20 Cdo 1499/2000
Datum rozhodnutí: 28.02.2003
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb.




20 Cdo 1499/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. A. S., proti žalovaným 1) J. I. A., k. s., v likvidaci, 2) Č. s., a. s., o zaplacení 1,050.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 3386/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 31 Co 262/98 - 152, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 27. ledna 2000, č. j. 31 Co 262/98 - 152, jímž Krajský soud v Praze rozhodl o nákladech odvolacího řízení, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2000, č. j. 31 Co 262/98 - 152, se v potvrzujícím výroku ohledně druhé žalované a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 28. ledna 1998. č. j. 6 C 3386/95 - 128, uložil první žalované zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,000.000,- Kč se šestnáctiprocentním úrokem z prodlení od 17. února 1995 do zaplacení a zamítl vůči ní žalobu co do částky 50.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku). Proti druhé žalované, která měla být podle žaloby k úhradě těchže částek zavázána společně s první žalovanou, tak, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost plnit druhému z nich, soud žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod III. výroku).

Vyhovující výrok ve vztahu k první žalované soud odůvodnil tím, že celkem čtyři prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti ze dne 7. srpna 1992 (dále též jen prohlášení ) byla neplatnými právními úkony, jelikož obchodní společnost, do které měl podle nich vstoupit (V. F. J. I. A., k. s., P.) neexistuje (nebyla a není zapsána v obchodním rejstříku). Nadto obchodní zákoník (v § 93 odst. 2 ve spojení s § 79 a § 83) stanoví, že do komanditní společnosti může nový společník přistoupit jen změnou společenské smlouvy, za souhlasu všech společníků, přičemž prohlášení náležitosti změny společenské smlouvy nemají. Žalobce se podle prohlášení nemohl stát komanditistou první žalované, takže částka 1.000.000,- Kč, kterou na jejich základě zaslal 14. srpna 1992 na účet první žalované, je bezdůvodným obohacením, které je tato žalovaná povinna žalobci vrátit. Přiznání úroků z prodlení soud odůvodnil odkazem na nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

Co do požadavku na úhradu částky 1.000.000,- Kč druhou žalovanou dospěl soud k závěru, že smlouva o kontrole použití prostředků ze dne 30. listopadu 1990 (dále též jen smlouva o kontrole ) uzavřená mezi žalovanými, podle které se Č. s. s., okresní pobočka v B., měla stát kontrolorem použití prostředků na účtu první žalované, (č. 11656-128), upravuje toliko vzájemné vztahy jejích účastníků, nezakládá však žádnou povinnost druhé žalované vůči žalobci. Odpovědnost za škodu ve smyslu § 420 a násl. občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) je třeba chápat jako právní důsledek postihující toho, kdo porušil povinnost. O smlouvu ve prospěch třetí osoby (ať již v režimu občanského zákoníku nebo hospodářského zákoníku) rovněž nejde. Smlouvu navíc nelze pokládat za platnou, protože stejně jako prohlášení ji uzavřela neexistující společnost (V. F. J. I. A., k. s., P.). Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou tak není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to porušení právní povinnosti. V řízení pak nebylo prokázáno, že by mezi těmito účastníky byla porušena i jiná právní povinnost, ať již smluvní nebo zákonná (včetně ustanovení § 415 obč. zák.). Dále soud uvedl, že podle § 1 smlouvy o kontrole měla sice druhá žalovaná uvolnit finanční částky vložené jednotlivými komanditisty až poté, co bude doloženo, že komanditisté převzali komanditní podíl ve smluvně dohodnuté výši, a že všechny komanditní vklady dosáhly celkové minimální výše 10,000.000,- Kč, avšak komanditní vklady dosáhly požadované minimální výše již 5. června 1991 a pod tuto hranici po celou dobu existence kontrolovaného účtu neklesly a převzetí komanditního podílu v průběhu září 1992 (čtyř certifikátů po 250.000,- Kč) potvrdil sám žalobce.

Zamítnutí žaloby co do 50.000,-Kč (vůči oběma žalovaným) odůvodnil soud tím, že tuto částku (správní poplatek) žalobce zaslal na účet společnosti F. S. a. s., takže v tomto rozsahu se bezdůvodně obohatila tato akciová společnost a nikoli žalovaní.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2000, č. j. 31 Co 262/98 - 152, především odmítl odvolání první žalované (první výrok), s tím, že zčásti směřovalo jen proti důvodům rozhodnutí (§ 202 odst. 3 občanského soudního řádu - dále též jen o. s. ř. ), a zčásti bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. K odvolání žalobce směřujícímu proti výrokům II. a III. rozsudku pak odvolací soud (bez dalšího dokazování) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok), a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání (čtvrtý výrok).

Odvolací soud neměl žalobcovo odvolání za důvodné, poukazuje na to, že smlouva o kontrole byla uzavřena mezi právním předchůdcem druhé žalované a první žalovanou. I když žalobce byl seznámen s prohlášením, že druhá žalovaná je kontrolorem prostředků pro investice první žalované (se smlouvou o kontrole), nevznikl tím jakýkoli právní vztah mezi ním a druhou žalovanou. Přitom nepokládal za rozhodné, že mezi žalovanými byla dohodnuta odměna či provize za zřízení účtu, s tím, že šlo o jejich dohodu, která neměla vztah k žalobci. Druhá žalovaná se tedy na úkor žalobce bezdůvodně neobohatila. K tvrzené odpovědnosti druhé žalované za škodu způsobenou (ve smyslu § 420 obč. zák.) žalobci, se pak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by druhá žalovaná porušila právní povinnost ze smlouvy o zřízení účtu nebo ze smlouvy o kontrole. Porušením povinnosti - pokračoval odvolací soud - je především porušení povinností, které ukládá právní předpis nebo porušení těch povinností, které na sebe vzala fyzická nebo právnická osoba např. smlouvou. Mezi žalobcem a druhou žalovanou však žádná smlouva uzavřena nebyla. Jestliže není splněn první předpoklad odpovědnosti za škodu (porušení povinnosti druhé žalované vůči žalobci) nelze dovodit odpovědnost druhé žalované za škodu podle § 420 obč. zák. a odvolací soud se již nemusel zabývat dalšími předpoklady odpovědnosti za škodu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobce byl se smlouvou o kontrole seznámen. Ze stejných důvodů (totiž proto, že jak smlouva o zřízení účtu, tak smlouva o kontrole byly uzavřeny bez vztahu druhé žalované k žalobci) nedovodil odvolací soud odpovědnost druhé žalované ani z ustanovení § 415 obč. zák. Podle odvolacího soudu nelze pominout ani skutečnost, že prohlášení bylo uzavřeno s neexistujícím subjektem, takže druhá žalovaná nemohla přistoupit k prevenčním opatřením. K případné námitce, že smlouva o kontrole obsahuje i smlouvu ve prospěch třetí osoby, odvolací soud odkázal na správný závěr soudu prvního stupně k této otázce, a sice, že jde o smlouvu, která je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., neboť je v rozporu s ustanovením § 93 odst. 2 obch. zák., ve spojení s ustanoveními § 79, § 83 a § 87 obch. zák. To, že nepřipustil dovolání, odůvodnil odvolací soud tím, že výklad ustanovení § 415 a § 420 obč. zák. je v soudní praxi ustálený.

Proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (vybavený právnickým vzděláním) včas dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 o. s. ř. pod písmeny b/ až d/, jejichž prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno b/), rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (písmeno c/), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (písmeno d/).

V intencích dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. pokládá dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu o předpokladech vzniku odpovědnosti druhé žalované za škodu, která mu byla způsobena. Konkrétně argumentuje tím, že ustanovení § 415 obč. zák. ukládá všem osobám počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Prevenční povinnost je povinností uloženou právním předpisem všem osobám, bez zřetele k tomu, zda škůdce je ve smluvním vztahu s poškozeným. Zákonodárce při konstrukci prevenční povinnosti naopak předpokládal, že škůdce a poškozený nejsou ve smluvním vztahu. Druhá žalovaná porušila svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o kontrole, když uvolnila dovolatelem složenou částku, i když ten nebyl zapsán v obchodním rejstříku jako komanditista první žalované. Tímto jednáním porušila druhá žalovaná smluvní povinnost vůči první žalované a vůči dovolateli jednala protiprávně proto, že se nechovala tak, aby nedošlo ke škodě (§ 415 obč. zák). I pro případ, že by smlouva o kontrole byla neplatná, lze podle dovolatele uzavřít, že na neplatné smlouvě se podílel druhý žalovaný, jenž i tímto jednáním porušil prevenční povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Druhá žalovaná před tím, než dovolatel složil finanční prostředky na účet prvního žalovaného, nedala prokazatelným způsobem najevo, že smlouva o kontrole je neplatná. Dovolatel se domnívá, že druhý žalovaný pobíral odměnu za kontrolní činnost, nevrátil ji a tím dal najevo, že smlouvu o kontrole považoval za platnou. Dále dovolatel vyslovuje domněnku, že s ohledem na značný počet podobných sporů soudy obou stupňů vycházely při rozhodnutí o jeho žalobě z důkazů a právních závěrů učiněných v jiných řízeních a bez zřetele k jejich přiléhavosti je použily v jeho věci. Odtud usuzuje, že mu odvolací soud upřel právo na spravedlivý proces, jelikož nepřipustil důkazy, které ke svému tvrzení navrhoval. Dále se dovolatel vyslovuje k závěru soudu prvního stupně že nelze zjistit, jak bylo naloženo s konkrétními prostředky, uváděje, že tato okolnost nemůže jít k jeho tíži, jelikož podle § 420 odst. 3 obč. zák. spočívá důkazní břemeno na druhém žalovaném. Existenci dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že v důsledku nesprávného právního názoru nebyly v řízení provedeny důkazy, které navrhoval, takže skutkový stav byl zjištěn neúplně a nesprávně. Dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je podle dovolatele dán proto, že odvolací soud své právní závěry odvozoval od skutkového zjištění, že smlouva o kontrole není smlouvou ve prospěch třetí osoby, a neprováděl skutková zjištění k tomu, aby prokázal, že druhá žalovaná porušila ustanovení § 415 obč. zák. K tomu dovolatel navrhl provedení důkazu výslechem v dovolání blíže specifikovaných osob. Ze všech těchto důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

V průběhu dovolacího řízení byl prohlášen konkurs na majetek druhé žalované (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2002, č. j. 95 K 7/2002 - 61), tato skutečnost však nemá na průběh dovolacího řízení žádného vlivu. Prohlášením konkursu na majetek dlužníka se totiž nepřerušuje řízení vůči jeho samostatnému společníku v rozepři (§ 91 odst. 1 o.s.ř., § 14 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), jímž druhá žalovaná (které jediné se dovolání týká) je (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2001, pod číslem 151).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, a to v první řadě v rozsahu, v němž jím dovolatel výslovně napadl i třetí výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, přičemž dospěl k závěru, že potud dovolání není přípustné.

Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Výrok o nákladech odvolacího řízení - ač součástí rozsudku - má povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Žádnou z tam vypočtených vad však dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se taková vada nepodává. Podle § 238a odst. 1 písm. a/ nebo podle § 239 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť dovoláním dotčený výrok není výrokem měnícím ani potvrzujícím; nadto (ve vztahu k § 239 o. s. ř. nejde ani o usnesení ve věci samé). Nejde rovněž o žádný z případů vypočtených v ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. pod písmeny b/ až f/.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. usnesením odmítl.

Přípustnost dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu poměřoval Nejvyšší soud ustanoveními § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.

Existenci vad řízení vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve vyloučil. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné rovněž není, neboť dovoláním napadený výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nejde ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek ze dne ze dne 28. ledna 1998 je prvním rozsudkem okresního soudu ve věci). Podmínky stanovené v § 239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá vypořádat se s přípustností dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, jenž byl v dané věci naplněn, může být dovolání ve smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky. Dotčené právní posouzení věci musí být významné i pro věc samu (řešení předkládané otázky musí mít vliv na právní poměry účastníků založené napadeným rozhodnutím odvolacího soudu) - shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda protiprávní úkon spočívající v porušení smluvní povinnosti je coby jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 obč. zák. podmíněn tím, aby šlo o porušení povinnosti ze smlouvy uzavřené mezi údajným škůdcem (zde druhou žalovanou) a poškozeným (zde dovolatelem).

Odvolací soud závěr, že druhá žalovaná vůči žalobci žádnou povinnost neporušila, založil mimo jiné na tom, že smlouva o kontrole je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., neboť je v rozporu s ustanovením § 93 odst. 2 obch. zák., ve spojení s ustanoveními § 79, § 83 a § 87 obch. zák. K tomu Nejvyšší soud především poznamenává, že soud prvního stupně, na jehož správný závěr odvolací soud v uvedeném směru odkazuje, úsudek, že by smlouva o kontrole uzavřená mezi žalovanými dne 30. listopadu 1990 měla být z uvedených příčin neplatná, vůbec neučinil (neplatnost pro rozpor s ustanoveními 93 odst. 2, § 83 a § 87 obch. zák. dovozoval u prohlášení komanditisty o vstupu do společnosti). Smlouvu o kontrole soud prvního stupně sice též nepokládal za platnou, leč z jiného důvodu; totiž proto, že ji uzavřela neexistující společnost /V. F. J. I. A., k. s. P. /).

Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném k 30. listopadu 1990, tj. ve znění zákona č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č. 13/1967 Sb., zákonů č. 69/1967 Sb., č. 72/1970 Sb., č. 138/1970 Sb., č. 144/1975 Sb., č. 165/1982 Sb., č. 98/1988 Sb., č. 173/1988 Sb. a č. 103/1990 Sb. (dále též jen hosp. zák. ), platilo, že hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob, oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů,1)* vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích. Smlouva o kontrole uzavřená mezi žalovanými dne 30. listopadu 1990 ve smyslu výše uvedeného podléhala v době svého vzniku právě režimu hospodářského zákoníku, byť šlo ve smyslu § 352 hosp. zák. o smlouvu nepojmenovanou. Hospodářský zákoník byl sice k 1. lednu 1992 zrušen (srov. § 772 bod 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku), ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. však určovalo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Smlouvy o běžném účtu, smlouvy o vkladovém účtu, smlouvy o uložení cenných papírů a jiných hodnot se však řídí tímto zákonem ode dne jeho účinnosti, i když k jejich uzavření došlo před tímto dnem. Z uvedeného plyne, že poměřovat platnost smlouvy ustanovením § 39 obč. zák. nelze a právní posouzení věci odvolacím soudem je potud zjevně nesprávné.

Pro úplnost se dodává, že i kdyby závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o kontrole vskutku vycházel z úvahy soudu prvního stupně (o tom, že ji uzavíral neexistující subjekt), šlo by v režimu hospodářského zákoníku opět o chybný úsudek. Obecně platí, že uvede-li obchodní společnost nebo jiný podnikatel v písemném právním úkonu své obchodní jméno (nyní svou obchodní firmu) nepřesně nebo neúplně, nelze z toho důvodně dovozovat, že by právní úkon učinil někdo jiný (od něj odlišná osoba). Opačný názor by měl za následek, že by právní úkon byl přičítán někomu, kdo jej neučinil; v případě, že by nepřesně nebo neúplně uvedené obchodní jméno neodpovídalo žádné obchodní společnosti nebo jinému podnikateli, by pak znamenal, že právní úkon vlastně nebyl - ačkoliv došlo k projevu vůle k právnímu úkonu směřující - učiněn. Ve skutečnosti jde o vadu projevu vůle, která v režimu občanskoprávních a obchodních vztahů způsobuje, nelze-li ji odstranit pomocí výkladu, neurčitost právního úkonu.

Podle ustanovení § 22 hosp. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Neplatný je i úkon, k němuž byla organizace přivedena lstí nebo bezprávnou výhrůžkou. Výhrůžka je bezprávná, i když je odůvodněná. Pokud jí je vynucováno něco, čeho takto dosaženo být nesmí (odstavec 1). Neplatnosti z důvodů uvedených v odstavci 1 se může dovolávat jenom organizace, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Tato organizace může úkon dodatečně schválit nebo jej strany mohou dodatečným vyjasněním učinit určitým a srozumitelným. V tomto případě má právní účinky, jako by byl platný od počátku (odstavec 2). Jinak řečeno, v režimu hospodářského zákoníku k 30. listopadu 1990 platilo, že neurčitost právního úkonu (zde neurčitost v označení smluvní strany) způsobuje pouze relativní neplatnost právního úkonu, které se mohl dovolat jen subjekt, na jehož ochranu byl důvod neplatnosti stanoven. Těmito zásadami se při úvaze o neplatnosti smlouvy o kontrole neřídil ani soud prvního stupně.

Závěr odvolacího soudu, podle kterého zde není protiprávního úkonu druhé žalované vůči žalobci spočívajícího v porušení povinnosti ze smlouvy o kontrole, jelikož nejde o smlouvu ve prospěch třetí osoby, a mezi žalobcem a druhou žalovanou žádná smlouva uzavřena nebyla, rovněž správný není.

Podle ustanovení § 420 obč. zák. v rozhodném znění (tj. v roce 1992) platilo (a platí), že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (odstavec 1). Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena (odstavec 2). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).

K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu posledně cit. ustanovení patří: 1) protiprávní úkon, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (kausální nexus) a 4) zavinění. První tři předpoklady jsou objektivní povahy, čtvrtý povahy subjektivní. Právní teorie i soudní praxe pak první z označených předpokladů, tedy protiprávní úkon, standardně vykládá jako projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy, nebo jde-li o povinnost mimosmluvní zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex Praha 1995, str. 316-321, nebo Bičovský, J. Holub, M.: Náhrada škody podle občanského obchodního, pracovního a správního práva, Linde Praha a. s. 1995, str. 26-30). V prvním z cit. děl se též uvádí (srov. str. 321), že smluvní právní povinnost je v případě jejího porušení spojená se smluvní odpovědností vůči spolukontrahentovi, zatímco mimosmluvní (zákonná) povinnost je v případě jejího porušení spojená s mimosmluvní deliktní odpovědností vůči každému. Potud však jde o výklad zjednodušený.

Závěr, podle kterého se poškozený může dovolávat (za účelem prokázání existence protiprávního úkonu) porušení smluvní povinnosti, totiž lze učinit nejen v případě, že je škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). K naplnění uvedeného předpokladu postačuje, že je prokázáno, že příslušný subjekt (škůdce) sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, že však závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry poškozeného. Takovému závěru přitom není na překážku ani skutečnost, že smlouva, z níž porušení závazku vzešlo, nebyla (typově či z obsahového hlediska) smlouvou ve prospěch třetí osoby (smlouvou ve prospěch poškozeného). Jinak řečeno, podstatné je, že byla porušena právní povinnost, která (byť prostřednictvím smluvního ujednání jiných osob) sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného.

Z pohledu výše uvedeného je v řízení zkoumaná smlouva o kontrole právě smlouvou, jejímž jediným účelem byla ochrana práv osob, jež se měly stát komanditisty první žalované (tedy i ochrana dovolatele).

Uvedené ústí v závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž své úvahy založil na jiných základech, správné není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v potvrzujícím výroku ohledně druhé žalované a v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstálo v uvedeném rozsahu již v rovině právní, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné zabývat se i dalšími dovolacími důvody dle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. (u dovolacího důvodu dle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. byl dovolací přezkum ostatně vyloučen, jelikož u dovolání, jehož přípustnost je založena pouze ustanovením § 239 o. s. ř., nemají skutkové argumenty místo).

Právní názor dovolacího soudu, je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2003

JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v.r.

předseda senátu