20 Cdo 1461/2017
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



20 Cdo 1461/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti povinné J. Z. , zastoupené JUDr. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II/12, pro 371 999,60 Kč, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 22 EXE 930/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 29. 9. 2016, č. j. 18 Co 376/2016-38, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 27. 6. 2016, č. j. 22 EXE 930/2016-23, kterým Okresní soud v Chrudimi zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že podání přihlášky v insolvenčním řízení oprávněným proti dlužníku Ing. M. H. není důvodem pro zastavení exekuce. Pokud povinná prokáže, že v rámci vydání výtěžku insolvenčního řízení zanikla část pohledávky splněním, může podat návrh na částečné zastavení exekuce a o zastavení exekuce lze podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. uvažovat.

Povinná v dovolání nesouhlasí s právním výkladem § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a na výklad tohoto ustanovení má jiný právní názor. Podle jejího názoru oprávněná nemá na vymáhané plnění hmotněprávní nárok, neboť její pohledávka byla v plné výši uplatněna vůči Ing. M. H. povinnému č. 1. Plnění ze strany tohoto povinného je pravidelné, není tedy důvod vést exekuci proti povinné. Z tohoto důvodu považuje dovolatelka Exekuční příkaz vydaný Exekučním úřadem Brno město pod č. j. 97 EX 1437/16-17 ze dne 1. 6. 2016 z hlediska tvrdosti proti ní za nepřístrojný . Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále též jen o. s. ř. ).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Dovolatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s § 241a o. s. ř., ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatelka sice uvedla, že dovolání je přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (bod I. dovolání), jaká rozhodovací praxe dovolacího soudu je, však neuvedla.

Dovolatelka je povinna v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Protože dovolání má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu