20 Cdo 1555/2007
Datum rozhodnutí: 26.01.2009
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1555/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky - Krajského soudu v Ostravě proti povinnému Ing. J. P., zastoupenému advokátem, pro 10.000,- Kč, srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 E 545/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2006, č.j. 10 Co 1029/2005-14, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 5. 2005, č.j. 50 E 545/2005-3, jímž okresní soud nařídil podle usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1994, č.j. 8 Cm 6/92-182, k vydobytí pohledávky ve výši 10.000,- Kč výkon rozhodnutí srážkami z důchodu, který přísluší povinnému od České správy sociálního zabezpečení v P. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že povinný je pasivně věcně legitimován, neboť podkladové rozhodnutí ukládá povinnost osobě fyzické, a nikoli právnické; pro rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí je nerozhodné, zda firma povinného byla prodána.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný ohlašuje existenci všech tří dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) dovoláním. Namítá, že exekuční titul není materiálně vykonatelný, jelikož osoba, jíž byla uložena povinnost, v něm není dostatečně individualizována uvedením data narození či identifikačního čísla. Ve věci není pasivně legitimován, neboť podkladovým rozhodnutím byla povinnost uložena fyzické osobě podnikateli Ing. J. P., podnikajícímu pod obchodním názvem E., avšak návrh na nařízení výkonu rozhodnutí i usnesení o nařízení výkonu směřuje proti jiné fyzické osobě občanu Ing. J. P., který svůj podnik ( firmu Ing. J. P., E. ) prodal s účinností k 1. 1. 2003 společnosti P., s. r. o., a na kupujícího přešel i vymáhaný závazek. Povinný proto není v řízení pasivně věcně ani procesně legitimován. Odvolacímu soudu vytýká, že k této skutečnosti nepřihlédl a neprovedl povinným navržený důkaz připojením rejstříkového spisu. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.



Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím jako v projednávaném případě usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Z uvedeného současně vyplývá, že námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) jsou pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, bezcennými. Takovou je výtka dovolatele, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz rejstříkovým spisem. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), dovolatel pouze ohlašuje, žádnou argumentaci mu však podřadit nelze; ostatně k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je rovněž nezpůsobilý.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nepřednesl a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní.

Úvahy dovolatele o materiální nevykonatelnosti exekučního titulu je třeba odmítnout. Je výrazem ustálené soudní praxe, že vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí, o jehož výkon jde, nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li přesto možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, č.j. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod č. 25). Není pochyb o tom, že exekuční titul ukládá povinnost osobě fyzické, jejíž označení se shoduje s označením povinného jménem, příjmením a titulem, a povinný nadto sám sebe ( občana Ing. J. P. ) jako osobu exekučním titulem zavázanou identifikuje, uvádí-li, že svůj podnik ( firmu Ing. J. P., E. ), včetně vymáhaného závazku, prodal.

Důvodná není ani námitka nedostatku pasivní věcné i procesní legitimace povinného. Na procesní bázi jsou účastníci řízení při výkonu rozhodnutí vymezeni ustanovením § 255 odst. 1 o.s.ř. (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, v jejíž poměrech má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Jejím zdrojem (pramenem) je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto rozhodnutím nebo jiným titulem uložena povinnost. Je-li osoba exekučním titulem zavázaná a tak je tomu v souzené věci totožná s (procesně legitimovaným) povinným, nevznikají při posouzení její věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu. Okolnost, že dluh povinného z exekučního titulu převzala jiná osoba, může povinný uplatnit jen návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí; při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí se k tomu nepřihlíží (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 1997, sp. zn. 13 Co 390/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18/1998 pod č. 131, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 20 Cdo 223/2007).

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu