20 Cdo 1447/2004
Datum rozhodnutí: 18.08.2005
Dotčené předpisy: § 52 odst. 1 předpisu č. 120/2001Sb., § 338d odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 44 odst. 2 předpisu č. 120/2001Sb.




20 Cdo 1447/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kurky v exekuční věci oprávněného L. M., zastoupeného advokátem, proti povinné T., společnosti s ručením omezeným, zastoupené advokátem, pro 24.613,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 Nc 10170/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2003, č.j. 10 Co 1376/2003-59, takto :



I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud (v odvoláním napadené části) změnil usnesení ze dne 24. 7. 2003, č.j. 91 Nc 10170/2002-27, kterým Okresní soud v Ostravě k vymožení pohledávky 24.613,30 Kč s příslušenstvím nařídil na majetek povinné exekuci prodejem zástavy, tj. označených nemovitostí, a jejím provedením pověřil Mgr. P. F., soudní exekutorku, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Odvolací soud uzavřel, že povinná není ve smyslu ustanovení § 338d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ), věcně legitimována, neboť nemovitosti nabyla (a k vkladu práva došlo) před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, tj. před 24. 11. 1998.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Tím, že odvolací soud zkoumal vlastnické poměry ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, dopustil se nepřípustné negace pravomocného soudního rozhodnutí, které je co do předpokladů pro nařízení výkonu souladné s ustálenou judikaturou; o návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch povinné, jehož účinky nastaly 25. 8. 1998, rozhodl katastrální úřad až 10. 11. 1999. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/, § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o.s.ř. (§ 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 6/2002 Sb., dále jen ex. ř. ) přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce; opodstatněné však není.

Z úřední povinnosti posuzuje dovolací soud pouze vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem v projednávané věci důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že povinná není jako nabyvatelka zatížených nemovitostí věcně legitimována.

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu (dovoláním nezpochybněného), podle něhož je ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a/ ex. ř. exekučním titulem platební rozkaz Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. 5 Ro 1919/97, který se stal 14. 10. 1998 vykonatelným; jím byl ve prospěch oprávněného zavázán O., V. a spol., s. r.o., k úhradě 24.613,30 Kč s příslušenstvím. Usnesením ze dne 28. 12. 1998, sp. zn. 91 E 1883/98, Okresní soud v Ostravě nařídil na návrh oprávněného výkon rozhodnutí (platebního rozkazu) zřízením soudcovského zástavního práva na předmětných nemovitostech shora uvedené obchodní společnosti; za den rozhodující pro pořadí soudcovského zástavního práva byl stanoven 24. 11. 1998, kdy došel soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Usnesení je opatřeno doložkou právní moci, jež nastala 22. 1. 1999. Kupními smlouvami z 1. 9. a 3. 9. 1997 nabyla nemovitosti povinná, přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva se váží k 25. 8. 1998.

Podle ustanovení § 338d odst. 2 o.s.ř., které se použije i pro exekuční řízení (srov. § 52 odst. 1 ex. ř.), lze pro pohledávky, pro něž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, vést výkon rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitosti přímo i proti každému pozdějšímu vlastníku nemovitosti, který ji nabyl smluvně.

Soudcovské zástavní právo tedy působí i vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené nemovitosti, který jako zástavní dlužník dále ručí zástavou (nemovitostí) za to, že zajištěná pohledávka (zde pohledávka z platebního rozkazu) bude řádně a včas splněna. Účinky exekučního titulu, na jehož základě bylo zřízeno, působí ze zákona i proti dalšímu nabyvateli nemovitosti, tedy proti osobě, která není osobou z titulu (zde platebního rozkazu) povinnou. Na nabyvateli nemovitosti, k níž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, se lze hojit jen způsobem předpokládaným v § 59 odst. 1 písm. c/ ex. ř. (§ 335 a násl. o.s.ř., 69 ex. ř.), tj. prodejem nemovitosti, k níž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo zajišťující judikátní pohledávku.

Při věcném posouzení návrhu na nařízení exekuce soud ve smyslu § 44 odst. 2 ex. ř. mimo jiné zkoumá i to, zda povinný je věcně legitimován. Je-li jím pozdější vlastník nemovitosti, tedy jiný subjekt než ten, jemuž exekuční titul ukládá povinnost plnit, není posouzení pasivní věcné legitimace vyčerpáno doložením jeho vlastnictví k nemovitosti ke dni, kdy bylo zahájeno exekuční řízení (§ 35 odst. 1, 2, § 52 odst. 1 ex. ř., 335 odst. 1, věta první, § 335a odst. 1 o.s.ř.). Aby exekuce prodejem nemovitosti, k níž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, mohla být vedena proti takové osobě, vyžaduje ustanovení § 338d odst. 2 o.s.ř. splnění dalších předpokladů, které odrážejí výjimečnost situace danou právě tím, že ač nejde o přechod povinnosti na nástupce (§ 36 odst. 3 ex. ř., § 256 odst. 1 o.s.ř.) nebo o případ, kdy věřitel požaduje uspokojení pohledávky z toho, co ušlo odporovatelným právním úkonem, proti osobě uvedené v § 42a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů je postihován majetek jiného než povinného z exekučního titulu. Nabyvatel nemovitosti zatížené soudcovským zástavním právem je pasivně věcně legitimován jen tehdy, jestliže nemovitost nabyl do vlastnictví smluvně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1905/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2004 pod č. 51) a pokud se tak stalo po zahájení řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitosti (§ 338b odst. 2 o.s.ř.); jen při splnění shora uvedených podmínek svědčí povinnému coby pozdějšímu vlastníku nemovitosti věcná legitimace.

V projednávaném případě byla povinná v době rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva již vlastnicí nemovitostí (účinky vkladu vlastnického práva nastaly před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí), takže jak správně dovodil odvolací soud pozdějším vlastníkem nemovitostí ve smyslu § 338d odst. 2 o.s.ř. není.

Námitka dovolatele, že uvedený výklad představuje revizi usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1998, sp. zn. 91 E 1883/98, neobstojí. Pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech je v rozsahu zákonem stanoveném závazné pro všechny orgány (§ 159a odst. 4, § 167 odst. 2 o.s.ř.); znamená to, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem a že oprávněný pro (další) výkon rozhodnutí (exekuci) jejich prodejem má postavení zástavního věřitele (srov. § 336b odst. 2 písm. i/, § 336f o.s.ř.) a tím i výhodnější pořadí při rozvrhu rozdělované podstaty (§ 337c odst. 1 písm. c/, odst. 2, odst. 5 písm. d/ o.s.ř.). Účinky ustanovení § 338d odst. 2 o.s.ř. s ním však spojovat nelze.

Lze uzavřít, že oprávněnému se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).

Oprávněný v dovolacím řízení úspěšný nebyl, povinné však náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá žádný z účastníků právo (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2005

JUDr. Pavel K r b e k , v.r.

předseda senátu