20 Cdo 1493/2004
Datum rozhodnutí: 22.06.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1493/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného města Š., zastoupeného advokátkou, proti povinnému L. Š., pro 300,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1643/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 12. 2003, č.j. 40 Co 1303/2003-11, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 23. 4. 2003, č.j. E 1643/2003-5, kterým Okresní soud v Šumperku zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (bloku na pokutu /na místě nezaplacenou/ z 23. 4. 1997, č. A 00058686, jímž Městský úřad v Š. uložil podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů /dále jen zákon č. 200/1990 Sb. /, pokutu). Odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí lze vykonat jen do pěti let po uplynutí lhůty určené k zaplacení pokuty (§ 88 odst. 1 cit. zákona); jelikož již v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (17. 4. 2003) stanovená (prekluzivní) lhůta marně uplynula (pokuta měla být zaplacena do 9. 5. 1997), nelze výkon nařídit.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadlo oprávněné město dovoláním, jímž podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), zpochybňuje aplikaci ustanovení § 88 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. a naopak prosazuje názor, že při vymáhání pokuty za přestupek se postupuje podle části šesté zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů, jež stanoví režim promlčení (§ 70).

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání není oproti očekávání dovolatele podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť otázku, kterou dovolatel nabízí k přezkumu (a označuje ji za zásadně právně významnou), vyřešil odvolací soud v souladu s judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2208/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod č. 1, popř. usnesení Nejvyššího soudu z téhož dne, sp. zn. 20 Cdo 2205/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/2004 pod č. 61).

Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému, který by měl na jejich náhradu právo, žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. června 2005

JUDr. Pavel K r b e k , v. r.

předseda senátu