20 Cdo 1539/98
Datum rozhodnutí: 27.09.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1539/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města S. proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, a Okresnímu úřadu v K., za účasti Fondu d. a m., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 238/96, o dovolání dovolatelky ČR - Fondu d. a m." proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10.4.1998, č.j. 15 Co 155/98 - 100, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je povinna dovolatelka zaplatit žalobci 1.075,-Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud odmítl odvolání vedlejšího účastníka proti rozsudku (ve znění opravného usnesení), jímž soud prvního stupně určil, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Vycházel z toho, že vedlejší účastník nemůže podat odvolání proti vůli účastníka, kterého ve sporu podporuje, a učiní-li tak přesto, je odvolání podáno nelegitimovaným subjektem (§ 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.); podle jeho názoru právě tak tomu v dané věci bylo, jestliže odpůrce" před (odvolacím) jednáním sdělil, že s napadeným rozsudkem souhlasí, považuje jej za správný, a navrhl, aby byl potvrzen.

Ve včasném dovolání v záhlaví označená dovolatelka (zastoupená advokátem) namítá, že ji soud nesprávně považoval za vedlejšího účastníka a nikoli za odvolatele - hlavního účastníka", v důsledku čehož věc nesprávně právně posoudil a účastníku odňal možnost jednat před soudem. Odvolání sice bylo podáno Fondem d. a m. (dále též jen Fondem) jako vedlejším účastníkem, nelze však pominout, že dnem účinnosti zákona č. 307/1997 Sb. (jímž byl změněn zákon č. 113/1993 Sb., o Fondu dětí a mládeže) se sporné nemovitosti staly předmětem správy Fondu, a na Fond tak - z Okresního úřadu v K. - přešlo právo hospodaření. Podle článku II. tohoto zákona, dovozuje dovolatelka, tedy nastala procesní změna na straně žalované potud, že napříště v odvolacím řízení vystupovala jako žalovaná Česká republika zastoupená" Fondem, a nikoli, jako dosud, Okresním úřadem v K. Fond se tak stal subjektem, jehož se věc týká (§ 21 odst. 2 o.s.ř.), a povinností odvolacího soudu bylo (§ 103 o.s.ř.) z této změny v zastoupení účastníka vyvodit důsledky tím, že s ohledem na § 107 odst. 1 o.s.ř." měl posuzovat dříve podané odvolání jako odvolání žalované, tedy jediného řádného odvolatele a nikoliv jako vedlejšího účastníka".

Žalobce ve vyjádření k dovolání tomuto názoru oponuje, pokládaje jej za nepřijatelný a účelový. Pro závěr, zda odvolání bylo podáno oprávněným subjektem či nikoli, není podle jeho mínění rozhodný den vydání rozhodnutí odvolacího soudu, ale poslední den lhůty k odvolání; odmítne-li totiž odvolací soud odvolání podle § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., nastává právní moc rozsudku soudu prvního stupně již dnem následujícím. Dovolatelka se v průběhu řízení nestala hlavním účastníkem - žalovaným, a proto jí nemohla být odňata možnost jednat před soudem. Pokud by pak podávala dovolání jako ta, kdo tvrdí, že v mezidobí vstoupila do práv a povinností na místo žalované, nebyla by pasivně legitimována" rovněž; nebyla by totiž, uzavírá žalobce, splněna podmínka článku II. zákona č. 307/1997 Sb., jíž je existence vlastnictví České republiky, neboť dříve bylo (pravomocně) určeno, že vlastníkem je on.

Dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení, kterým bylo odmítnuto odvolání, a dovolatelka jím uplatnila způsobilé dovolací důvody, uvedené v § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř.; jimi je dovolací soud (s výjimkou vad řízení vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiných vad, jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) v dovolacím přezkumu vázán.

Ze spisu se podává, že žalobou byla žalovaná identifikována jako Česká republika zast. ministerstvem financí" a coby vedlejší účastník na její straně byl označen Fond d. a m."; v průběhu řízení soud prvního stupně připustil, aby na straně žalované vystupovala jako druhá žalovaná ČR - Okresní úřad K.", a dalším podáním žalobce zpřesnil" označení žalované do podoby Česká republika zastoupená Ministerstvem financí, Praha 1, Letenská 15, a Okresním úřadem v K.". Proti této žalované soud prvního stupně vydal rozsudek (ve znění opravného usnesení), a stejně označil v napadeném usnesení žalovanou i soud odvolací (s výjimkou sdělení, že vzhledem k tomu, že Ministerstvo financí namítalo nedostatek pasívní legitimace", jednal soud nadále" s Okresním úřadem v K., obsaženého v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, otázce označení žalované soudy pozornost nevěnovaly). Odvolání podal Fond d. a m. s výslovným údajem, že je odvoláním vedlejšího účastníka, oproti tomu dovolání podala ČR - Fond d. a m.", pokládajíc se za nástupce žalované, a v něm tvrdí, že jako s podáním účastníka (nikoli vedlejšího, nýbrž hlavního) mělo být naloženo již s odvoláním.

Způsobilým účastníkem občanského soudního řízení je i stát (Česká republika), jelikož má způsobilost mít práva a povinnosti (§ 19 o.s.ř., § 21 obč. zák.). Podle § 21 odst. 2 o.s.ř. za stát před soudem jedná pracovník (zaměstnanec) toho státního orgánu, jehož se věc týká, nebo pověřený pracovník (zaměstnanec) jiného státního orgánu. Z ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., jež formuluje (mimo jiné) požadavky na řádné označení účastníka řízení, se výslovná úprava ve vztahu k účastníku, jímž je stát, nepodává. Z důvodů praktických i procesních (potřeby zajistit pro stát podmínky reálného procesního chování) soudní praxe z citovaného § 21 odst. 2 o.s.ř. dovodila, že stát je náležitě označen tehdy, je-li s jeho označením (Česká republika) uveden název příslušného státního orgánu, to jest toho, jehož se věc týká, a jehož zaměstnanec bude za stát před soudem jednat.

Je evidentní, že účastník označený jako Česká republika (příslušný) státní orgán je subjektem odlišným od určeného státního orgánu; má-li tento orgán způsobilost být účastníkem řízení, může jím být i v tomtéž řízení; pak je ovšem nutné důsledně lišit procesní úkony České republiky od úkonů, které činí státní orgán jakožto úkony vlastní.

Z ustanovení § 21 odst. 2 o.s.ř. plyne, že subjektem, identifikujícím stát, nemůže být subjekt jiný než státní orgán. Státním orgánem, jehož se věc týká, je z povahy věci orgán správní, a to ten, do jehož působnosti - stanovené právním předpisem - příslušný právní vztah (státu) spadá. V soudní praxi je jednoty v tom, že takovým - rozhodným - právním předpisem je zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, není-li úpravy speciální (viz kupř. zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jmenovitě jeho § 6).

Naopak takovými subjekty nejsou zpravidla subjekty práva hospodaření s majetkem státu nebo subjekty jeho správy podle zvláštních předpisů, a to již tím, nemají-li status státních orgánů (viz kupř. zákon č. 77/1977 Sb., o státním podniku, zákon č.171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášku č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V rozsudku ze dne 6.3.1996, sp. zn. II Odon 4/96, uveřejněném pod č. 3/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že státní podnik není oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát resp. jménem státu a nemůže úspěšně žalovat o určení, že stát je vlastníkem, může se však domáhat určení, že má ke sporným věcem právo hospodaření; rozsudek, jímž soud žalobě vyhověl, je pak způsobilým podkladem pro změnu zápisu vlastnických vztahů v katastru nemovitostí potud, že namísto dosavadního vlastníka nemovitosti se zapíše vlastnické právo státu a právo hospodaření příslušného státního podniku (k tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.10.1999, sp. zn. 2 Cdon 1052/97).

Z toho plyne, že orgán, jehož se věc týká" ve smyslu § 21 odst. 2 o.s.ř. nelze směšovat s nositelem správy či práva hospodaření s majetkem státu; ten je vůči státu autonomní, a je vybaven specifickými (vlastními) právními instrumenty ochrany svěřeného majetku, byť jejich prosazení může mít do právní sféry státu relevantní dopad.

Důvody, které dovolatelka uplatnila v dovolání, a jež svým obsahem vyjadřovaly kritiku rozhodnutí soudu prvního stupně (že a proč se žalobce nemohl stát vlastníkem), jsou pro daný dovolací přezkum bezcenné, neboť povaha přezkoumávaného rozhodnutí k nim přihlédnout neumožňuje; usnesení, jímž bylo odmítnuto odvolání (a jen o ně jde) podle § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., lze totiž zrušit jen pro takové vady řízení a rozhodnutí (včetně soudu prvního stupně), jež mohly mít vliv na správnost závěru, že odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné pod č. 16/1998 v časopise Soudní judikatura).

Nepřípadný je též argument odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. (uplatněný v rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup, jímž soud znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. Od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. jde o ně pouze tehdy, jestliže se (odpovídající) postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za postup soudu v průběhu řízení" lze považovat jen činnost, která vydání konečného rozhodnutí předchází, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen. Není jím tedy ani hodnotící úsudek odvolacího soudu (jenž se promítl přímo do rozhodnutí), že odvolání podala k tomu neoprávněná osoba; proto vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. řízení netrpí, a dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. dán není.

Otevřeným k posouzení zůstává toliko důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže z obsahu dovolání lze dovodit právní kritiku předpokladů (vážících se především k otázce, kdo podal odvolání a za jakých podmínek tak může učinit), na jejichž základě odvolací soud dospěl k (právnímu) závěru, že odvolání bylo podáno osobou neoprávněnou.

Posouzení důvodnosti dovolání (z pohledu tohoto dovolacího důvodu) logicky předchází otázka, zda dovolání je přípustné (a tím zda věcný přezkum je vůbec možný); výše dovozená přípustnost na základě ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. vystihuje pouze objektivní stránku přípustnosti, která se zásadně (s modifikací dovolání přípustného podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.) neváže na konkrétního účastníka. Má však i stránku subjektivní, kterou nelze přehlédnout; ne každý účastník, případně jeho právní nástupce (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), je k podání dovolání (subjektivně) legitimován. Žalobce ostatně nedostatek této legitimace (v osobě dovolatelky) výslovně namítl.

Subjektivní přípustnost dovolání vystihuje otázku určení toho, kdo je v daném případě oprávněn - ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. - dovolání, jež je objektivně přípustné, podat. Odpověď na ni reflektuje stav procesní újmy, jenž nastává v osobě jen určitého (některého) účastníka, a který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro něho mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší.

V usnesení ze dne 28.1.1999, sp. zn. 20 Cdo 2069/98, uveřejněném pod č. 38/1999 v časopise Soudní judikatura, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že k podání dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odvolání odmítnuto podle § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je oprávněn pouze odvolatel. Účastník řízení, který nepodal odvolání, k dovolání subjektivně legitimován není (a podal-li je přesto, nemůže být subjektivně přípustné) právě proto, že usnesením odvolacího soudu mu žádná procesní újma způsobena nebyla.

Měřeno z hlediska tohoto závěru, je pro posouzení (přípustnosti) dovolání rozhodnou otázka, zda dovolatelka - ČR - Fond d. a m." - je subjektem identickým s odvolatelem - Fondem d. a m." - nebo, není-li, zda je odvolatelovým právním nástupcem.

Podle § 1 odst. 2 zákona č. 113/1993 Sb., ve znění zákona č. 307/1997 Sb., je Fond d. a m. právnickou osobou, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Fond využívá majetku České republiky vymezeného tímto zákonem ku podpoře činností ve prospěch dětí a mládeže (§ 2), je oprávněn s ním nakládat (§ 18 odst. 1), a tento majetek podle § 3 odst. 2 spravuje. Při výkonu práv a povinností, jež plynou ze správy majetku, se přiměřeně řídí (do přijetí zvláštního zákona) ustanoveními vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů (§ 18 odst. 5).

Je zjevné, že Česká republika, bez ohledu na to, kdo za ni jedná (resp. i v případě, že by bylo možné připustit, že za ni jedná Fond), je subjektem od Fondu d. a m. odlišným.

Právním nástupcem je ten, kdo vstupuje do práv a povinností předchůdce na základě skutečností, stanovených hmotným právem. Z uvedeného zákona se však vstup České republiky do práv a povinností Fondu nepodává, a ostatně ani dovolatelka jej netvrdí. Čl. II zákona č. 307/1997 Sb., na který odkazuje, sama vykládá tak, že to byl naopak Fond, na koho přešla práva a povinnosti, jež dosud neměl (práva a povinnosti ze správy určitých nemovitostí resp. z práva hospodaření s nimi).

Jestliže tedy dovolatelka nebyla odvolatelem ani jeho právním nástupcem, není - ve smyslu výše uvedených závěrů - její dovolání proti usnesení, jímž bylo odvolání jiného odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou, subjektivně přípustné rovněž.

I v případě, že by se Fond účinností zákona č. 307/1997 Sb. mohl stát subjektem (§ 21 odst. 2 o.s.ř.), který napříště jedná za stát (z výše vyloženého plyne, proč se jím stát nemohl), pak by se tato okolnost nemohla nikterak dotknout (jak bylo též vysvětleno) toho procesního postavení, které Fond zastává dosud, totiž postavení vedlejšího účastníka. Není tím ani žádné opory pro názor, že jím podané odvolání (vedlejšího účastníka) by se mohlo stát později, samo o sobě, odvoláním podaným účastníkem jiným (hlavním), totiž Českou republikou.

Argumentace dovolatelky, vystihující dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a směřující k opaku, je proto nesprávná, a předpoklady pro závěr o subjektivní nepřípustnosti dovolání zůstávají nedotčeny.

Subjektivně nepřípustné dovolání (podané osobou neoprávněnou) Nejvyšší soud nemohl než odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř.; žalobkyni přísluší náhrada nákladů právní služby, spočívající v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) právní služby podle § 1 odst. 2, § 7, § 9 odst. 1, 3 písm. b/ (per analogiam) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 1.000,-Kč a v paušální náhradě výdajů podle § 13 odst. 3 téhož předpisu v částce 75,-Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2000

JUDr. Vladimír K u r k a , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová