20 Cdo 1546/99
Datum rozhodnutí: 31.08.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1546/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalované J. B., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 C 1705/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 1999, č.j. 22 Co 658/98 - 72, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 1999, č.j. 22 Co 658/98 - 72, a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. června 1998, č.j. 4 C 1705/95 - 56, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 8. června 1998, č.j. 4 C 1705/95 - 56, uložil žalované vyklidit obecní byt o velikosti 1+1, v I. poschodí domu čp. 1000 na ulici A. K. v K. a vyklizený jej odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na žalovanou nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu § 179 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991 (dále též jen obč. zák."), jelikož tato v době smrti původní nájemkyně paní Z. Z. (k 2. červenci 19991) nesplňovala podmínky pro přechod nájmu bytu dle ustanovení § 179 odst. 1, věty druhé, obč. zák., tedy neprokázala, že by pečovala o společnou domácnost zemřelé nebo na ni byla odkázána výživou, ani že s touto žila ve společné domácnosti alespoň po dobu jednoho roku před její smrtí. Žalovaná splnila pouze tu podmínku, že nemá vlastní byt.

Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 2. února 1999, č.j. 22 Co 658/98 - 72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud poté, co doplnil dokazování doplňujícím výslechem žalované, uzavřel, že žalovaná splnění všech podmínek pro přechod nájmu bytu (v intencích § 179 odst. 1 obč. zák.) prokázala. Neztotožnil se totiž s tím, jak soud prvního stupně hodnotil věrohodnost slyšených svědkyň K., C., Č. a R. (jež vypovídaly o okolnostech soužití žalované se zemřelou nájemkyní). V této souvislosti zdůraznil, že soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy, jež by potvrzovaly nevěrohodnost svědkyň, a poukázal na to, že jejich výpovědi byly zcela shodné, což jej vedlo (oproti soudu prvního stupně) k závěru, že svědkyně vypovídaly pravdivě. Při posuzování důvěryhodnosti vyslýchaných svědků je podle odvolacího soudu zapotřebí přihlédnout (mimo jiné) k občanské pověsti svědků, k jejich pracovnímu zařazení, občanskému povolání a k tomu, že v soudním řízení vypovídají po zákonném poučení dle § 126 o. s. ř., kdy jim při křivé výpovědi hrozí sankce formou trestního postihu.

Žalobce (zastoupený advokátem) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř."), s tím, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., jimiž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/) a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/). Podle dovolatele věc správně posoudil po právní stránce soud prvního stupně, jestliže uzavřel, že žalovaná nesplňuje podmínku pro přechod nájmu bytu uvedenou v § 179 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Žalovaná neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že bydlela u původní nájemkyně bytu a společně s ní hospodařila. Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání je ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné a je i důvodné, byť nikoli z příčin v něm uvedených..

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je - v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnutí dovoláním napadeno - vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vady řízení nebyly dovoláním namítány a zmatečnostní vady nevyplývají ani z obsahu spisu. Ze spisu je ovšem patrno, že řízení je postiženo jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení § 213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Dokazování doplní buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně, anebo soudu dožádaného (odstavec 2).

Jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil.

Odvolací soud plně nedocenil skutečnost, že zásada vyjádřená v ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. neznamená - zejména s přihlédnutím k zásadě přímosti a ústnosti - že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkových zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědi - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Proto - chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů výpověďmi výše označených svědkyň - bylo nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších (obdobně relevantních) důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (srov. i rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Odvolací soud - aniž (jak se podává z protokolů o jednání před odvolacím soudem ze dne 12. ledna 1998 /č.l. 68/ a 2. února 1999 /č.l. 69-70/) zopakoval dokazování výpověďmi svědkyň K., C., Č. a R., tyto výpovědi hodnotil zcela jiným způsobem než soud prvního stupně a nepostupoval tedy způsobem předjímaným v ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř., čímž odvolací řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Řízení před soudy obou stupňů je ovšem zatíženo i další vadou. Z obsahu spisu plyne (a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává výslovně), že povinnost k vyklizení bytu byla žalované původně uložena rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. května 1996, č.j. 4 C 1705/95-19, který nabyl právní moci dne 13. června 1996. Usnesením ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 4 C 1157/96, pak Okresní soud v Kolíně k návrhu žalované povolil obnovu řízení v této věci (ve věci sp. zn. 4 C 1705/95).

Dle ustanovení § 235 o. s. ř., jakmile nabude rozhodnutí o povolení obnovy právní moci, soud bez dalšího návrhu věc znovu projedná. Přitom přihlédne ke všemu, co vyšlo najevo jak při původním řízení, tak při projednávání obnovy (odstavec 1). Shledá-li soud napadené rozhodnutí věcně správným, zamítne usnesením návrh na jeho změnu. Jestliže soud napadené rozhodnutí ve věci samé změní, nové rozhodnutí nahradí původní rozhodnutí (odstavec 2).

Je zjevné, že soud prvního stupně v rozhodnutí vydaném po povolení obnovy řízení nerespektoval úpravu obsaženou v ustanovení § 235 odst. 2 o. s. ř., neboť místo aby usnesením zamítl návrh na změnu původního rozsudku, vydal nový rozsudek o stejném výroku a s rozsudkem ze dne 13. května 1996 se výrokovou částí nového rozsudku nijak nevypořádal. K této vadě nepřihlédl ani odvolací soud (svým rozhodnutím ji nezhojil), takže po vydání napadeného rozsudku vznikla nežádoucí situace, kdy je zde na jedné straně pravomocný rozsudek odvolacího soudu, jímž byla žaloba na vyklizení bytu zamítnuta, na druhé straně pak neodklizený rozsudek okresního soudu ze dne 13. května 1996, jímž bylo žalobě beze zbytku vyhověno. Jde opět o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil; jelikož druhá z popsaných vad dopadá i do poměrů rozsudku soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).

V situaci, kdy odvolací soud nepostupoval při hodnocení důkazů procesně regulérním způsobem, bylo bezpředmětné (protože předčasné) zabývat se existencí dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková