20 Cdo 1461/2004
Datum rozhodnutí: 28.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1461/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného J. S., zastoupenéo Mgr. F. P., proti povinné N. V., zastoupené advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 3181/2001, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.2.2004, č.j. 11 Co 500/2003-81, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil výkon rozhodnutí vyklizením bytu přestěhováním povinné do označeného bytu náhradního; dospěl k závěru, že oprávněným zajištěný byt splňuje znaky bytové náhrady, již předpokládá vykonávané rozhodnutí jak z hledisek objektivních tak subjektivních, včetně specifik zdravotního stavu povinné.

Proti tomuto rozhodnutí podala povinná (zastoupena advokátem) včasné dovolání, ve kterém ohlásila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. , a jež pokládá za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí ve smyslu těchto ustanovení spatřuje v tom, že správné hodnocení důkazů je častým tématem v rozhodování obecných soudů a tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena . Stěžejním problémem sporu je, uvádí dále dovolatelka v dovolání, zda náhradní byt, který je nabízen, je bytem vyhovujícím pro její osobu , a to zejména ve vztahu k té významné okolnosti, již představuje její (nepříznivý) zdravotní stav. Právě ten byl oběma soudy pochopen nesprávně (v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř.); provedené důkazy zdravotními posudky soudy hodnotily vadně, některé z nich vyplývající skutečnosti ignorovaly , a neprovedly důkazy další, které navrhovala. Z nedostatků ve skutkových zjištěních pak rezultují nedostatky v právním posouzení věci; odvolací soud podle dovolatelky nepřihlédl k požadavku zásadní rovnocennosti s bytem vyklizovaným, a nehodnotil jej z hlediska lidsky důstojného ubytování , jestliže ohrožuje její zdraví.

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení stanoví, že § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyjádřené v § 237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí - jiné - rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by však dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Naopak, v rámci dovolacího přezkumu, jehož přípustnost nemůže být založena jinak než podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.; případné vady řízení skutkové povahy, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), pak mohou zde být významné jen za předpokladu, že zahrnují podmínku právní otázky zásadního významu (jinak - ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. - se mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné).

Skutkové výhrady, jež tvoří těžiště argumentace dovolatelky, jsou proto v daných souvislostech nevýznamné.

To se zjevně týká i té, jejímž prostřednictvím dovolatelka odůvodnila, proč má být napadené rozhodnutí zásadně (právně) významné, jestliže namítá nedostatek správného hodnocení důkazů , a totéž platí o výtkách, že skutečnosti, jež z provedeného dokazování vyplynuly, soudy ignorovaly , a neprovedly další důkazy, které byly navrženy.

Tím totiž dovolatelka uplatnila námitky, podřaditelné zde nepoužitelným dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, resp. odst. 3 o.s.ř.

Co do použitelného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) sama dovolatelka připouští, že jí formulovaná kritika právního posouzení věci vychází z předpokladu existence jiného ( správně zjištěného) skutkového stavu. Nemůže-li se však, jak se podává z předchozího, skutkový základ, jenž byl odvolacím soudem fixován, v sledovaných souvislostech změnit, je zjevné, že tento předpoklad obstát nemůže, pročež pro hodnocení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je bezcenná i ta právní oponentura, již dovolatelka vyvozovala právě z tohoto (jiného) skutkového základu.

Ani hodnocením ostatních námitek, jež byly v dovolání vzneseny (a které mají vazbu na to, jak odvolací soud pro danou věc vyložil pojem náhradního bytu), k pozitivnímu závěru o splnění podmínek přípustnosti dovolání dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na rozhodovací činnost soudů vůbec (jak se v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž zjevně nejde.

Odvolací soud ve svém výsledku jednak uplatnil právní názory, které lze pokládat za standardní, a jež korespondují i publikované judikatuře soudů, jednak závěry, ke kterým dospěl, jsou soustředěné ku zcela konkrétnímu skutkovému základu, což možnosti (potřebného) všeobecného judikatorního přesahu omezuje, resp. potlačuje.

Pakliže ustanovení § 343 odst. 1 o.s.ř. činí podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu průkaz, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, jde tím, že předjímá adekvátní pojetí (výklad) institutu náhradního bytu (viz zejména ustanovení § 712 odst. 2, věty první, obč. zák.) - co do právní konstrukce - o normu s relativně neurčitě formulovaným předpokladem (hypotézou). Vyložit takovou normu znamená vymezit demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií ty, s jejichž pomocí se lze k němu přiblížit. Právní posouzení (návrhu na nařízení výkonu vyklizením bytu) pak lze mít - z logiky věci - za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezení pojmu, k němuž soud v konkrétní věci takto dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát. Tak je tomu tehdy, jestliže vymezené znaky nebo kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladné) nebo jsou ve svém souhrnu objektivně neúplné (jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty), případně tehdy, když význam, s nímž je jednotlivě soud spojil, je logicky nebo věcně neudržitelný.

Nic z toho odvolacímu soudu dovolatelka nevytýká. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se nepodává, že by se odvolací soud rozhodnými hledisky nezabýval, resp. že (posuzováno z pohledu výsledku) jim lze namítat nedostatek přiléhavosti. I kdyby jejich jednotlivý význam mohl být hodnocen odlišně, k úsudku, že objektivně - z pohledu logického nebo věcného - závěry odvolacího soudu (vůbec) neobstojí, však námitky dovolatelky nevedou.

Ani tu (zápornou) kvalitu rozhodnutí, již předpokládá podmínka zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o.s.ř. a jež spočívá v jeho rozporu s hmotným právem, tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu dovodit nelze.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.

Nejvyšší soud proto - podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o.s.ř - dovolání jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1, § 243b odst. 5, věty první, o.s.ř; oprávněnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, však v tomto stadiu řízení prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. dubna 2005

JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.

předseda senátu