20 Cdo 1490/2010
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř.




20 Cdo 1490/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Telefónica Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 4, Michli, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo osoby 60193336, proti povinnému Mgr. V. P. , pro 4.557,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 14 Nc 9622/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2007, č. j. 9 Co 446/2007-33, takto:

Dovolání se odmítá .
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud usnesením ze dne 11. 3. 2005, č. j. 14 Nc 9622/2005-5, nařídil podle vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. 5. 2003, č. j. 136282/2003-635.1 AM ve spojení s rozhodnutím téhož úřadu ze dne 27. 11. 2003, č. j. 25710/2003-603, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 4557,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Svobodu.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že návrh na nařízení exekuce je zcela v souladu s exekučním titulem, že povinný je v návrhu označen shodně jako ve vykonávaném rozhodnutí a že v průběhu řízení došlo ke změně oprávněného, o které bylo rozhodnuto pravomocným usnesením. Dále uvedl, že při nařízení exekuce není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí. Důvodem pro změnu či zrušení napadeného usnesení soudu prvního stupně nemůže být ani skutečnost, že povinný podal mimořádný opravný prostředek; je to však důvodem pro odklad exekuce, o němž bude soud prvního stupně následně rozhodovat.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), namítá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zásadní právní význam napadeného usnesení spatřuje v tom, že odvolací soud posoudil otázku materiální vykonatelnosti exekučního titulu v rozporu s ustálenou soudní praxí. Namítá vadu výroku napadeného usnesení odvolacího soudu spatřovanou v nesprávném označení povinného stejně jako v záhlaví usnesení - v rozporu se skutečným právním stavem. Uvedl s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3203/2006, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nesrozumitelné, zmatečné a v rozporu se závazným výkladem § 261a odst. 1 o. s. ř. Poukázal na to, že vztah mezi oprávněnou a povinným byl obchodněprávní, povinný byl v korespondenci označován jako V. P. POLARIC, s místem podnikání T., T. Na tuto skutečnost povinný správní orgán upozorňoval ještě před vydáním exekučního titulu a dále při uplatňování řádných a mimořádných opravných prostředků. Z tohoto důvodu nemůže být exekuční titul vykonatelný. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, stejně jako usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je již dlouhodobě ustálen názor, že ve vykonávacím řízení soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí (a to ani z pohledu správnosti či úplnosti skutkových zjištění ani z pohledu správnosti právního posouzení), obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí, případně exekuce vycházet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007, usnesení uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení uveřejněné pod č. 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Současně platí, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již tzv. zmatečnostní nebo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí.

Pokud se jedná o označení povinného, Nejvyšší soud připomíná, že označení povinného v exekučním titulu je shodné s jeho označením v návrhu na nařízení exekuce a v rozhodnutí o nařízení exekuce.

Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu