20 Cdo 1550/2006
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:





20 Cdo 1550/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Marie Vokřinkové v exekuční věci oprávněného L. M., zastoupeného advokátkou, proti povinnému M. K., zastoupenému advokátem, pro 15 050,- USD s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53 Nc 10116/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2005, č.j. 10 Co 790/2005-66, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 625,- Kč k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 19. 4. 2005, č.j. 53 Nc 10116/2004-49, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl návrh, jímž se oprávněný na základě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2002, č.j. 4 Sm 352/2001-20, domáhal k vymožení pohledávky 15 000,- USD s 6 % úrokem od 31. 7. 2001 do zaplacení, dále k vymožení pohledávky 50,- USD a k vymožení nákladů nalézacího řízení 51 960,- Kč nařízení exekuce na majetek povinného. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce, neboť podkladové rozhodnutí není formálně vykonatelné. Povinný prokázal, že se v rozhodné době nezdržoval na adrese, na kterou mu byl doručován směnečný platební rozkaz; domněnka náhradního doručení podkladového rozhodnutí dle ustanovení § 46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2002, tak byla vyvrácena.


V dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. ) oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odporuje duchu právního řádu České republiky a především ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Návrh na nařízení exekuce podal v dobré víře na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí s řádně vyznačenou doložkou právní moci. V důsledku postupu soudu je oddálen v uspokojení nezpochybnitelné pohledávky a vznikly mu zbytečné výdaje. Přitom je invalidním důchodcem, zatímco povinný je práceschopný. Oprávněný též vytýká odvolacímu soudu, že měl z důvodů vhodnosti postoupit danou věc k rozhodnutí o odvolání jinému krajskému soudu, vzhledem k tomu, že předtím chybně vyznačil doložku právní moci na podkladovém rozhodnutí a nesouhlasí (mimo jiné s ohledem na svoji sociální situaci) ani s rozhodnutím o nákladech řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.


Povinný označil dovolání za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí.





Nejvyšší soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není (nesprávné poučení odvolacího soudu, že dovolání je přípustné bez dalšího, přípustnost dovolání nezakládá, k tomu srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 2003 pod č. 51, případně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2930/2004) .


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb. ) je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, jehož právním názorem by byl soud prvního stupně vázán (jak tomu bylo v souzené věci, kdy odvolací soud zrušil původní rozhodnutí soudu prvního stupně pouze s pokynem k provedení dokazování), přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.


Oprávněný, jenž ostatně pojem zásadní právní význam v dovolání nepoužil, se však otázkou jeho přípustnosti nezabýval, a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nenabídl; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.


O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.


Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Odvolací soud správně vyřešil otázku vázanosti potvrzením (doložkou) vykonatelnosti vystavenou nalézacím soudem tak, že je oprávněn sám zjišťovat, zda exekuční titul byl povinnému řádně doručen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod č. 25). Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané v občanském soudním řízení (§ 40 odst. 1 písm. a/ zákona č. 120/2001 Sb.), vychází exekuční soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti, případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení exekuce (§ 38 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., § 261 odst. 2, 3 o.s.ř.). Je ovšem výrazem ustálené soudní praxe, že záznam soudce na vyhotovení rozhodnutí založeném ve spise, že nastala jeho právní moc, který slouží pro následné vyznačování doložek o právní moci a vykonatelnosti na stejnopisech rozhodnutí (srov. § 24 odst. 1, 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů), nemá povahu rozhodnutí, jímž by byl exekuční soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2012/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 20 Cdo 409/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1557/2004). Vyvstanou-li proto pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména zda byl povinnému řádně doručen, je soud oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002 pod č. 25).


K námitce dovolatele, že zamítnutí návrhu na nařízení exekuce je třeba posuzovat i z hlediska případného rozporu s dobrými mravy, lze jen dodat, že podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§ 251 o.s.ř. a § 37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 4, ročník 2003 pod č. 67); právní režim § 3 odst. 1 obč. zák. se tedy při rozhodování o takovém návrhu neuplatní.


Námitkou, že věc měla být přikázána z důvodů vhodnosti k projednání jinému odvolacímu soudu, je uplatňován dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který jak již bylo uvedeno přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (§ 238a odst. 2 o.s.ř.) založit nemůže.


Dovolání není přípustné ani v části, v níž dovolatel napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení.


Přípustnost dovolání do výroku o nákladech řízení nelze opřít o ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se v této části nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože nejde o případy v jejich taxativních výčtech uvedené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1, ročník 2003 pod č. 4).


Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 4 550,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem z předmětu řízení stanoveného v české měně podle kurzu ke dni 1. 2. 2007 1 USD = 21, 573 Kč (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 6., odst. 6, § 3 odst. 6, § 12 odst. 1 písm. a/ bod 1., § 14 odst. 1, § 15 a § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky, a v částce 75,- Kč představující paušální náhradu podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění do 31. 8. 2006.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.





Nesplní-li oprávněný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může povinný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.


V Brně dne 22. února 2007


JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.


předsedkyně senátu