20 Cdo 1471/2008
Datum rozhodnutí: 26.01.2010
Dotčené předpisy: § 37 odst. 2 předpisu č. /Sb., § 40 odst. 1 písm. a) předpisu č. /Sb., § 159 o. s. ř., § 159a o. s. ř., § 175 odst. 1, 3 o. s. ř.



20 Cdo 1471/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. K ., proti povinným 1) O. V ., zastoupenému advokátem, a 2) J. P ., pro 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Praha 7 pod sp. zn. 112 Nc 6427/2005, o dovolání prvního povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2006, č. j. 11 Co 365/2006 - 30, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 2. 1. 2006, č. j. 112 Nc 6427/2005 - 5, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 nařídil podle pravomocného a vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2000, č. j. 23 Sm 96/2000 - 7, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 100.000,- Kč s příslušenstvím, nákladů předcházejícího řízení ve výši 4.372,- Kč, jakož i nákladů exekuce, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. J. Š., Ph.D., Exekutorský úřad v J. n. N. Odvolací soud s odkazem na § 35, § 40, § 44 odst. 10 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen exekuční řád ), a na § 251, § 261 a § 263 o. s. ř. dospěl k závěru, že předpoklady pro nařízení exekuce byly splněny a že námitky povinných obsažené v odvolání, jimiž zpochybnili vykonatelnost exekučního titulu, jsou neopodstatněné. Z nalézacího spisu totiž zjistil, že námitky prvního povinného proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu byly usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2003, č. j. 23 Sm 96/2000 - 18, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. 23 Sm 96/2000 - 20, jako opožděné podle § 175 odst. 3 o. s. ř. odmítnuty, a směnečný platební rozkaz tak nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Okolnost, že exekuční titul nebyl prvnímu povinnému zaslán na adresu jeho trvalého bydliště, jak dále namítal, nepovažoval městský soud za právně významnou, stejně jako námitku, že mu usnesení o odmítnutí námitek spolu s opravným usnesením nebyly doručeny, neboť z nalézacího spisu vyplývá, že si tato rozhodnutí na výzvu pošty ze dne 16. 5. 2003 nevyzvedl, takže nastaly podmínky náhradního doručení podle § 46 odst. 2 a 5 o. s. ř. v tehdy platném znění, a usnesení tak nabylo právní moci dne 4. 6. 2003.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal první povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Opětovně poukazuje na to, že mu směnečný platební rozkaz byl doručen na jinou adresu a že usnesení o odmítnutí námitek mu nikdy nebylo doručeno, že ani neobdržel zprávu o doručování zásilky, což podle něj znamená, že směnečný platební rozkaz dosud nenabyl právní moci a že se nemohl stát exekučním titulem. Názor soudů, že mu bylo doručeno tzv. fikcí je nesprávný, neboť na adrese v R. se v době doručování nezdržoval. Z toho podle něj vyplývá, že soudy obou stupňů ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. v tehdy platném znění nesprávně vyložily a aplikovaly (též v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. ÚS 451/2003). Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla zrušena a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud dospěl po přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napaden výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací přezkum předjímaný § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

První povinný žádnou právní otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. v dovolání neoznačil, a hodnocením námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru dospět nelze.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 37 odst. 2 exekučního řádu oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona. Podle § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu exekučním titulem je vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek.

V projednávané věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 9. 2000, č. j. 23 Sm 96/2000 - 7, jímž žalovaným (povinným) byla uložena povinnost zaplatit navrhovateli (oprávněnému) částku 100.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 4.372,- Kč. Tento platební rozkaz byl opatřen doložkou, podle níž měl nabýt vůči prvnímu žalovanému právní moci a vykonatelnosti dne 26. 9. 2000. Proti tomuto rozhodnutí podal první žalovaný (povinný) námitky, které byly usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2003, č. j. 23 Sm 96/2000 - 18, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. 23 Sm 96/2000 - 20, jako opožděné podle § 175 odst. 3 o. s. ř. odmítnuty.

Předpokladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je existence vykonatelného rozhodnutí (nebo jiného titulu) jako podkladu tohoto výkonu (§ 251, § 274 o. s. ř., § 37 odst. 2, § 40 odst. 1 exekučního řádu). Před nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) se tedy soud zabývá mimo jiné i tím, zda podkladové rozhodnutí (nebo jiný titul) je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost - v jednotě obou aspektů - lze ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou výkonu rozhodnutí (exekuce).

Je-li exekučním titulem rozhodnutí vydané soudem v občanském soudním řízení, vychází soud především z připojeného stejnopisu rozhodnutí opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti (§ 261 odst. 2 o. s. ř.), případně z potvrzení vykonatelnosti vyznačeného přímo na návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 261 odst. 3 o. s. ř.); v případě pochybností je však oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění přímo ze spisu o řízení, v němž bylo vydáno vykonávané rozhodnutí (zejména zjištění, zda rozhodnutí bylo řádně doručeno). O tom, za jakých podmínek se podkladové soudní rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální, pojednávají ustanovení § 161, § 162, § 171 a § 172 a násl. o. s. ř. Nevykonatelnost rozhodnutí (zde směnečného platebního rozkazu) je důvodem pro zamítnutí návrhu.

Směnečný platební rozkaz se stává (vyjma výroku o nákladech řízení, proti němuž je opravným prostředkem odvolání) vykonatelným a má účinky pravomocného rozsudku (§ 159, § 159a o. s. ř.) uplynutím tří dnů od jeho doručení, jestliže osoba k tomu legitimovaná nepodá včas námitky obsahující odůvodnění (srov. § 175 odst. 1, 3 o. s. ř.). Podáním námitek se v jimi vymezeném rozsahu odkládá právní moc a vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Na základě včasných a odůvodněných námitek pak nalézací soud v řízení podle § 175 odst. 4 o. s. ř. rozhodne, že směnečný platební rozkaz zůstává zcela nebo zčásti v platnosti nebo že ho zrušuje a v jakém rozsahu. Vysloví-li soud, že jej ponechává v platnosti, nabude směnečný platební rozkaz vykonatelnosti dnem, kdy rozsudek soudu o jeho ponechání v platnosti se stane vykonatelným. Zrušením směnečného platebního rozkazu v námitkovém řízení je titul odklizen a právní mocí rozsudku nalézací řízení končí.

Naopak námitky, které nebyly podány včas, případně nejsou odůvodněny, soud podle § 175 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. odmítne. Tím - z hlediska vyznačení potvrzení o právní moci (vykonatelnosti) - nastává situace, jako kdyby námitky nebyly vůbec podány. Podkladové rozhodnutí si pak způsobilost být exekučním titulem zachovává, i když osoba k tomu oprávněná (žalovaný) jej námitkami napadla (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2994/2006).

Současně platí, že rozhodnutím nalézacího soudu o odmítnutí řádného opravného prostředku proti vykonávanému soudnímu rozhodnutí pro opožděnost je soud výkonu rozhodnutí ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 a § 254 odst. 1 o. s. ř. vázán a nemůže otázku včasnosti (v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí) znovu přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 610/2006).

Z uvedeného pro danou věc plyne, že i kdyby námitka prvního povinného uplatněná v dovolání, že mu usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2003, č. j. 23 Sm 96/2000 - 18, a opravné usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2003, č. j. 23 Sm 96/2000 - 20, jimiž byly jeho námitky proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu jako opožděné podle § 175 odst. 3 o. s. ř. odmítnuty, nebyla doručena ani náhradně, a názor odvolacího soudu byl v tomto ohledu nesprávný, nemá tato okolnost žádný vliv na právní moc a vykonatelnost exekučního titulu (směnečného platebního rozkazu). Skutečnost, že směnečný platební rozkaz nebyl prvnímu povinnému doručen do místa jeho trvalého bydliště, nýbrž na adresu, je zcela bez právního významu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání prvního povinného podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu