznesl (jako v tomto případě) odvolací návrh, jímž se nedomáhá změny napadeného rozsudku ve prospěch své osoby, nýbrž ve prospěch osob jiných (při takovém odvolacím požadavku se především nabízí závěr, zda potud nejde o změnu žaloby, jejíž přípustnost by bylo třeba řešit dle § 95 o. s. ř.).

Vady odvolání, pro něž soud odvolací řízení ohledně tohoto žalobce zastavil, tedy věcnému projednání odvolání nebránily; napadené rozhodnutí proto v dotčeném rozsahu správné není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl potud uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení ve výroku o zastavení řízení o odvolání žalobce D.a P., narozeného dne 19. října 1951 a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi tímto žalobcem a žalovanou zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobcem D. P., narozeným dne 19. října 1951 a žalovanou, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů řízení mezi ostatními dovolateli a žalovanou je odůvodněn tím, že tito dovolatelé se svým dovoláním úspěšní nebyli (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.) a že u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. července 2002

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v.r.

předseda senátu