20 Cdo 1557/2006
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1557/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. L. s.r.o., proti povinným 1) E. K., a 2) R. K., bytem tamtéž, zastoupené Mgr. M. Š., advokátem vyklizením, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 28 E 426/2005, o dovolání druhé povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 23. 11. 2005, č.j. 18 Co 587/2005-42, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.





O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 9. 6. 2005, č. j. 28 E 426/2005-20, ve znění opravného usnesení ze 14. 9. téhož roku, č. j. 28 E 426/2005-32, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí vyklizením povinných a jejich přestěhováním do přístřeší zajištěného jim oprávněnou v u. S. s.z.í S., spol. s r.o.


V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje ze závěru, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, totiž ustanoveními § 711 odst. 2 a § 712 odst. 5 občanského zákoníku /dále též jen obč. zák. /) povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) spatřuje v tom, že povinnost k vyklizení bytu byla titulem vázána na pouhé zajištění přístřeší, ač podle jejího názoru existují důvody zvláštního zřetele hodné ( ohled na úplnou rodinu s nezletilými dětmi a výhled na další nemožnost při současných poměrech opatřit si řádné ubytování ), pro něž mělo být rozhodnuto podle § 712 odst. 5 věty druhé obč. zák., že povinní mají právo na náhradní ubytování, případně náhradní byt. Exekuční titul je podle názoru dovolatelky v rozporu s platnou právní úpravou a proto se nelze úspěšně domáhat provedení jeho výkonu .


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.


Dovolatelka sice námitky ve prospěch názoru, že podmínky předepsané ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu přednesla, k závěru o jejich splnění však hodnocením těchto námitek dospět nelze.


O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.


Z obsahu dovolání je předně zjevné, že povinná namítá věcnou nesprávnost k exekuci navrženého (ostatně v nalézacím řízení odvoláním nenapadeného) rozsudku, kterou spatřuje v tom, že povinnost k vyklizení bytu jím nebyla ač tomu tak podle jejího názoru mělo (vzhledem k důvodům, jež sama považuje za zvláštního zřetele hodné) být vázána na zajištění náhradního ubytování, popřípadě náhradního bytu, nýbrž pouze na zajištění přístřeší. Podkladový titul však soud při nařízení exekuce oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení téhož soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62).


K otázce, že přístřeším se rozumí i ubytování na základě smlouvy podle ustanovení § 754 a následujících obč. zák. srov. usnesení Nejvyššího soudu z 28. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1250/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod poř. č. 206. Z povahy přístřeší, jež občanský zákoník v třetí větě svého ustanovení § 712 odst. 5 definuje jako provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění jeho bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby , také plyne závěr o nepřípadnosti námitky povinné (druhá strana dovolání /č.l. 62/ desátý řádek zdola), že ubytovnu, tj. místnost, nelze považovat, ani za přístřeší pro vícečlennou rodinu , jelikož u této bytové náhrady svého druhu zákon neumožňuje rozlišovat mezi případy, kdy jde o rodinu s nezletilými dětmi a případy ostatními.


Protože jak vyplývá z výše uvedeného nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.


Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. února 2007


JUDr. Vladimír Mikušek


předseda senátu