20 Cdo 1559/2004
Datum rozhodnutí: 22.06.2005
Dotčené předpisy: § 44 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb., § 31 odst. 2 předpisu č. 328/1991Sb., § 256 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 261 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1559/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné M. J., zastoupené advokátem, proti povinné I. V., zastoupené advokátem, pro 27.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 Nc 10012/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2003, č.j. 9 Co 406/2002- 24, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 14. 3. 2002, č.j. 53 Nc 10012/2002-4, kterým Okresní soud v Ostravě nařídil podle rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 40 C 9/96, k vymožení pohledávky 27.600,- Kč exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. J. P., soudního exekutora, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Podle odvolacího soudu v řízení, v němž byl vydán vykonávaný rozsudek, vystupovala povinná po prohlášení konkursu na majetek žalobkyně (N.-L., spol. s r. o.) nikoli jako subjekt, o jehož právech a povinnostech bylo rozhodováno, nýbrž jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně, na kterou přešlo oprávnění nakládat s majetkem podstaty (§ 14 odst. 1 písm. a/, c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon č. 328/1991 Sb. ). Nebyla-li pohledávka náhrady nákladů nalézacího řízení, tedy pohledávka za podstatou, uspokojena v rozvrhu (§ 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.) a došlo-li ke zrušení konkursu na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení, nelze z toho dovozovat, že ji lze vydobýt po povinné, jež byla ustanovena správkyní konkursní podstaty.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž prostřednictvím ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ), namítla nesprávnost právního posouzení věcné legitimace povinné. Rozsudek, jehož výkon navrhla, totiž zavazuje k náhradě nákladů řízení povinnou, aniž by stanovil, že uspokojení pohledávky se může oprávněná domáhat pouze z konkurzní podstaty úpadkyně. Z ustanovení § 25a odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. podle dovolatelky vyplývá, že vyjma tam zmíněných případů má účastník proti správci konkursní podstaty právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že konkurs byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen (a oprávněná se nemohla proti rozvrhu bránit), není možné jiné uspokojení pohledávky než proti povinné. Navrhla proto, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. a § 130 zákona 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále jen ex. ř. ), přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce); důvodné však není.

Protože vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem zde důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že povinná není věcně legitimována.

Právní posouzení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podkladovým rozhodnutím je v projednávaném případě rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 10. 1999, sp. zn. 40 C 9/96, tedy exekuční titul ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. a/ ex. ř. V průběhu řízení, v němž byl vydán, byl na majetek žalobkyně N.-L., spol. s r. o., prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. 8 K 29/97, konkurs a správkyní konkursní podstaty byla ustanovena povinná. Protože předmětem sporu byl nárok, který se týkal majetku patřícího do konkursní podstaty, stala se povinná účastnicí řízení místo úpadkyně a na její návrh bylo v řízení pokračováno (§ 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb.). Exekučním titulem byla povinná jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně zavázána k náhradě nákladů, které v řízení vznikly oprávněné (třetí žalované).

Soud nařídí podle ustanovení § 44 odst. 2, věty první, ex. ř. exekuci, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro její nařízení; k nim patří i požadavek, aby povinný byl osobou, jíž svědčí věcná legitimace, tedy tím, jehož titul zavazuje, popř. na něhož přešla povinnost z titulu.

Se závěrem odvolacího soudu, že povinná není v daném exekučním řízení věcně legitimována, se dovolací soud ztotožňuje.

Již v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod č. 2, bylo vysvětleno, jaké důsledky plynou z toho, že pohledávka (pravomocně) přiznaná v nalézacím řízení proti správci konkursní podstaty jako náhrada nákladů řízení je pohledávkou za podstatou ve smyslu § 31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., která vznikla po prohlášení konkursu na majetek úpadce. Soudní praxe byla usměrněna i v otázce, jejíž řešení je předmětem daného dovolacího přezkumu, kdo je v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) pro vymožení takové pohledávky pasivně věcně legitimován, byl-li nárok exekučním titulem přiznán vůči správci konkursní podstaty. S odkazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/1998 pod č. 52, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1105/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 125, soud dovodil, že jím je úpadce.

Od závěrů shora uvedených není důvodu se odchýlit ani v souzené věci. Okolnost, že konkurs byl podle ustanovení § 44 odst. 1 písm. b/ zákona č. 328/1991 Sb. zrušen, na jejich použitelnost nemá vliv. Dovolatelka se mýlí, usuzuje-li, že se nemohla bránit rozvrhu, v němž nebyla uspokojena nevyplacená pohledávka za podstatou (srov. § 32 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.); účastnicí dané fáze konkursního řízení byla a proti rozvrhovému usnesení mohla podat odvolání (srov. § 30 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.). Argumentace úpravou provedenou § 25a zákona č. 328/1991 Sb. není případná; dané ustanovení řeší problematiku náhrady nákladů incidenčních sporů, jímž řízení, jež předcházelo vydání exekučního titulu, nebylo (řízení ostatně bylo zahájeno před prohlášením konkursu, viz bod XXV. stanoviska).

Uplatnil-li odvolací soud v otázce věcné legitimace povinné názor vycházející z výkladu shora, je jeho právní posouzení věci správné a dovolací důvod založený na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neobstojí; Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

Oprávněná v dovolacím řízení úspěšná nebyla, povinné však náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádná z nich právo (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2005

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu