20 Cdo 1547/99
Datum rozhodnutí: 30.03.2001
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1547/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A., s.r.o., proti žalované I. ČR, s.r.o, o zaplacení částky 98.724,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 288/98, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 1999, č.j. 14 Co 134/99-26, takto:

I. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 1999, č.j. 14 Co 134/99-26, v rozsahu, v němž krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.

II. Dovolání žalované proti výroku usnesení, jímž krajský soud odmítl odvolání žalované proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek, se zamítá.

III. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 1999, č.j. 14 Co 134/99-26 a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. prosince 1998, č.j. 16 C 288/98-16, s výjimkou výroků, jež se týkají povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem pro zmeškání ze dne 15. prosince 1998, č.j. 16 C 288/98-16, uložil žalované zaplatit žalobci částku 98.724,50,-Kč, s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. února 1998 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 13.852,-Kč a zavázal žalobkyni zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 3.952,-Kč.

Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, pak usnesením ze dne 17. března 1999, č.j. 14 Co 134/99-26, jednak odmítl odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně v části směřující proti výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 98.724,50,-Kč s příslušenstvím a proti výroku o povinnosti žalobkyně uhradit soudní poplatek (bod I. výroku), jednak napadený rozsudek potvrdil ve výroku o nákladech řízení (bod II. výroku) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.300,-Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.") a že neobstojí ani odvolací argument, že právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné. Poukázal na to, že skutková tvrzení obsažená v žalobě, jež se podle § 153b o. s. ř. pokládají za nesporná, odpovídají závěru soudu prvního stupně, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a toto obohacení že musí vydat. Odvolání proti výroku o zaplacení částky 98.724,50 Kč s příslušenstvím proto odvolací soud odmítl podle § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Odvolání žalované proti výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek, pak odvolací soud odmítl dle § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., uváděje, že potud bylo podáno osobou neoprávněnou a rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná (zastoupena advokátem) podala proti usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jež výslovně směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení, a jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., namítajíc, že odvolání nemělo být odmítnuto, a že jsou dány dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Naplnění dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom že odvolací soud i z důkazu uvedeného v žalobě mohl a měl zjistit, že mezi účastníky byla uzavřena platná a účinná smlouva o zprostředkování, na jejímž základě obdržela žalovaná plnění požadované žalobkyní, čímž by vyloučil žalobní tvrzení, že žalovaná přijala plnění od žalobkyně bez právního důvodu. Odvolací soud navíc mohl provést důkaz i spisem soudu, u nějž je veden spor o určení neplatnosti smlouvy o zprostředkování. Dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je podle dovolatelky dán v návaznosti na skutečnost, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování, neboť na základě ustanovení článku III. odst. 3 smlouvy o zprostředkování, v němž se žalobkyně zavázala zaplatit žalované za zprostředkování uzavření nájemní smlouvy do deseti dnů od podpisu smlouvy o zprostředkování provizi ve výši 98.724,50 Kč, měl soud učinit takové rozhodnutí, které směřovalo k odstranění pochybností o tom, zda žalobkyně plnila žalované bez právního důvodu, z neplatného právního důvodu, právního důvodu, který odpadl anebo - jak tvrdí dovolatelka - z platného právního důvodu. Pakliže žalobkyně přiložila k žalobě jako důkaz předmětnou smlouvu která nebyla soudem zneplatněna", a zároveň žalovala na vydání bezdůvodného obohacení, byla již žaloba zmatečná a soud nemohl v žádném případě vzít skutková tvrzení v žalobě ve smyslu plnění bez právního důvodu za prokázaná (když jedno popírá druhé). Z důkazů připojených ke spisu a ze žaloby je zřejmé, že právní posouzení věci jako bezdůvodného obohacení je zásadně nesprávné, neboť předpokladem závěru o plnění bez právního důvodu je neexistence právního důvodu v době plnění. Soud na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě nikdy nemohl dospět k závěru vyjádřenému v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

S přihlédnutím k tomu, že dovolatelka výslovně napadá usnesení odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, zabýval se Nejvyšší soud nejprve přípustností dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Ve výroku o nákladech odvolacího řízení nemůže být dovolání přípustné podle § 238a odst. 1 písm. a/ ani podle § 239 o. s. ř. již proto, že potud nemá napadané usnesení povahu usnesení měnícího či potvrzujícího. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně není dovolání přípustné dle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto, že ani potud nejde o usnesení měnící. Dle ustanovení § 239 o. s. ř. není dovolání proti posledně označenému výroku přípustné z toho důvodu, že usnesení o nákladech řízení (usnesení odvolacího soudu je potvrzující) nemá povahu usnesení ve věci samé. Uvedené výroky nejsou podřaditelné ani některému z případů výslovně vypočtených v § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/.

Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž je dovolací soud povinen přihlížet z úřední povinnosti a jejichž existence činí zmatečným (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) každé rozhodnutí odvolacího soudu, pak dovoláním namítány nejsou a z obsahu spisu se rovněž nepodávají.

Nejvyšší soud proto dovolání v části směřující proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné dle § 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.

55

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Existenci zmatečnostních vad již Nejvyšší soud vyloučil výše, přičemž v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, nejsou namítány a ze spisu neplynou ani jiné vady řízení. Úkolem Nejvyššího soudu tedy je určit, zda jsou dány dovolatelkou namítané dovolací důvody dle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Na tomto základě Nejvyšší soud především pokládá dovolání za zjevně neopodstatněné, jestliže směřuje proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalované proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit soudní poplatek. Žádný z dovolatelkou uplatněných argumentů totiž proti závěru, že dovolatelka v tomto rozsahu nebyla osobou k odvolání oprávněnou (dle § 218 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), nesměřuje. Prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů se dovolatelce správnost dotčeného výroku zpochybnit nepodařilo, potud proto Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 1 a 5 o. s. ř.).

Při posuzování správnosti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl dle § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odvolání žalované proti výroku rozsudku pro zmeškání ve věci samé, Nejvyšší soud v první řadě shledal bezcennými (v režimu obou uplatněných dovolacích důvodů) námitky, jež dovolatelka pojí s argumentem, že odvolací soud neprovedl odpovídající dokazování a nevzal v úvahu obsah důkazu, na nějž odkazuje žaloba.

Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému bylo řádně doručeno předvolání nejméně 5 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat (§ 47), a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které bylo ve věci nařízeno, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.

Podle § 202 odst. 1 o. s. ř. odvolání není přípustné proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání, ledaže je podáno proto, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b) nebo že rozsudek spočívá v nesprávném právním posouzení věci.

Povaha rozsudků pro uznání a rozsudků pro zmeškání vylučuje obecnou přípustnost odvolání. Poněkud zvláštní úprava přípustnosti odvolání proti těmto rozsudkům stojí na zásadě, že odvolání je přípustné tam, kde je důvodné. Odvolacím důvodem je okolnost, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání těchto rozsudků (srov. § 153a, § 153b o. s. ř.). Možností podat odvolání proti rozsudku pro zmeškání proto, že spočívá v nesprávném právním posouzení věci, se v jistém smyslu nadbytečně opakuje to, co již vyplývá z ustanovení § 153a a § 153b o. s. ř. Při závěru, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, se totiž právní posouzení věci soudem prvního stupně omezuje v zásadě jen na to, zda by vydáním rozsudku nedošlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky (zjednodušeně řečeno, zda by nešlo o rozsudek konstitutivní povahy) a na závěr, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít nebo schválit smír (srov. § 153b odst. 3 a § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Další právní posouzení" věci tkví v úvaze, zda podle žalobních tvrzení, která se pro zmeškání žalovaného stala nespornými, lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2048/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2000, pod číslem 80).

Okolnost, že soud vycházel z toho, že se žalovaná bez důvodné a včasné omluvy k prvnímu jednání nedostavila, měla za následek (při splnění ostatních předpokladů uvedených v § 153b odst. 1 o. s. ř.), že skutková tvrzení obsažená v žalobě se považovala za nesporná. Soud proto mohl na tomto základě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání bez ohledu na to, zda byly předloženy či označeny důkazy k tvrzeným skutečnostem, a jaký byl obsah nabízených důkazů. Právě proto, že zmeškání žalované podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zakládá možnost soudu vyjít ze žalobních tvrzení, i když nejsou podložena důkazy, omezuje občanský soudní řád v § 157 odst. 4 náležitosti odůvodnění rozsudku pro zmeškání na předmět řízení a důvody, pro něž bylo rozhodnuto právě touto formou rozsudku. Jinak řečeno, bez zřetele k tomu, že v průběhu prvního nařízeného jednání, v jehož závěru byl vydán rozsudek pro zmeškání, soud prováděl ve věci dokazování, v rozsudku pro zmeškání výsledky dokazování nehodnotí a hodnotit ani nesmí. Odvolání proti rozsudku pro zmeškání založené na zpochybnění skutkového stavu (plynoucího - ve smyslu § 153b odst. 1 o. s. ř. - z nesporných žalobních tvrzení) tedy nemůže být úspěšné (srov. opět výše cit. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2048/98).

Dovolání týkající se výroku o věci samé je přesto důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V mezích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolatelka též namítá, že soud na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě nikdy nemohl dospět k závěru vyjádřenému v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že základem pro vydání rozsudku pro zmeškání mohou být jen taková žalobní tvrzení, která vedou k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat právě to plnění, kterého se žalobce v žalobě domáhá. Neúplná tvrzení, z nichž takový závěr odvodit nelze, nebo tvrzení, která jsou s žalobním návrhem (tzv. petitem) v rozporu, neumožňují vyhovět návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání (shodně srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 45/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Žaloba (srov. č.l. 1-2) obsahuje tvrzení, že mezi účastníky byla dne 30. ledna 1998 uzavřena smlouva o zprostředkování, podle které se žalovaná zavázala obstarat pro žalobkyni zprostředkování nájmu označených nebytových prostor, že za tuto službu byla nasmlouvána provize ve výši 98.724,50 Kč, a že tato částka byla žalované uhrazena dne 30. ledna 1998, když byl naplněn článek I. - předmět smlouvy. Dále se zde uvádí, že žalobkyně si byla vědoma, že žalovanou nebylo nic zprostředkováno a vzhledem k tomu, že nedošlo k žádnému zprostředkování ani k uzavření platné nájemní smlouvy předvídané tzv. zprostředkovatelskou smlouvou" byla provize žalované za tzv. zprostředkování vyplacena bez právního důvodu. Na tomto skutkovém základě žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalované zaplatit jí částku 98.724,50,-Kč, s osmnáctiprocentním úrokem z prodlení od 1. února 1998 do zaplacení.

56

Takto formulovaná žalobní tvrzení ovšem neposkytují spolehlivý podklad pro závěr, že podle nich lze bez dalšího přiznat požadovanou jistinu. Žalobkyně v žalobě (a následně i odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení) nesprávně uzavírá, že žalovaná od ní přijala plnění bez právního důvodu. Tvrdí-li žalobkyně v žalobě, že spornou částku vyplatila žalované jako nasmlouvanou provizi v den uzavření zprostředkovatelské smlouvy, čímž byl naplněn článek I. - předmět (této) smlouvy, nelze z toho tvrzení (a jiné v žalobě pro tyto účely k dispozici není) usuzovat jinak, než že právní důvod plnění v den jeho uskutečnění dán byl (jen tak je možné vyložit žalobní tvrzení, že úhradou částky ... byl naplněn ... předmět smlouvy"). Uvedené by ovšem - oproti mínění dovolatelky - samo o sobě nebylo na překážku závěru o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, jelikož kritizovaný závěr je již závěrem právním a nikoli tvrzením skutkovým (srov. shora vyslovené úvahy o povaze právního posouzení věci pro účely vydání rozsudku pro zmeškání).

Podstatné však je - a to bez zřetele k tomu, jestli se vztah účastníků ze smlouvy řídí občanským zákoníkem (srov. jeho ustanovení § 774 až § 777 o smlouvě zprostředkovatelské) nebo obchodním zákoníkem (srov. jeho ustanovení § 642 až § 651 o smlouvě o zprostředkování) - zda při závěru, že podle žalobních tvrzení zde právní důvod k úhradě vymáhané částky ke dni 30. lednu 1998 byl, další žalobní tvrzení umožňují uzavřít, že po uvedeném datu vznikla žalované povinnost k navrácení této částky. Jestliže žalobkyně tvrdila, že poté (to jest po naplnění článku I. smlouvy) nebylo plněno nic, pak bylo zapotřebí, aby v žalobě nabídla i skutková tvrzení, jež by umožnila podřadit požadované plnění té právní kvalifikaci, na kterou v žalobě odkazuje (bezdůvodnému obohacení, jehož skutkové podstaty vymezuje ustanovení § 451 odst. 2 občanského zákoníku). K tomu ovšem nestačí jen tvrdit, že ke zprostředkování požadovaného nedošlo.

Typickým rysem zprostředkovatelských smluv totiž je, že zprostředkování se má uskutečnit v určitém časovém rámci (do určité doby). V žalobě není tvrzen zánik smluvních povinností marným uplynutím doby, na kterou byla zprostředkovatelská smlouva sjednána, nebo jiným způsobem (např. odstoupením od smlouvy nebo dohodu smluvních stran) a kusé žalobní údaje nedovolují učinit skutkový závěr, že podle nich lze přiznat rozsudkem pro zmeškání právě to plnění, kterého se žalobkyně v žalobě domáhá.

Obdobně to platí pro příslušenství pohledávky od 1. února 1998. Jestliže na jedné straně žalovaná dle žalobních tvrzení převzala jistinu pohledávky ve shodě se smlouvou 30. ledna 1998, pak odtud - ani v případě, že by soud odhlédl od absence údajů týkajících se požadavku na zaplacení jistiny - nikterak neplyne závěr, že se žalovaná ocitla v prodlení s vrácením jistiny již 1. února 1998 (srov. i § 563 občanského zákoníku).

Z uvedeného plyne, že rozsudek pro zmeškání v dané věci vskutku neměl být vydán, neboť žalobní tvrzení k závěru, že podle nich lze výrokem rozsudku přiznat požadované plnění bez dalšího nevedou (žaloba je sice projednatelná ve smyslu požadavku vylíčení rozhodujících skutečností dle § 79 odst. 1 o. s. ř., neosahuje však všechny skutečnosti potřebné pro rozhodnutí věci v intencích žaloby /srov. § 101 odst. 1 o. s. ř./).

Jelikož dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadené usnesení zrušil, vyjma výroku týkajícího se poplatkové povinnosti žalobce a - naopak - včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.); se zřetelem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu v otázce předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.). Za součást dovolacích nákladů dovolatelky přitom Nejvyšší soud nepokládal zaplacený soudní poplatek z dovolání (srov. č.l. 38); usnesení o odmítnutí odvolání je totiž rozhodnutím jen procesní povahy, z nějž se soudní poplatek z dovolání neplatí (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze 4. července 1996, Cpjn 68/95 a Opjn 1/95 uveřejněné pod číslem 49/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, písmeno d/ stanoviska), takže uhrazený poplatek bude muset být dovolatelce soudem prvního stupně vrácen.

V další fázi řízení by soud prvního stupně měl věnovat pozornost též otázce své věcné příslušnosti. Byla-li totiž zprostředkovatelská smlouva mezi účastníky uzavřena jako obchodní závazkový vztah (§ 261 odst. 1 obchodního zákoníku), pak posouzení sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo původ v této smlouvě, jako sporu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti nebrání, že ustanovení týkající se bezdůvodného obohacení jsou obsažena jen v občanském zákoníku (srov. § 9 odst. 3 písm. a/ bod aa/ o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 a body 2. a 3. části dvanácté, hlavy první zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. března 2001

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu