20 Cdo 1452/2010
Datum rozhodnutí: 23.09.2010
Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 předpisu č. 140/1961Sb. ve znění do 31.12.2009, § 143 předpisu č. 140/1961Sb. ve znění do 31.12.2009, § 135 odst. 1 o. s. ř., § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.




20 Cdo 1452/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. P. , zastoupeného Mgr. Petrem Renthem, advokátem se sídlem v Náchodě, Karlovo nám. 88, proti povinnému V. Z. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 3, za účasti manželky povinného J. Z., pro 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 E 434/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. března 2009, č. j. 20 Co 88/2009 - 142, takto:


Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2009, č. j. 20 Co 88/2009 - 142, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 4 E 434/2003 - 130, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 21. 7. 2003, č. j. 4 E 434/2003 - 15, nařídil podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2002, č. j. 60 Sm 109/2001 - 29, výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí povinného k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 420.000,- Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, č. j. 20 Co 485/2003 - 36, bylo usnesení soudu prvního stupně změněno tak, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na vymožení pohledávky a nákladů předcházejícího řízení, náhrady nákladů výkonu rozhodnutí a na soudní poplatek, jakož i dalších nákladů, které budou oprávněnému v průběhu tohoto výkonu proti povinnému přiznány ; jinak bylo potvrzeno.

Dne 9. 2. 2007 podal povinný návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., odůvodněný tím, že oprávněný byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, č. j. 7 T 1/2005 - 391, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2006, č. j. 11 To 81/2006 - 444, uznán vinným ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zákona (za užití ustanovení § 143 odst. 1 tr. zák.), kterého se dopustil tím, že na směnce vystavené dne 21. 4. 1997 výstavcem B. B. na částku 420.000,- Kč změnil - přepsal údaj o její splatnosti z 30. 8. 1997 na 30. 8. 1999, čím zastřel, že již dne 30. 8. 2000 došlo k marnému uplynutí promlčecí lhůty a tedy k zániku jeho nároku z předmětné směnky, a poté nechal dne 30. 8. 2001 doručit Krajskému soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu vůči žalovaným B. Boudovi a povinnému, jakožto avalovi dané směnky, přičemž soud tomuto návrhu vyhověl, a posléze byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitého majetku povinného a následně usnesením ze dne 25. 2. 2004, č. j. 15 Nc 2713/2004 - 7, nařídil Okresní soud v Mělníku i exekuci na majetek povinného.


Okresní soud v Mělníku [poté, co jeho předchozí usnesení v této věci ze dne 6. 12. 2007, č. j. 4 E 434/2003 - 105, jímž výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil se závěrem, že - i když je vykonávané rozhodnutí formálně i materiálně vykonatelné a návrh povinného na obnovu směnečného řízení byl zamítnut, neboť jeho námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu byly odmítnuty pro opožděnost a námitkové řízení nelze nahrazovat řízením o povolení obnovy - nelze výkon rozhodnutí provést z důvodu, že jeho vydání bylo dosaženo trestným činem oprávněného, bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2008, č. j. 20 Co 240/2008 - 121, zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že soud výkonu rozhodnutí není oprávněn zkoumat, zda je vykonávaný titul v souladu s právním řádem, a že důvody, pro které by výkon rozhodnutí měl být podle tohoto ustanovení zastaven, jsou výlučně ty, které mohou vést ke zrušení rozhodnutí mimořádným opravným prostředkem v nalézacím řízení], usnesením ze dne 28. 8. 2008, č. j. 4 E 434/2003 - 130, návrh na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 21. 7. 2003, č. j. 4 E 434/2003 - 15, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2009, č. j. 20 Co 88/2009 - 142, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud s odkazem na právní názor vyslovený v jeho předchozím zrušujícím usnesení opětovně uzavřel, že důvody uváděné povinným, pro něž navrhl zastavení výkonu rozhodnutí pro nepřípustnost, jsou důvody pro obnovu řízení; jestliže nalézací soud dospěl k závěru, že trestní rozsudek, kterým byl oprávněný odsouzen za čin, který je předmětem rozhodnutí nalézacího soudu, není důvodem pro povolení obnovy ve věci vydaného exekučního titulu, pak je i tímto rozhodnutím soud provádějící výkon rozhodnutí vázán a není oprávněn přezkoumávat závěr nalézacího soudu .

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že směnečný platební rozkaz byl vydán na základě zfalšované směnky, kdy oprávněný jednak přepsal datum splatnosti na směnce a dále vylákal podpis povinného na rub směnky s tím, že tento podpis měl sloužit jako podpis svědka při vystavení směnky zajišťující obchod oprávněného s třetí osobou , a že později oprávněný k tomuto podpisu vlastní rukou dopsal avalační prohlášení povinného, přičemž toto jednání bylo v trestním řízení posouzeno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz dle § 140 odst. 2 trestního zákona (za použití § 143 odst. 1 trestního zákona). Dovolatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a poukazuje na to, že jeho návrh na obnovu řízení byl zamítnut na základě formalistického přístupu s odkazem na zásadu koncentrace směnečného řízení, zejména z důvodu, že spáchání trestného činu oprávněným měl zjistit a namítnout během tří dnů (za situace, kdy trestní řízení trvalo téměř tři roky). Podle jeho názoru však nelze spravedlivě požadovat, aby uvedené skutečnosti zjistil do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu, navíc za situace, kdy si byl jist tím, že žádnou směnku nikdy nepodepisoval a neměl ji ani k dispozici. Namítá, že směnečný platební rozkaz byl vydán v příčinné souvislosti s trestným činem oprávněného a že po materiální stránce je v rozporu s právním řádem. Pokud trestní soud kvalifikoval jednání oprávněného souhrnně jako trestný čin padělání a pozměňování peněz, nelze tuto kvalifikaci přičítat na úkor povinného, neboť tímto jednáním (paděláním směnky) oprávněný docílil vzniku pasivní legitimace povinného. Postup odvolacího soudu považuje za nepřípustný právní formalismus, který je v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, účelem trestního řízení i se základními principy právního státu. Ze všech těchto důvodů má za to, že právě na takové případy dopadá ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť dosažení exekučního titulu trestným činem je právě jiným důvodem , pro který není možné rozhodnutí vykonat, neboť jinak by se jednalo o popření základních principů právního státu. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu, případně též usnesení soudu prvního stupně, bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Oprávněný v písemném vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo odmítnuto.


Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání povinného, které je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci je exekučním titulem vykonatelný směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2002, č. j. 60 Sm 109/2001 - 29, jímž soud uložil žalovaným B. B. a V. Z. (v dané věci povinnému), aby do tří dnů ode dne doručení tohoto platebního rozkazu zaplatili žalobci P. P. (oprávněnému) společně a nerozdílně částku 420.000,- Kč se 6 % úrokem p.a. ode dne 30. 8. 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.260,- Kč a k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 43.566,- Kč, nebo aby v téže lhůtě podali u tohoto soudu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítají.

Z obsahu spisu dále vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 7 T 1/2005, byl obviněný P. P. (v dané věci oprávněný) uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (za užití § 143 odst. 1 tr. zák.), spočívajícím v tom, že pozměnil tuzemský cenný papír v úmyslu udat jej jako platný a pozměněný tuzemský cenný papír udal jako pravý, jehož se dopustil tím, že (stručněji uvedeno) v přesně nezjištěný den od 21. 4. 1997 do 16. 8. 2001, na směnce vystavené dne 21. 4. 1997 na jeho řad B. B. jako výstavcem, znějící na částku 420.000,- Kč s termínem splatnosti dne 30. 8. 1997, změnil - přepsal daný údaj na datum 30. 8. 1999, čímž zastřel, že již dne 30. 8. 2000 došlo k marnému uplynutí promlčecí doby - lhůty ve smyslu § 70 odst. 1 zákona směnečného a šekového, a tedy k zániku jeho nároku z předmětné směnky, a že poté dne 16. 8. 2001 nechal sepsat a dne 30. 8. 2001 i fakticky doručit Krajskému soudu v Praze návrh na vydání směnečného platebního rozkazu právě z titulu shora popsaným způsobem pozměněné směnky, jejíž originál byl přílohou daného návrhu, směřujícího vůči žalovaným B. B. a V. Z., jakožto avalovi dané směnky, soud tomuto návrhu vyhověl a dne 23. 8. 2002 pod sp. zn. 60 Sm 109/2001 vydal směnečný platební rozkaz, v důsledku čehož - po nabytí právní moci platebního rozkazu - byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitého majetku ve vlastnictví V. Z., a následně usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 15 Nc 2713/2004, došlo i k nařízení exekuce na jeho majetek. Za toto jednání byl P. P. odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl V. Z. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 11 To 81/2006, zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a nově pak podle § 140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, za použití § 40 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let, a to za současného vyslovení dohledu. Z odůvodnění citovaného rozsudku soudu prvního stupně se pak podává, že vzal (mimo jiné) za prokázáno, že následně obžalovaný vylákal na svědkovi Z. podpis na zadní straně směnky, který následně využil k vyhotovení avalačního prohlášení . V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se dále uvádí, že ze znaleckého posudku z oboru kriminalistické expertizy ručního písma vyplývá, že jako pisatel textu na přední i zadní straně předmětné směnky přichází v úvahu jedna osoba .


Podle § 140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, se trestného činu padělání a pozměňování peněz dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle § 143 tr. zák. se ochrana podle § 140 až 142 tr. zák. poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům. Přitom zákonný znak udá v sobě nezahrnuje pouze takovou formu jednání, která spočívá v uvedení padělané nebo pozměněné směnky do oběhu ve smyslu peněžního styku. Cenný papír, kterým směnka je (viz § 1 odst. 1 zák. č. 591/1992 Sb., o cenných papírech; zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový), má kromě své funkce platební, případně dalších, i funkci zajišťovací. V takovém případě směnka slouží k zajištění peněžitého závazku a je možno ji uplatnit poté, co povinnost na základě původního peněžitého závazku nebyla splněna. Takovým uplatněním nepochybně je podání návrhu u civilního soudu k vydání směnečného platebního rozkazu. Tento postup umožňuje rychlé vydobytí pohledávky, neboť věřitel získává ve velmi krátké lhůtě vykonatelný titul, který může být pokladem pro následný výkon rozhodnutí. Případné podání námitek ze strany žalovaného (odpůrce) proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu již nemá vliv na závěr o dokonání trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 619/2009). V usnesení ze dne 12. 5. 2006, sp. zn. 1 To 26/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2009 Sb. rozh. tr., dále Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že držení padělané nebo pozměněné směnky není přípustné.

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř je soud v občanskoprávním řízení vázán výrokem trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin, a kdo jej spáchal. Skutková podstata trestného činu, který oprávněný spáchal, spočívala - jak z výroku citovaných rozsudků vydaných v trestním řízení vyplývá - v tom, že pozměnil tuzemský cenný papír v úmyslu udat jej jako platný a že pozměněný tuzemský cenný papír udal jako pravý. Z toho vyplývá, že oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za nějž byl posléze pravomocně odsouzen, a že i kdyby povinný podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, nemělo by to na závěru o dokonání trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (za použití ustanovení § 143 odst. 1 tr. zák.), oprávněným žádný vliv.

Důvody zastavení výkonu rozhodnutí vypočítává ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř., které platí i pro řízení exekuční (§ 52 odst. 1 exekučního řádu); pod písmeny a) až g) uvádí důvody relativně konkrétní, pod písmenem h) důvod formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu.

Ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat, je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou. Pravidlem výkladu takové normy je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu [pokud nezpůsobují jeho (materiální) nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], s pochybeními při nařízení výkonu (např. postižením jiného účtu než účtu povinného - srov. § 303 a násl. o. s. ř.), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítne-li oprávněný poskytnout součinnost při výkonu odebráním věci podle § 345 a násl. o. s. ř., nebo setrvávají-li v bytě, který má být podle § 340 a násl. o. s. ř. vyklizen, osoby, jež důvod bydlení neodvozují od povinného), případně se specifickým jednáním povinného (vznese-li důvodně námitku promlčení, způsobí-li započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí, event. vymáhanou pohledávku uspokojí do takové výše, že se další výkon stane nevhodným (srov. též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s., 2004, strana 387).

V usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, Nejvyšší soud uvedl, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován [srov. § 268 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§ 261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu [srov. § 268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho, že se žádá, aby výkon byl prohlášen za nepřípustný, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.

Z pohledu těchto zásad je argumentace dovolatele, že dosažení exekučního titulu trestným činem oprávněného je právě jiným důvodem , pro který není možné rozhodnutí vykonat, neboť jinak by se jednalo o popření základních principů právního státu, důvodná. Bez zřetele k tomu, že námitky povinného proti směnečnému platebnímu rozkazu byly odmítnuty pro opožděnost, a přesto, že jeho žaloba na obnovu směnečného řízení byla pravomocně zamítnuta, je exekuce v daném případě v rozporu s procesními principy (majícími podklad v právu hmotném - trestním zákoníku), jež ovládají řízení o výkon (exekuci), i v rozporu s účelem výkonu (exekuce), když oprávněný docílil vydání exekučního titulu spácháním trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (za použití ustanovení § 143 odst. 1 tr. zák. v témže znění), jehož se dopustil tím, že pozměnil tuzemský cenný papír v úmyslu udat jej jako platný a pozměněný tuzemský cenný papír udal jako pravý, tedy jednáním, které vykazuje značnou společenskou nebezpečnost (k tomu srov. opět usnesení Nejvyššího soud ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 4 Tdo 619/2009). Byl-li na základě takového jednání oprávněného vydán exekuční titul (směnečný platební rozkaz), ačkoliv soudu předložená směnka nebyla pravá, bylo by v rozporu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdyby takovýto směnečný platební rozkaz nebyl kvalifikován za vadný exekuční titul, způsobující nepřípustnost exekuce, neboť na základě nepravé směnky a jejího udání u soudu oprávněným povinnému žádná platební povinnost z hlediska hmotného práva nemohla vzniknout. V této souvislosti je třeba poukázat na ustanovení § 175 odst. 1, větu první, o. s. ř. a na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 11. 1996 , sp. zn. 5 Cmo 466/95, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy ročník 1997, pod č. 2, str. 36, s touto právní větou : Podle § 175 odst. 1 o. s. ř. nevydá soud směnečný platební rozkaz, má-li pochybnosti o pravosti předložené směnečné listiny , z nichž pro danou věc vyplývá, že pokud by soud měl vědomost o tom, že mu oprávněný předložil směnku, která nebyla pravá, a že pozměněním a udáním této směnky jako pravé se dopustil shora popsaného trestného činu, za nějž byl pravomocně odsouzen, směnečný platební rozkaz by nevydal. (Ohledně uvedených právních závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí, od nichž dovolací soud nemá důvod se odchýlit ani v dané věci, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, které vydal v exekuční věci oprávněného P. P. proti povinnému V. Z. pro tutéž pohledávku, vymáhanou na základě téhož exekučního titulu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 15 Nc 2713/2004).

Není tudíž správný závěr odvolacího soudu, že podmínky pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nebyly splněny.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor uvedený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 226 a § 243d odst. 1 o. s. ř.);
v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2010

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu