20 Cdo 1535/98
Datum rozhodnutí: 14.12.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1535/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. S., proti žalovaným 1) České republice, Ministerstvu vnitra, Praha 7, Strojnická 7, 2) České republice, Ministerstvu spravedlnosti, Praha 1, Vyšehradská 12, 3) J. R., 4) J. R. a 5) J Sch., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 1000/94, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 11 Co 271/96-73, takto:

I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 1997, č. j. 11 Co 271/96-73, se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. února 1996, č. j. 7 C 1000/94-45, jímž Okresní soud v Jablonci na Nisou pro zpětvzetí žaloby zastavil řízení a žalobce zavázal k náhradě jeho nákladů.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které pak doplnil podáním sepsaným advokátem, v němž namítá, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Vadu, jež činí řízení zmatečným ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."), dovolatel spatřuje v okolnosti, že samosoudkyně JUDr. R. S. dne 12. února 1996 vydala usnesení o zastavení řízení, ač již předtím (dne 30. ledna 1996 - viz. č. l. 38) bylo do spisu doručeno podání, jímž opětovně namítl její podjatost. O této v pořadí druhé námitce podjatosti uvedené soudkyně již odvolací soud nerozhodl. Kromě toho - uvádí žalobce v dovolání - v onom podání doručeném 30. ledna 1996 namítl podjatost všech soudců Vrchního soudu v Praze a soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. A. B., JUDr. J. N. a JUDr. Z. H. Ačkoli Nejvyšší soud rozhodl, že z projednávání a rozhodování předmětné věci (tj. sp. zn. 7 C 1000/94) nejsou ze soudců Vrchního soudu v Praze vyloučeni soudci stanovení rozvrhem práce, totiž JUDr. M. T., JUDr. J. G. a JUDr. J. K., o vyloučení soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhodl senát vrchního soudu ve složení JUDr. J. G. a JUDr. M. T., avšak za předsednictví JUDr. H. H., tedy ve složení jiném. V dovolání pak žalovaný namítl podjatost i této soudkyně, tedy JUDr. H. H., a opětovně pak i podjatost soudců Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. A. B., JUDr. J. N. a JUDr. Z. H.

Dovolání není přípustné.



Dle § 236 odst. 1 o.s.ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu nebylo usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím a napadané rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1, písm. b)/ až f) o. s. ř. Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť rozhodnutí o zastavení řízení, a tedy ani usnesení odvolacího soudu toto rozhodnutí potvrzující, není usnesením ve věci samé.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože jiné vady řízení dle § 237 odst. 1 o. s. ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současné důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na niž poukazuje dovolatel.

Dle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné i tehdy, rozhodoval-li vyloučený soudce.

Předně, pokud jde o dovolací argument, že JUDr. R. S. o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby rozhodla poté, co žalobce opětovně namítl její podjatost, aniž však o této námitce rozhodl nadřízený soud, nelze nevidět, že - jednak - tuto námitku (č. l. 38) žalobce soudu doručil pouhých osm dní poté, co obdržel usnesení (č. l. 37) nadřízeného soudu, že jmenovaná soudkyně z projednávání a rozhodování předmětné věci vyloučena není (přičemž v onom osmidenním mezidobí soud ve vztahu k němu žádný úkon neučinil), a jednak, že tato námitka je (s výjimkou, o níž viz níže) pouhou polemikou s odůvodněním již vydaného rozhodnutí nadřízeného soudu. Žalobce se totiž v podání, jež sám v dovolání označuje jako "další námitku", pouze kriticky vyjadřuje k okolnosti, že senát krajského soudu za předsednictví JUDr. L. J. "...vycházel jen z vyjádření soudkyně a menší části námitek žalobce a přitom zcela opominul jinou část odůvodnění žalobce a materiální důvody", a dále pak rozvádí, z jakých konkrétních úkonů samosoudkyně již ve své první námitce dovozoval její podjatost, přičemž výslovně uvádí, že soudkyně "...ve svém postoji vůči žalobci setrvává i nadále".

Nejsou-li ovšem podáním z 27. ledna 1996 (s výjimkou námitky "přímé a nepřímé materiální závislosti soudkyně na druhém žalovaném") uplatněny žádné okolnosti, jež by bylo možno hodnotit jako nové ve srovnání s těmi, s nimiž se vypořádal krajský soudu v usnesení z 9. ledna 1996, pak již nebylo důvodu k postupu podle ustanovení § 16 odst. 1 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, 2 Cdon 768/96, otištěné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 6, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze z 21. července 1994, Nco 123/94, uveřejněné v Bulletinu vrchního soudu č. 3, ročník 1994, pod poř. č. 18).

K žalobcově námitce - jediné jím samotným v podání z 27. ledna 1996 označené jako nová - o závislosti soudkyně na druhém žalovaném se JUDr. R. S. vyjádřila tak, že odměňována je podle platných právních předpisů, že tento žalovaný nemá možnost do výše její odměny zasahovat, že příjmy z jiné činnosti, a to ani od druhého žalovaného nemá a že tedy žádnou přímou ani nepřímou závislost na něm nepociťuje.

Plat soudce je určen zákonem a k jeho snížení nemůže dojít jinak než v důsledku pravomocného rozhodnutí kárného senátu; jestliže tedy soudkyně u druhého žalovaného žádný jiný příjem nemá, pak (jediný) nově namítnutý důvod k jejímu vyloučení z projednávání a rozhodování věci ke dni vydání rozhodnutí o zastavení řízení, tedy ke dni 12. února 1996, neexistoval a ve vztahu k této soudkyni řízení namítnutou zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. netrpí.

Vadou podle téhož ustanovení však řízení netrpí ani ve vztahu k soudkyni Vrchního soudu v Praze JUDr. H. H., jež jako předsedkyně senátu rozhodovala o vyloučenosti soudců Krajského soudu v Ústí na Labem, byť Nejvyšší soud o tom, zda je z projednávání a rozhodování dané věci vyloučena konkrétně ona, nerozhodl. Předně nelze přisvědčit dovolacímu tvrzení, že žalobce v podání z 27. ledna 1996 namítl podjatost všech soudců vrchního soudu, když ve všech třech odstavcích podání, v nichž se zmiňuje o soudcích vrchního soudu (tj. 4., 3. a 1. odstavec zdola), užívá pouze neurčitého pojmu "organizovaná skupina osob (kromě jiných soudů) Vrchního soudu v Praze".

Kromě toho se část uvedeného podání vztahující se k soudcům vrchního soudu netýká předmětné věci sp. zn. 7 C 1000/94, nýbrž věcí jiných, totiž sp. zn. 9 C 1051/93, 7 C 1086/91 a 9 C 1087/91 (přičemž ani tak ovšem nelze ztrácet ze zřetele závěr přijatý např. v usnesení Nejvyššího soudu z 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1651/97, podle něhož důvodem k vyloučení soudce podle § 14 odst. 1 o. s. ř. nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v projednávané věci, který platí tím spíše, jsou-li důvodem namítané podjatosti okolnosti spočívající v jeho postupu ve věci jiné). Konečně žalobce v dovolání - ač tak je povinen učinit - svou námitku podjatosti soudkyně JUDr. H. H. nijak nezdůvodnil, a to ani dodatečně k výzvě Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000. I kdyby se tak však stalo, z důvodů uvedených v pořadí jako prvých vyplývá, že rozhodovala-li jako předsedkyně senátu Vrchního soudu v Praze JUDr. H. H., pak - protože nebyla namítána podjatost všech soudců vrchního soudu ani konkrétně jí samotné, a (subsidiárně) protože se námitky podjatosti blíže neurčeného okruhu soudců vrchního soudu uplatněné v podání z 27. ledna 1996 předmětné věci netýkaly - lze uzavřít, že řízení ani ve vztahu k této soudkyni vrchního soudu zmatečností podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. netrpělo.

Pokud jde o námitku podjatosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. A. B., vznesenou žalobcem dne 19. února 1998, tedy poté, co vrchní soud dne 1. října 1997 rozhodl, že soudci krajského soudu JUDr. A. B., JUDr. J. N. a JUDr. Z. H. z projednávání a rozhodování dané věci vyloučeni nejsou (aniž přitom krajský soud v mezidobí vůči kterémukoli z účastníků včetně žalobce učinil jakýkoli úkon), ta je neopodstatněná již proto, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti spočívající v postupu soudce v řízení o projednávané věci; tím méně pak může takovým důvodem být samotné rozhodnutí (s nímž žalobce polemizuje argumentem, že předsedkyně senátu "... se vůbec nevypořádala s podstatnými částmi odvolání ze dne 14. 3. 1996"). Námitka podjatosti týchž soudců krajského soudu vznesená opětovně v dovolání zůstala neodůvodněna. Je-li tato podjatost spatřována v okolnosti, že o jejich nevyloučení rozhodl senát vrchního soudu za předsednictví soudkyně JUDr. H. H., o níž měl žalobce zato, že je z projednávání a rozhodování věci vyloučena, ukázal se tento dovolatelův výchozí předpoklad (viz. výše) nesprávný.

Odtud se podává závěr, že řízení vadou podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. zatíženo není; protože tedy dovolání není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.; Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Žalobce z procesního hlediska zavinil odmítnutí dovolání, u žalovaných, jenž by měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, však žádné prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty prvé (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 14. prosince 2000

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková