20 Cdo 1446/2011
Datum rozhodnutí: 15.02.2013
Dotčené předpisy: § 200 písm. ua) o. s. ř., § 107 odst. 1 o. s. ř.




20 Cdo 1446/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněné Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, proti povinným 1. G & C Pacific Niue Limited , se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW19 2RR London, zapsané v registru společností Anglie a Walesu pod číslem 6701826, a 2. EDHESSA s. r. o., se sídlem v Ostravě-Porubě, Spojů 835/2, identifikační číslo osoby 27863816, pro 12.220.291,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 Nc 1780/2008, o dovolání 1. povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 3. 8. 2010, č. j. 23 Co 578/2008-77, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud rozhodl, že do řízení na místo tehdejší 1. povinné BGC DEVELOPERS, a. s., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, identifikační číslo osoby 26296586, vstupuje jako procesní nástupce společnost G & C Pacific Niue Limited, se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, Dalton House 60, Windsor Avenue SW19 2RR London, zapsaná v registru společností Anglie a Walesu pod číslem 6701826. Své rozhodnutí odůvodnil s poukazem na ustanovení § 107 odst. 1, 3 o. s. ř., § 68 odst. 1 obchodního zákoníku a § 61, § 180, § 187 a § 213 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, tím, že původní 1. povinná BGC DEVELOPERS, a. s. v důsledku přeshraniční fúze (formou sloučení), tedy po předchozím zrušení bez likvidace, zanikla s účinky výmazu z obchodního rejstříku ke dni 19. 1. 2010, tedy po nařízení exekuce (4. 9. 2008) před předložením věci obvodním soudem k rozhodnutí o odvolání povinné (27. 7. 2010), a že jejím právním nástupcem se stala společnost uvedená v záhlaví tohoto rozhodnutí jako (nynější) 1. povinná.

1. povinná v dovolání odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup a poukazuje na ustanovení § 200ua zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ), které vychází z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. 4. 2004, jímž se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (dále též jen nařízení č. 805/2004). Podle jejího názoru bylo povinností oprávněné podat nejdříve návrh na potvrzení evropského exekučního titulu a povinností soudu teprve na základě takovéhoto titulu pokračovat v exekučním řízení s novou povinnou osobou, která není subjektem českého práva. Jiný postup povinnou omezuje v jejím zákonném právu na obranu proti nároku, který podle jejího názoru není nárokem nesporným ve smyslu nařízení č. 805/2004, neboť jeho existenci oprávněná opírá o notářský zápis, jenž sice je v předmětném řízení exekučním titulem, jehož platnost však povinná napadla řádnou žalobou. Podle jejího názoru měl tedy exekuční soud řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. přerušit, poté oprávněnou vyzvat k podání návrhu podle § 200ua o. s. ř. a teprve na základě takto potvrzeného evropského exekučního titulu pak v řízení pokračovat proti nové povinné. Postup odvolacího soudu je podle ní nepřípustným zjednodušením obcházejícím nařízení č. 805/2004; navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení.

Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání.

Dovolání, přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 /čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb./) není důvodné.

Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud je-li dovolání přípustné povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je úkolem dovolacího soudu přezkoumat, zda řízení je skutečně stiženo namítnutou vadou.

Jak je totiž z obsahu dovolání zřejmé, povinná nezpochybňuje, že je právní nástupkyní společnosti BGC Developers, a. s. Její námitku, jíž vytýká soudu, že řízení podle § 107 odst. 1 o. s. ř. nepřerušil, že oprávněnou nevyzval k podání návrhu podle § 200ua o. s. ř. a že teprve na základě takto potvrzeného evropského exekučního titulu pak nepokračoval proti nové povinné, je namístě podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (sama povinná ostatně výslovně uvádí, že meritem dovolání je nesprávný postup soudu... ).

Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze dovolání (kromě jiných dovolacích důvodů) odůvodnit tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V souzené věci však dovolatelka takovouto kvalifikovanou (řízení může zajisté trpět i jinými, méně závažnými vadami, k založení nesprávnosti rozhodnutí nezpůsobilými, jež proto naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. být nemohou) vadu nenamítá. Jak totiž z dovolání, posuzováno podle jeho obsahu, plyne, správnost závěru odvolacího soudu o procesním nástupnictví , na němž spočívá napadené rozhodnutí, jímž je pouze a jedině usnesení podle § 107 odst. 1 věta třetí o. s. ř., nezpochybňuje, a to ani námitkami právními ani námitkami skutkovými.

Má-li povinná zato (a z její úvahy, že bylo povinností oprávněné nejprve podat návrh na potvrzení evropského exekučního titulu, na jehož základě by teprve mohl exekuční soud pokračovat v řízení s novým povinným, to lze dovodit), že oprávněná proti ní jakožto osobě, jež není subjektem českého práva , a jež by mohla být zavázána jedině rozhodnutím potvrzeným jako evropský exekuční titul, takovýmto způsobilým exekučním titulem v současnosti nedisponuje, pak by takováto námitka mohla být relevantní aniž zde dovolací soud jakkoli hodnotí její možnou úspěšnost (ostatně exekuce byla již, pravomocně v prvním stupni, nařízena) teprve pro rozhodnutí ve věci samé, tedy pro nařízení exekuce, nikoli pro rozhodnutí nemeritorní, ryze procesní, jehož vydání pro případ zániku dosavadního účastníka předepisuje občanský soudní řád svým ustanovením § 107 odst. 1. Pokud pak jde o dovolatelkou namítanou povinnost soudu, aby oprávněnou vyzval k podání návrhu podle § 200ua o. s. ř. (ostatně s účinností od 1. 1. 2013 zrušeného ustanovením bodu 34. zákona č. 404/2012 Sb.), ta oporu v žádném právním předpise nemá (resp. neměla), jelikož řízení o potvrzení evropského exekučního titulu, jehož jediným účastníkem byl oprávněný, bylo výlučně návrhové.

Posuzováno podle celého obsahu dovolání (ostatně proto také vnitřně rozporného, obsahuje-li na jedné straně výtku adresovanou soudu, že oprávněnou nevyzval k podání návrhu na zahájení řízení podle § 200ua o. s. ř., což podle dovolatelky bylo povinností oprávněné, a na straně druhé přednes, že vymáhaný nárok není nárokem nesporným a že dokonce platnost notářského zápisu tento nárok obsahujícího napadla řádnou žalobou ), směřuje dovolatelka k jedinému cíli. K jeho dosažení však jsou k dispozici jiné procesněprávní instrumenty, a to zejména návrh na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V rozsudku z 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 15, Nejvyšší soud zaujal a vysvětlil závěr, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti exekuci, ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, může tato skutečnost být důvodem pouze k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).

Jak plyne z výše uvedeného, řízení namítnutou ani žádnou jinou vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (v daném případě rozhodnutí podle § 107 odst. 1 o. s. ř.), postiženo není, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O případné náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. února 2013

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu