20 Cdo 1531/2001
Datum rozhodnutí: 29.04.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 298/1990Sb.




20 Cdo 1531/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimír Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimír Mikuška v právní věci žalobce R. ř. K. s č. h., zastoupeného advokátem, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 267/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.5.2001, č.j. 14 Co 137/2001- 87, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 5.075,- Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že je žalobce vlastníkem nemovitostí, které v žalobě označil. Oba soudy odkázaly na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, a žalobci nepříznivý výsledek sporu založily na důsledcích speciálního restitučního předpisu (zákona č. 298/1990 Sb.).

Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) namítl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy přijatý výklad, založený na specialitě zákona č. 298/1990 Sb., má za protiústavní, a prosazuje názor, že tento předpis (jelikož nepředstavuje univerzální nápravu všech majetkových křivd) užití obecné úpravy ochrany vlastnického práva nevylučuje. Zákon č. 298/1990 Sb. sice z ní představuje výjimku, podle dovolatele jej však nelze vykládat extenzívně; zvolená metoda taxativního výčtu (majetku, k němuž se vlastnictví obnovuje) měla za cíl jen to, aby byl zjednodušen způsob, jak v některých případech dosáhnout nápravy křivd, jež byly v minulosti způsobeny. Došlo-li k zabrání majetku bez právního důvodu, nebrání existence speciálního restitučního předpisu tomu, aby se oprávněný subjekt domáhal ochrany podle předpisu obecného, a ve shodném duchu uzavřel i Ústavní soud v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 403/98.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby jako nedůvodné bylo dovolání zamítnuto resp. odmítnuto .

Protože soud prvního stupně ve věci rozhodl po 1.1.2001, správně odvolací soud aplikoval zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., a se zřetelem k bodu 17., hlavy první, části dvanácté tohoto zákona, rozhodoval podle tohoto předpisu i Nejvyšší soud o žalobcově dovolání (dále jen o.s.ř ).

Dovolání není přípustné.

Ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; vzhledem k povaze napadeného rozhodnutí přichází z ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. v úvahu toliko ustanovení § 237 o.s.ř.

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené rozhodnutí není měnící nýbrž potvrzující.

Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu (soud prvního stupně rozhodoval ve věci pouze jednou).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., což představuje zodpovědět otázku, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. svojí dikcí navazuje na ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném před 1.1.2001, podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, bylo dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Pojem zásadního významu po právní stránce byl vykládán tak, že je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, kdy se týká takové právní otázky, jež judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Znění § 237 odst. 3 o.s.ř. z této interpretace vychází, neboť posouzení určité právní otázky jinak, než je posuzována v konstantní judikatuře , má zjevnou věcnou vazbu na jeho dikci řeší-li (rozhodnutí) (určitou) otázku v rozporu s hmotným právem , a proto je logicky namístě i takto vyjádřenou podmínku vykládat z hlediska toho, zda určitá (dovoláním otevřená) otázka má právě ty znaky, jejichž prostřednictvím se rozhodnutí stává - ve vyloženém smyslu - zásadně významným. Rozpor s hmotným právem musí být zjevný tak, aby odstranění nesprávného rozhodnutí sloužilo k vyslovení právního názoru, jenž je způsobilý ovlivnit všeobecnou soudní praxi. Úprava přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. naopak nesměřuje k tomu, aby negativní závěr o přípustnosti dovolání představoval bez dalšího pozitivní závěr ohledně právě toho řešení, které odvolací soud v rámci právního posouzení věci přijal.

Stejně jako v rámci dřívějšího ustanovení § 239 odst. 2 je i dovolací přezkum, předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož jak ve smyslu právní úpravy před 1.1.2001, tak po ní, je dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Pro zodpovězení otázky, zda je dovolací přezkum podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustný, je tedy rozhodující, zda posouzení důsledků, jež pro dotčené právní poměry vyplývají ze zákona č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, ve znění zákona č. 338/1991 Sb. (dále jen zákona č. 298/1990 Sb.), na kterém byl založen výsledek sporu, je způsobilé založit splnění podmínky, že napadený rozsudek odvolacího soudu je - ve vyloženém smyslu - rozhodnutím po právní stránce zásadně významným.

Tato podmínka v dané věci splněna není, neboť rozsudek odvolacího soudu je souladný s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

V judikatuře Nejvyššího soudu byl vícekrát (kupř. v rozsudcích ze dne 30.5.1996, sp. zn. 3 Cdon 647/96, ze dne 29.5.1997, sp. zn. 3 Cdon 404/96, ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 25.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 1802/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, ze dne 30.5.2000, sp. zn. 20 Cdo 2044/98, ze dne 29.6.2000, sp. zn. 20 Cdo 2181/98, ze dne 28.11.2001, sp. zn. 20 Cdo 28/2000, ze dne 13.12.2001, sp. zn. 20 Cdo 1276/2000, ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 910, 20 Cdo 1380/2000, 20 Cdo 1314/2001, 20 Cdo 1497/2001 a 20 Cdo 1374/2001, a ze dne 28.2.2002, sp. zn. 2303/2000) vysloven názor (z něhož oba soudy vycházely), že subjekt, který je podle zákona č. 298/1990 Sb. oprávněným k majetku vypočtenému v příloze tohoto zákona, není legitimován k uplatnění vlastnického práva k tomu majetku, který sice byl odňat řeholním řádům a kongregacím při výkonu státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, ale v příloze tohoto zákona uveden není (s touto právní větou byl rozsudek ve věci sp. zn. 3 Cdon 404/96 uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod č. 78/1997).

Standardně dovozovaným důsledkem toho je, že - za vymezených předpokladů - není rozhodná právní kvalifikace úkonů, které k odnětí majetku (řeholních řádů a kongregací) vedly, resp. zda byl jimi majetek odňat platně či neplatně, nýbrž záleží toliko na tom, zda jde nebo nejde o majetek určený zvláštní výčtovou metodou, již zákon č. 298/1990 Sb. v § 1 zvolil.

Je tomu tak proto, že výklad speciality zákona č. 298/1990 Sb. Nejvyšší soud spojuje s vymezením jeho celkového restitučního charakteru; subjektová určení (osob oprávněných a povinných) stejně jako právní nástroje obnovy vlastnictví (prohlášení výčtem) jsou z něj samozřejmé, a restituční skutkovou podstatu (určitou formu odnětí majetku) lze v konkrétních případech dovodit. Její konstrukce vychází z existence státního dozoru nad majetkem církví a náboženských společností, jenž nalézal výrazu v působnosti Státního úřadu pro věci církevní, resp. ministerstva školství a kultury, v existenci správy majetkových podstat řádů a kongregací (jež nesloužily řeholním účelům) Náboženskou maticí, a v oprávněních, plynoucích pro ni z jejího statutu, jež byly posléze - ohledně spravovaného majetku - (typicky) finalizovány darovacími smlouvami ve prospěch československého státu. K tomu není třeba (jak se domnívá dovolatel), aby úprava provedená zákonem č. 298/1990 Sb. byla identifikována s úpravou (církevních majetkových poměrů) komplexní resp. aby byl nástrojem univerzální nápravy všech majetkových křivd.

Zákon č. 298/1990 Sb. tím nabývá znaků (a individuálně výčtový charakter tomu nepřekáží) obdobných těm, jež náleží restitučním předpisům ostatním, pročež se uplatní právě ty rysy speciality, které jsou jim vlastní. Problém vztahu speciálních (restitučních) předpisů k předpisům obecným je v soudní praxi dlouhodobě známý; platí, že jsou-li splněny subjektové i předmětové předpoklady aplikace předpisů restitučních, lze užít jen je, a k vlastnické obnově jsou k dispozici pouze ty instrumenty, které jsou jimi upraveny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999).

Ani dovolatelem předkládané pojetí, zužující restituční povahu zákona č. 298/1990 Sb. (jakožto předpisu speciálního) na majetkovou obnovu, odůvodněnou potřebou zjednodušeného způsobu řešení právních poměrů konkrétních subjektů, obstát nemůže. Není představitelné, aby toliko na základě zjevně nahodilých okolností (politické vůle, podkladové dostupnosti či hospodářské potřeby) bylo deklarováno, že ohledně jedné věci (ve výčtu příloh uvedené) se určitý subjekt stal vlastníkem až účinností restitučního zákona, zatímco ohledně jiné věci (neuvedené) jím nikdy být nepřestal, ačkoli obě věci byly (případně) odňaty naráz a stejným způsobem, (toutéž) darovací smlouvou Náboženské matice. Existující vlastnické právo může stěží být navíc založeno zákonem, a to k okamžiku jinému, než od kterého vlastníku předtím svědčilo.

Ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku. Z toho logicky plyne, že tyto subjekty (jmenovitě řády a kongregace) za současné vlastníky nepokládá. Z pohledu intencionálního zákon č. 298/1990 Sb. zjevně představoval jistý (první) krok obnovy vlastnictví tzv. církevního majetku, a citované ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. výslovně předjímá legislativní kroky další. V případě, že by se prosadil názor, který zastává dovolatel, byly by prakticky vyloučeny; restituce církevního majetku by se prováděly v rámci soudních řízení, na základě obecných občanskoprávních předpisů.

Obavu z protiústavnosti konečného účinku zákona č. 298/1990 Sb. by v té podobě, jak ji vyjádřil dovolatel, bylo možno spojovat i s jinými restitučními předpisy; názor, který Nejvyšší soud aplikuje, koresponduje tomu, který vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 5.12.1996, sp. zn. I. ÚS 280/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky pod č. 33 ve svazku 6, ročník 1996, díl II., na straně 607 až 609, stejně jako v usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000. Podávaný výklad je proto podle přesvědčení Nejvyššího soudu ústavně konformní. Oproti dovolatelem namítanému nálezu ze dne 21.12.1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, se tato rozhodnutí týkají přímo těch právních vztahů, o něž jde i v posuzované věci.

V usnesení ze dne 25.4.2000, sp. zn. II. ÚS 107/2000 odmítl Ústavní soud ústavní stížnost (právě) žalobce proti rozsudku ze dne 30.11.1999, sp. zn. 20 Cdo 1601/98, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěry shodné, stejně jako v rozhodnutích v dalších žalobcových sporech, jmenovitě v rozsudku ze dne 23.2.1999, sp. zn. 2 Cdon 669/97, ze dne 30.6.1999, sp. zn. 20 Cdo 409/98, ze dne 31.10.2000, sp. zn. 20 Cdo 961/2000, jakož i ze dne 30.1.2002, sp. zn. 20 Cdo 1380/2000 a sp. zn. 20 Cdo 1314/2001.

Tím je doloženo, že s napadeným rozhodnutím znak zásadního významu po právní stránce spojovat nelze; dovolání proto není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., a žalovaný má právo na náhradu nákladů, jež se odvíjí od odměny za vyjádření k dovolání, které učinil jeho zástupce (advokát). Poněvadž odvolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2002, určuje se výše této odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (viz část dvanáctou, hlavu první, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.), jmenovitě podle ustanovení § 5 písm. b/ (10. 000,- Kč), jelikož jde o věc určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jehož předmětem je nemovitost. Z ustanovení § 18 odst. 1, věty první, této vyhlášky se však podává, že učinil-li advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu odměny o 50 %, což v daném případě vede ke konečnému závěru, že odměna advokáta činí 5.000,- Kč. Zástupci žalovaného přísluší též náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za každý úkon právní služby, který v řízení v jednom stupni učinil, bez zřetele k tomu, že samotná odměna za zastupování v řízení v jednom stupni se podle počtu úkonů právní služby neurčuje. Částku 5.075,- Kč tedy Nejvyšší soud uložil náhradovým výrokem dovolateli k zaplacení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně 29. duben 2002

JUDr. Vladimír Kurka, v.r.

předseda senátu