20 Cdo 1530/2002
Datum rozhodnutí: 26.06.2003
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1530/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Jany Hráchové v právní věci žalobkyně J. k. t., zastoupené advokátem, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 8/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28.3.2002, č.j. 20 Co 93/2002-181, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Na náhradě nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému 2.575,- Kč, k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, jež označila. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně (ač shodného názvu) neprokázala, že je totožným subjektem s tím, jenž dotčené nemovitosti nabyl trhovou smlouvou ze dne 1.12.1892. Ze skutkových zjištění, které byly v řízení opatřeny, totiž jednoznačně vyplývá, uvedl odvolací soud, že původní spolek (vlastník) zanikl rozchodem ve smyslu § 9 odst. 2 zákona č. 68/1951 Sb. na základě rozhodnutí jeho výborové schůze ze dne 11.9.1952; že se tak stalo pod tlakem tehdejších politických poměrů na tom ničeho nemění, pročež navázala-li žalobkyně posléze (na základě zákona č. 83/1990 Sb.) na činnost tohoto spolku, jde o kontinuitu čistě charakteru ideového , nikoli o nepřetržitou kontinuitu právní.



Žalobkyně (zastoupena advokátem) napadla tento rozsudek včasným dovoláním, v němž namítla, že vychází z nesprávného skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolatelka především - a obšírně - brojí proti skutkovému základu sporu, a zejména proti tomu, že nebyly provedeny důkazy, které navrhla; jinak by totiž kontinuita s původním spolkem prokázána byla. Za otázku zásadního právního významu označila posouzení, zda neexistence právního rámce pro činnost spolku vylučuje kontinuitu dnešní J. k. t. s původním spolkem, který nikdy nezanikl, nebyl rozpuštěn ani nebyl jiným způsobem likvidován a taktéž, zda postupem soudů obou stupňů (ne)byla zkrácena ve svých právech a zda důkazy, které navrhla, avšak byly zamítnuty , mohly mít za následek jiné, příznivější, rozhodnutí ve věci samé.

Žalované město ve vyjádření k dovolání navrhlo jeho odmítnutí, pokládajíc závěry odvolacího soudu za správné a souladné s těmi, jež v řízení již dříve vyjádřil Nejvyšší soud jako soud dovolací.

Jelikož oba soudy rozhodovaly po 1.1.2001, projednal i dovolání Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 30/2000 Sb. (dále též jen o.s.ř. ), tj. ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. bod 17. části dvanácté, hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb.).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř je dovolání přípustné v případě měnícího rozhodnutí (písm. a/), nebo v případě, že bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (písm. b/), anebo tehdy, bylo-li potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že jde o rozhodnutí, které má (ve věci samé) po právní stránce zásadní význam (písm. c/).

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. přípustnost dovolání v dané věci neplyne zjevně, neboť napadené usnesení není měnící, nýbrž potvrzující.

Nezakládá ji ani ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., jelikož není splněna podmínka, aby soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu. V projednávaném případě odvolací soud sice potvrdil v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud o nároku žalobkyně proti žalovanému rozhodl jinak (zamítl žalobu), než v dřívějším (v pořadí druhém - vyhovujícím) rozsudku, procesní prostor pro další (třetí) rozhodnutí soudu prvního stupně však vytvořil nikoli odvolací soud, nýbrž soud dovolací, který k dovolání žalovaného obě uvedená rozhodnutí zrušil.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit pouze v případě, že dovolání je přípustné).

Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště dovolatelčiny argumentace, jsou tedy v daných souvislostech nevýznamné.

To zjevně platí i o druhé z (výše) formulovaných otázek zásadního významu , zda dovolatelka nebyla zkrácena na svých procesních právech tím, že nebyly provedeny jí navržené důkazy.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), nejde ani v případě otázky, již jako zásadní vyjádřila dovolatelka v dovolání na prvním místě, jejímž prostřednictvím se dožadovala jiného posouzení kontinuity s původním vlastníkem.

Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; naopak neobstojí názory, vyslovené v dovolání. V podrobnostech postačí odkázat, jak nabízí žalované město ve vyjádření k dovolání, na rozsudek ze dne 16.12.1999, sp. zn. 20 Cdo 2304/98, kterým Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval coby soud dovolací; připomíná se tedy (pouze), že v posuzovaných právních poměrech nejde o kontinuitu , nýbrž o identitu s původním vlastníkem, resp. o postavení žalobkyně jakožto jeho právního nástupce. Správně odvolací soud konstatoval, že návaznost ideová nestačí.

Jestliže totiž nelze otřást rozhodnými skutkovými zjištěními (že původní vlastník - spolek - podle dobového práva zanikl), k nimž dospěl odvolací soud, nemůže logicky obstát ani právní závěr, který měl vyplynout z dovolatelkou tvrzeného opaku. Relevantní právní námitku dovolatelka neformulovala samostatně, ale až toliko coby důsledek - podle jejího názoru - vadných skutkových zjištění.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5, věty první, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; vzhledem k tomu, že dovolací řízení bylo zahájeno po 1.1.2001, přísluší žalovanému náhrada nákladů právní služby podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ), účinné dnem 1. ledna 2001 (§ 21 vyhlášky). Náklady dovolacího řízení spočívají v odměně zástupce (advokáta) za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 2.575,- Kč představující odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání (§ 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1, § 15 vyhlášky) - sníženou o 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky a v částce 75,- Kč paušální náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Vladimír K u r k a , v.r.

předseda senátu