20 Cdo 1538/2000
Datum rozhodnutí: 27.07.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1538/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně A. T., proti žalovanému B. Š., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C 2/98, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 22 Co 612/98-52, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:



Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 22 Co 612/98-52, rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v Pardubicích JUDr. N. L. není vyloučena z projednávání a rozhodování věci (bod I. výroku), potvrdil usnesení ze dne 12. května 1998, č.j. 15 C 2/98-25, jímž Okresní soud v Pardubicích zamítl návrh žalovaného na obnovu řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 8 C 65/90 (bod II. výroku), a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku). Odvolání žalovaného shledal nedůvodným, když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že návrh na obnovu řízení byl - v intencích § 230 odst. 1 a 2 o. s. ř. - podán po uplynutí tříleté objektivní lhůty (jež skončila 8. prosince 1997).

Dovolatel (vybaven právnickým vzděláním) podal proti výroku II. usnesení odvolacího soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů dle § 241 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ o. s. ř., tedy že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 o. s. ř. (písmeno a/), že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/). Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl bez nařízení jednání, a tak bez soustředění a zjištění všech podstatných důkazů k jejich úplnému a objektivnímu zhodnocení. Odtud dovolatel usuzuje, že mu odvolacím soudem nebyla dána možnost navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání, aby dovolací soud mohl případně dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dále poukazuje na to, že vyloučení soudce navrhoval proto, že soud prvního stupně rozhodl v jeho neprospěch dvakrát. Podle dovolatele ze zjevného je zřejmé, že pochybnosti o nepodjatosti soudce má". Na jeho žádost o odročení jednání z důležitého důvodu (s omluvou) nebyl vzat zřetel a také mu nebyla dána možnost vznést námitky proti náhradě nákladů řízení v uvedené částce. Soud připustil účasti právního zástupce na jednáních, ač ta byla předem odročena; tyto účasti pak byly připočítány k odměně zástupce. Odvolací soud zejména tím, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil, nedal dovolateli možnost vyslovit námitky proti náhradě nákladů řízení a tyto svým návrhem zrušit. Proto dovolatel požaduje, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.

Podmínky přípustnosti stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť rozhodnutí (usnesení) o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.) není ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé (shodně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen R 61/1998"/ a argumentaci tam rozvedenou).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na kterou poukazuje dovolatel.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. je řízení zmatečné i tehdy, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost před soudem jednat. Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom - v intencích § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. - takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V první řadě je namístě vypořádat se s námitkou, že odvolací soud rozhodl o věci bez jednání. Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. jednání (u odvolacího soudu) není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Bylo-li tedy předmětem odvolacího přezkumu rozhodnutí mající formu usnesení, pak odvolací soud (jenž neprováděl dokazování) nenařídil jednání v souladu se zákonnou úpravou. Je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem (který není nesprávný"), byla účastníku odňata možnost jednat před soudem, a tato výhrada již proto neobstojí. Nepřípadné je v této souvislosti též tvrzení, že dovolateli tím byla odňata možnost navrhnout vyslovení přípustnosti dovolání. Návrh účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání je způsobilý založit důsledky ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. za podmínky, že - podle znění tohoto ustanovení - je učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Zákon nesoustřeďuje podání návrhu do určitého okamžiku v řízení, ale stanoví pouze okamžik, kdy jej lze podat nejpozději. Mohlo se tak tedy tak stát již v odvolání (č.l. 29-31), jakož i v dalších podáních, jež dovolatel v průběhu odvolacího řízení soudu zaslal (č.l. 35, 38, 50); možnost jednat před soudem tedy ani takto dovolateli odňata nebyla. Takový návrh by navíc - i kdyby jej dovolatel včas učinil - byl bezcenný, neboť - jak Nejvyšší soud rozvedl výše při hodnocení přípustnosti dovolání - rozhodnutí o povolení obnovy řízení není ve smyslu ustanovení § 239 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé (srov. opět R 61/1998).

Dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně o věci jednal, ač se řádně omluvil a žádal o odročení jednání. Ve shodě s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu přitom jde o odnětí možnosti jednat před soudem i tehdy, jestliže soud věc projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka. Jde tedy o to, zda taková situace v předmětné věci vskutku nastala.

Podle ustanovení § 234 o. s. ř. návrh na obnovu řízení soud usnesením buď zamítne nebo obnovu řízení povolí (odstavec 1). Zamítá-li soud návrh na obnovu řízení proto, že není přípustný, nebo proto, že jej podal někdo, kdo k němu nebyl oprávněn, nebo proto, že je zřejmě opožděný, nemusí nařizovat jednání (odstavec 2).

V daném případě soud prvního stupně návrh na obnovu řízení zamítl (a soud prvního stupně jeho rozhodnutí potvrdil) jen proto, že podle jeho názoru šlo o návrh zjevně opožděný (podaný po uplynutí objektivní tříleté lhůty). Jinak řečeno, obsah jednání konaného před soudem prvního stupně dne 12. května 1998 (srov. protokol č.l. 24) neměl žádný vliv na rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení (rozhodnutí založené na zjevné opožděnosti návrhu na obnovu řízení na výsledku tohoto jednání nezáviselo a v žádném směru z něj nevychází). Za této situace je bezpředmětné zkoumat, zda označené jednání proběhlo v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř. nebo v rozporu s ním, neboť případný nesprávný postup soudu se nemohl nijak promítnout do výsledku řízení o návrhu na obnovu.

Neobstojí ani námitka, že dovolatel neměl možnost uplatnit výhrady proti žalobkyní účtovaným a formou náhrady nákladů řízení jí přiznaným nákladům řízení. Bez zřetele k tomu, že soud rozhoduje o náhradě nákladů řízení z úřední povinnosti (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.), aniž je v tomto směru vázán návrhy účastníků, lze poukázat na to, že dovolatel měl možnost vznést případné námitky v uvedeném směru v rámci podaného odvolání a - jak se podává z obsahu tohoto podání - také tak učinil (srov. č.l. 31, bod 7. odvolání). Argument, že k odnětí možnosti jednat před soudem došlo tím, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, k závěru o vadě dle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. rovněž vést nemůže, neboť soudní rozhodnutí (v něm projevený hodnotící úsudek) není postupem soudu v průběhu řízení" (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1957/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 8).

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud je proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam), neboť dovolatel, který podáním nepřípustného dovolání zavinil z procesního hlediska jeho odmítnutí, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová