20 Cdo 1561/2012
Datum rozhodnutí: 25.09.2012
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 36 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 36 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb., § 42 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 150 odst. 2 obč. zák., § 255 odst. 2 o. s. ř., § 262a o. s. ř.




20 Cdo 1561/2012


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, Územní pracoviště Kolín, Komenského 193, Kolín, proti povinnému Ing. V. G. , t. č. neznámého pobytu, zastoupeného opatrovníkem JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Karla IV. 502, k návrhu bývalé manželky povinného M. G., zastoupené JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Nc 8677/2007, o dovolání bývalé manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. prosince 2011, č. j. 21 Co 537/2011 - 138, takto:
Dovolání se odmítá . Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 4. 2007, č. j. 37 Nc 8677/2007 - 3, nařídil podle pravomocných a vykonatelných platebních výměrů oprávněné ze dne 10. 7. 2000, č. j. 4240000442 a č. j. 2140000443, a ze dne 22. 12. 2005, č. j. 2140504050, exekuci na majetek povinného k uspokojení pohledávek ve výši 76.824,- Kč, 150.111,- Kč a 70.525,- Kč a k úhradě nákladů této exekuce, jimiž jsou náklady oprávněného a náklady exekutora , jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7.

Proti tomuto usnesení podala bývalá manželka povinného odvolání (které odvolací soud posoudil jako návrh na zastavení exekuce a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a dále podala návrh na úplné zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., případně na zastavení exekuce vůči ní , s odůvodněním, že usnesením soudního exekutora ze dne 27. 6. 2007, č. j. 063 EX 898/07 - 38, byla přibrána jako další účastník exekučního řízení, že exekučním příkazem ze dne 25. 7. 2007, č. j. 063 EX 898/07 - 46, byl postižen její účet u peněžního ústavu, na němž má po rozvodu uloženy finanční prostředky v jejím výlučném vlastnictví, že vymáhaná pohledávka je promlčena a že závazek povinného je svou povahou daní, která je povinností nepřenosnou, takže není součástí společného jmění manželů .

Soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 8. 2011, č. j. 37 Nc 8677/2007 - 101, návrh bývalé manželky povinného na zastavení exekuce zamítl a krajský soud shora označeným usnesením jeho usnesení potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, že vymáhaná pohledávka vznikla povinnému za trvání manželství, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 14. 3. 2006, že dne 28. 3. 2006 uzavřel povinný se svojí bývalou manželkou dohodou o vypořádání SJM, v jejímž čl. V. se povinný zavázal platit vymáhaný dluh vůči oprávněné sám, dále že bývalá manželka povinného byla usnesením pověřeného soudního exekutora ze dne 27. 6. 2007, č. j. 063 EX 898/07 - 38, přibrána do exekučního řízení jako další účastník a že usnesením ze dne 13. 10. 2010, č. j. 37 Nc 8677/2007 - 73, soud prvního stupně zastavil exekuci v rozsahu exekučního příkazu pověřeného soudního exekutora ze dne 25. 7. 2007, č. j. 063 EX 898/07 - 46, kterým byla nařízena přikázáním pohledávky z účtu M. G. [§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.)]. Odvolací soud s odkazem na § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen exekuční řád ), a na § 143 obč. zák. konstatoval, že majetek tvořící společné jmění manželů (dále též jen SJM ) byl postižitelný výkonem rozhodnutí k vymožení pohledávky oprávněné jak za trvání manželství (bez ohledu na skutečnost, že bývalí manželé G. uzavřeli smlouvu, kterou vyhradili vznik SJM ke dni zániku manželství dohodou ze dne 29. 10. 1997, sepsanou formou notářského zápisu), tak i po rozvodu a po vypořádání SJM dohodou uzavřenou dne 28. 3. 2006. Podle krajského soudu uvedená smlouva o vypořádání SJM nebrání vést výkon rozhodnutí (exekuci) na majetek v zaniklém SJM vzhledem k § 150 odst. 2 obč. zák., podle něhož práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Měl-li věřitel v době před uzavřením dohody právo domáhat se uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku patřícího do jeho společného jmění s manželkou povinného, zůstává jeho právo zachováno i poté, co společné jmění povinného a jeho manžela bylo vypořádáno dohodou. Oprávněná se tedy může domoci cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) uspokojení své pohledávky za povinným i z majetku, který podle dohody o vypořádání SJM připadl jeho manželce, přičemž povaha vymáhaného závazku (dlužné pojistné a penále na veřejné zdravotní pojištění) nemá právní význam, jak odvolatelka tvrdila. Dále odvolací soud s odkazem na § 36 odst. 2 exekučního řádu konstatoval, že bývalá manželka povinného je ze zákona účastníkem exekučního řízení, pokud budou postiženy věci v SJM. Exekuční řízení nelze proti ní zastavit, neboť účastenství bývalé manželky povinného nespočívá na úvaze soudu nebo exekutora, ale vyplývá ze zákona. Procesní vymezení účastenství manžela povinného je pak spojeno pouze se skutečností, že je alespoň potencionálně postižen majetek patřící do SJM. Zda jde o takový majetek, který skutečně může být postižen podle § 42 exekučního řádu, tj. posouzení podmínek dle tohoto ustanovení, se může projevit jen tím způsobem, že exekuce bude případně zastavena (po úspěšně vedené excindační žalobě) tak, aby nebyly postiženy určité hodnoty (určitý majetek), nikoli tak, aby nebyla postižena určitá osoba.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala bývalá manželka povinného dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje tyto otázky: 1) Je závazek uložený na základě veřejnoprávní povinnosti, tj. z dlužného pojistného na veřejném zdravotním pojištění, resp. na základě platebních výměrů, jimiž je povinnému vyměřena povinnost zaplatit dlužné odvody na zdravotní pojistné, včetně penále, závazkem ve smyslu soukromého práva a součástí SJM ? , a 2) Je účastníkem exekučního řízení manžel povinného i v případě, kdy nejsou exekučním příkazem postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, tj. v případě, kdy nejsou splněny podmínky dle ust. § 36 odst. 2 exekučního řádu a ani je nelze v průběhu exekučního řízení splnit? . K první otázce namítá, že vymáhaný dluh není společným dluhem z titulu SJM a že tak není dána její solidární odpovědnost jako manželky. Opačný výklad by podle dovolatelky vedl k absurdnímu závěru o možnosti trestat dovolatelku jako bývalou manželku povinného za jednání, kterého se vůbec nedopustila, což nelze dovodit rozšiřujícím výkladem ani analogií. Jelikož se těmito skutečnostmi soudy obou stupňů nezabývaly, činí to jejich rozhodnutí nepřezkoumatelnými a vadnými. Dále s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 20 Cdo 2304/2002, dovozuje, že i když zákon zavazuje manžele k solidárnímu plnění závazků, nelze na podkladě exekučního titulu, jenž jako povinného označuje jen jednoho z nich, nařídit (a provést) výkon rozhodnutí (exekuci) proti druhému manželu. K druhé otázce s odkazem na odbornou literaturu uvádí, že manžel povinného se stává účastníkem exekučního řízení nejdříve tehdy, kdy je ohledně majetkových hodnot v SJM vydán exekuční příkaz. Poukazuje na skutečnost, že od vypořádání SJM, tj. od 28. 3. 2006, již nenabývá majetek do SJM, ale pouze do svého výlučného vlastnictví. Již 6 let (tedy již před započetím exekučního řízení) tak není v její dispozici žádný majetek, který by mohl být za podmínek § 42 exekučního řádu postižen a není tak po celou tuto dobu ani žádná okolnost, která by odůvodňovala její účastenství v exekučním řízení. Uvedené vyplývá rovněž z jednání soudního exekutora, který vydal toliko usnesení o jejím přibrání do řízení a jediný exekuční příkaz, jenž byl následně soudem zrušen . Není tak splněna podmínka jejího dalšího účastenství podle § 36 odst. 2 exekučního řádu, dle něhož je procesní vymezení manžela povinného spojeno pouze se skutečností, že je vydaným exekučním příkazem alespoň potencionálně postižen majetek v SJM. Uvedené podle dovolatelky zakládá důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e), popř. písm. h) o. s. ř. Účastenství dovolatelky v exekučním řízení nelze dovodit ani z aplikace § 36 odst. 3 exekučního řádu ve spojení s § 143 a § 150 obč. zák., neboť její manželství s povinným bylo již pravomocně rozvedeno a SJM vypořádáno. Opačný názor odvolacího soudu vede k absurdním důsledkům, kdy dovolatelka již na rozdíl od povinného nikdy nemůže nabýt postižitelný majetek, který by následně mohl být v řízení vymáhán či postižen . Nelze tak uplatnit dle nižších soudních instancí jediný možný prostředek obrany, tj. excindační žalobu, na jejímž základě by byla exekuce následně zastavena. Takový výklad považuje dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 254/01 za nepřijatelný a odvolacímu soudu vytýká, že se touto námitkou nezabýval, čímž své rozhodnutí učinil i v tomto ohledu nepřezkoumatelným a zatížil jej vadou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu, případně též usnesení soudu prvního stupně, a věc vrátil tomu kterému soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.); po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo sice dnem 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., není přípustné.

Dovolatelka argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesla, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

V posuzované věci bylo zjištěno, že povinný a jeho bývalá manželka uzavřeli za trvání manželství dne 29. 10. 1997 dohodu, sepsanou formou notářského zápisu, kterou vyhradili vznik SJM ke dni zániku manželství, že vymáhaná pohledávka vznikla povinnému za trvání manželství, které pak bylo pravomocně rozvedeno ke dni 14. 3. 2006, že povinný se svojí bývalou manželkou uzavřeli dne 28. 3. 2006 písemnou dohodu o vypořádání společného jmění manželů, v jejímž čl. V. se povinný zavázal platit vymáhaný dluh vůči oprávněné sám, že bývalá manželka povinného byla usnesením pověřeného soudního exekutora ze dne 27. 6. 2007, č. j. 063 EX 898/07 - 38, přibrána do exekučního řízení jako další účastník a že usnesením ze dne 13. 10. 2010, č. j. 37 Nc 8677/2007 - 73, soud prvního stupně zastavil exekuci v rozsahu exekučního příkazu pověřeného soudního exekutora ze dne 25. 7. 2007, č. j. 063 EX 898/07 - 46, kterým byla nařízena exekuce přikázáním pohledávky z účtu M. G.

Podle § 36 odst. 1 exekučního řádu účastníky exekučního řízení jsou oprávněný a povinný. Podle § 36 odst. 2 exekučního řádu jsou-li exekučním příkazem postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného.

Soudní praxe vychází z názoru, že i když jsou exekucí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, nevydává soudní exekutor usnesení o tom, že manžel povinného se přibírá do exekučního řízení jako účastník, je totiž účastníkem ze zákona (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. 26 Co 532/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 20 Cdo 182/2009).

V odůvodnění usnesení ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2239/2008, k tomu Nejvyšší soud v řízení o určení, že žalobkyně není účastníkem exekučního řízení, uvedl, že z rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů je mu známo, že soudní exekutoři v exekučním příkaze či v samostatném usnesení rozhodují podle § 94 o. s. ř., že se do řízení přibírá jako účastník řízení manžel povinného, ačkoliv použití citovaného ustanovení je v exekučním řízení vyloučeno . Nesprávná tak bývá praxe soudních exekutorů, kteří v exekučním příkaze nebo samostatným rozhodnutím rozhodnou, že se jako další povinný přibírá do řízení manžel povinného, a exekuční příkaz zašlou peněžnímu ústavu, u něhož má manžel povinného účet. Banky pak neoprávněně brání manželu povinného v nakládání s takovým účtem [srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck. 2010, 272 s.], a že tímto způsobem se někdy snaží získat informace o majetku manžela povinného. Proto v případě skutečného dotčení svých práv má žalobkyně k dispozici účinnou procesní obranu spočívající ve formě vylučovací žaloby, resp. v případě vzniku škody možnost postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Vyloučena není ani možnost upozornění orgánů vykonávajících státní dohled nad exekuční činností (§ 7 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.) .

Nesprávný a v rozporu se zákonem proto byl postup pověřeného soudního exekutora, který v daném případě jednak usnesením přibral bývalou manželku povinného do exekučního řízení jako dalšího účastníka, a dále vydal exekuční příkaz, jímž exekuci nařídil provést přikázáním pohledávky z účtu dovolatelky u peněžního ústavu. Proto také soud prvního stupně k návrhu bývalé manželky povinného v tomto rozsahu exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.

Podle § 42 odst. 1 exekučního řádu exekuci na majetek patřící do společného jmění manželů lze provést také tehdy, jde-li o vymáhání závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení exekuce považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Judikatura Nejvyššího soudu dále dovodila, že účastníkem exekučního řízení je i rozvedený manžel, vznik-li vymáhaný závazek za trvání manželství jen jednomu z manželů a pokud jsou postiženy hodnoty patřící do zaniklého, avšak nevypořádaného společného jmění manželů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněné pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 150 odst. 1 obč. zák. dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena.

V odůvodnění rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2008, pod číslem 72, Nejvyšší soud uvedl, že uvedené ustanovení (rozuměj § 150 odst. 2 obč. zák.) představuje - vedle ustanovení § 143a odst. 4 obč. zák., které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství - ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Dohoda o vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák. dotýká práva věřitele tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v jejím důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil. Není pochyb o tom, že zásah do práv věřitelů ve smyslu ustanovení § 150 odst. 2 obč. zák., nezpůsobuje neplatnost, nýbrž tzv. relativní bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění manželů ; znamená to, že v právních vztazích obecně dohoda sledované právní následky vyvolala, avšak ve vztahu k osobám, v jejichž prospěch byla bezúčinnost nastolena, se na dohodu hledí tak, jako kdyby její právní účinky nenastaly, a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky bez dalšího ze SJM, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich společné jmění vypořádáno . Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že věřitel pohledávky, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci také z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka (dále srov. například rozsudek ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009).

Z uvedené právní úpravy i z citované judikatury lze tedy obecně dovodit, že účastenství rozvedeného manžela povinného ve vykonávacím či exekučním řízení je dáno zákonem (§ 255 odst. 2 o. s. ř., § 36 odst. 2 exekučního řádu), a to za předpokladu, že vymáhaný závazek vznikl povinnému manželovi za trvání manželství a postihuje-li výkon rozhodnutí (exekuce) věci nebo práva či jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění s povinným (v rozsahu podle § 42 exekučního řádu, resp. § 262a o. s. ř., a v případě vypořádání SJM dohodou podle § 150 odst. 2 obč. zák., event. rozhodnutím soudu - k tomu srov. závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010) , a taktéž za situace, kdy tuto skutečnost oprávněný, povinný nebo manžel povinného toliko tvrdí.

Rozvedený manžel povinného není ovšem účastníkem celého řízení (v jeho plném rozsahu), ale jen té jeho části, v níž jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 2105, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 14, ročníku 1997, pod číslem 113, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že manžel povinného se stává účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, je-li nesporné, nebo alespoň možné, že věci, postihované nařízeným výkonem rozhodnutí, patří do bezpodílového vlastnictví (společného jmění) povinného a jeho manžela, a současně zdůraznil, že manželovo účastenství vzniká dnem, kdy soud výkon rozhodnutí nařídil ; v případě exekuce pak manželovo účastenství vzniká dnem, kdy pověřený soudní exekutor vydal exekuční příkaz postihující věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do SJM. Skutečnost, že druhý manžel (bývalý manžel) je účastníkem exekučního řízení ovšem neznamená, že nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) bude také ohledně jeho majetku fakticky proveden; instrumentem jeho ochrany je žaloba excindační podle § 267 o. s. ř. Vlastnické právo (rozvedeného) manžela povinného (třetí osoby) je typickým právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí, ovšem jen tehdy, představuje-li nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) neoprávněný zásah do tohoto práva, tedy nemá-li vlastník povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze své výkonem rozhodnutí (exekucí) postižené věci, práva či jiné majetkové hodnoty. Právní povinnost strpět úhradu dluhu povinného ze svého majetku má vlastník tehdy, získal-li vlastnictví na základě neúčinného nebo odporovatelného právního úkonu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006). Vyjde-li však v řízení jakkoliv najevo, že majetek ve společném jmění dotčen exekucí není, není důvod, aby soud nadále s manželem (rozvedeným manželem) povinného jako účastníkem řízení jednal (srov. též Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, str. 251 a 254). Okolnosti, jež mají vztah k určitému (dotčenému) majetku nebo k původu vymáhaného závazku, pak zakládají zpravidla důvod k zastavení exekuce [zejména podle § 268 odst. 1 písm. f), h), příp. odst. 4, viz též § 267 odst. 1, 2 o. s. ř.]. Byl-li by tedy výkon rozhodnutí (exekuce) nesprávně nařízen (nařízena) pro peněžitou pohledávku vůči povinnému srážkami ze mzdy jeho manželky (bývalé manželky), jednalo by se o důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 1642/2004).

Dovolatelkou formulovaná otázka, která podle jejího názoru měla pro rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, a to zda je závazek uložený na základě veřejnoprávní povinnosti, tj. z dlužného pojistného na veřejném zdravotním pojištění resp. na základě platebních výměrů, jimiž je povinnému vyměřena povinnost zaplatit dlužné odvody na zdravotní pojištění, včetně penále, závazkem ve smyslu soukromého práva a součástí SJM , přípustnost dovolání nezakládá, a to v prvé řadě již proto, že na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá [odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí v tomto ohledu jen uvedl, že povaha vymáhaného závazku (dlužné pojistné a penále na veřejné zdravotní pojištění) nemá právní význam ]. Namítá-li dovolatelka opětovně (jak to uvedla již v návrhu na zastavení exekuce, jakož i odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž byl tento návrh zamítnut), že vymáhaný dluh není společným dluhem z titulu SJM, že tak není dána její solidární odpovědnost jako manželky, přičemž opačný výklad by podle ní vedl k absurdnímu závěru o možnosti trestat ji za jednání, kterého se nedopustila, což nelze dovodit rozšiřujícím výkladem ani analogií , je k těmto námitkám třeba uvést, že bylo-li v dané věci zjištěno, že povinnost zaplatit dlužné pojistné a penále na veřejné zdravotní pojištění podle označených exekučních titulů vznikla povinnému za trvání manželství, pak platí, že majetek ve společném jmění manželů, které zaniklo rozvodem, lze použít na úhradu pohledávky, vzniklé vůči jednomu z bývalých manželů. Z hlediska případného účastenství dovolatelky v daném exekučním řízení je proto významné, zda vymáhanou pohledávku lze uspokojit z majetku, který povinný a jeho bývalá manželka měli ve společném jmění manželů, byť dne 29. 10. 1997 uzavřeli dohodu, kterou vyhradili vznik SJM ke dni zániku manželství (§ 42 odst. 1 exekučního řádu) a po rozvodu dne 28. 3. 2006 dohodu o vypořádání SJM (k tomu srov. § 150 odst. 2 obč. zák. a judikaturu k aplikaci tohoto ustanovení - viz shora).

Druhá dovolatelkou formulovaná otázka, a to, zda je účastníkem exekučního řízení manžel povinného i v případě, kdy nejsou exekučním příkazem postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, tj. v případě, kdy nejsou splněny podmínky dle ust. § 36 odst. 2 exekučního řádu a ani je nelze v průběhu exekučního řízení splnit , a její námitky v dovolání s touto otázkou související, nemohou - s ohledem na shora uvedené - přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. taktéž založit, neboť nebyly-li by exekučním příkazem pověřeného soudního exekutora postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do zaniklého a dohodou vypořádaného společného jmění bývalých manželů, ohledně níž by oprávněná nevznesla námitku relativní bezúčinnosti (k tomu srov. závěry uvedené v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu 27. září 2007, sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, a dále v rozsudku ze dne 18. července 2012, sp. zn. 20 Cdo 1985/2010), nebyl by důvod, aby soudní exekutor či soud nadále s dovolatelkou jako s účastnicí exekučního řízení jednali. V opačném případě, popř. nebyly-li by podle uzavřené dohody o vypořádání SJM vypořádány všechny věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, soud i soudní exekutor by byli povinni s ní jako s účastnicí tohoto řízení jednat.

Zásadně ovšem ve vykonávacím či exekučním řízení platí, že výkon rozhodnutí (exekuci) nelze podle § 268 odst. 1, odst. 4 a § 269 odst. 1 o. s. ř. zastavit (částečně zastavit) ve vztahu ke třetímu subjektu (tedy subjektu odlišnému od oprávněného a povinného) jako takovému, nýbrž za zákonem stanovených předpokladů jen ve vztahu ke konkrétním věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám tohoto třetího subjektu (tedy i manžela či rozvedeného manžela povinného, vznikla-li vymáhaná pohledávka druhému manželovi za trvání manželství) výkonem rozhodnutí (exekucí) dotčenému [§ 268 odst. 1 písm. f), h), event. podle písm. d) o. s. ř.], jak odvolací soud jinými slovy v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl. Názor dovolatelky, že není-li aktuálně exekučním příkazem pověřeného soudního exekutora alespoň potencionálně postižen majetek v SJM, zakládá to ve vztahu k ní důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jak to uvedla v návrhu na zastavení exekuce, či podle písmene e) tohoto ustanovení, jak navrhla v odvolacím řízení, není tudíž správný.

Poukaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 20 Cdo 2304/2002, je nepřípadný, neboť v posuzované věci byla exekuce nařízena na majetek povinného podle exekučních titulů vydaných proti povinnému a nikoli na majetek dovolatelky, která v daném řízení postavení osoby povinné nemá; proto také exekuce může být vedena jen proti povinnému Ing. V. G. a na jeho majetek, případně by vymáhaná pohledávka mohla být uspokojena z majetku patřícího do zaniklého SJM bývalých manželů za předpokladů shora uvedených.

Lze tedy uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou soudů i právní teorií a že jeho rozhodnutí tudíž nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2003, sp. zn. II. ÚS 254/01, v němž poukázal na konstantní judikaturu tohoto soudu, dle níž, nabízí-li se dvojí možný výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu zvolit interpretaci ústavně konformní, jež poskytuje ochranu právům stěžovatele , neboť o takovou situaci se v posuzované věci nejedná, jelikož žádné z citovaných ustanovení vztahujících se na případné účastenství dovolatelky v tomto exekučním řízení - za splnění zákonných předpokladů uvedených v § 36 odst. 2 exekučního řádu a judikatorních závěrů - nenabízí dvojí možný výklad.

K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [§ 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.], přihlédnuto (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, a dale právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikovaném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a obdobně též právní názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 3028/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 14. ledna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3254/2009).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, není dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a § 130 odst. 1 exekučního řádu přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání bývalé manželky povinného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2012

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu