20 Cdo 1445/2003
Datum rozhodnutí: 16.11.2004
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

20 Cdo 1445/2003-101

20 Cdo 1445/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných 1) V. K. a 2) B. S., proti povinné H. S., prodejem nemovitostí pro částku 410.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 618/2000, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2002, č. j. 13 Co 948/2000-53, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 21. 6. 2000, č.j. E 618/2000-25, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí. Svůj závěr, že podkladový rozsudek je (formálně) vykonatelný, odvolací soud dovodil ze skutečnosti, že povinná v průběhu nalézacího řízení dne 22. 12. 1998 osobně převzala zásilku obsahující kromě jiného také opis žaloby, takže o průběhu tohoto sporu věděla ; protože soudu nesdělila změnu své adresy, postupoval podle názoru odvolacího soudu nalézací soud správně, jestliže na podkladovém rozsudku (pro zmeškání) vyznačil doložku právní moci a vykonatelnosti, a nařízení výkonu rozhodnutí tedy podle odvolacího soudu žádná překážka nebrání.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (zjevně ve znění zákona č. 30/2000 Sb. ), jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní i skutkové stránce pro její osobu zásadní význam, povinná, stejně jako v odvolání, namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vad, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; naplnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm a), b) občanského soudního řádu spatřuje v neúplném šetření odvolacího soudu stran doručení podkladového titulu, a v důsledku toho pak i v jeho nesprávném právním závěru, že rozsudek je formálně vykonatelný. V době doručování rozsudku (tj. v první polovině února 2000) totiž na adrese uvedené na doručence, tedy v P., nebydlela, jelikož se od roku 1998 zdržovala u svého manžela v SRN. Podmínky pro náhradní doručení uložením zásilky na poště tedy splněny nebyly a podkladový rozsudek tak nemohl nabýt právní moci a vykonatelnosti. Jako přílohu dovolání povinná připojila opis návrhu na zrušení podkladového rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o.s.ř.

Oprávnění navrhli potvrzení napadeného usnesení.

Při zkoumání přípustnosti dovolání musel Nejvyšší soud věc posoudit nejdříve z intertemporálního hlediska. Soud prvního stupně exekuci nařídil 21. června 2000, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000. Odvolací soud pak rozhodl v souladu s ustanovením bodu 15. in fine hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., tedy (byť 31. května 2002, tudíž po 1. lednu 2001) správně podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací. Je-li ovšem namístě usnesení odvolacího soudu posuzovat jako rozhodnutí vydané po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, je nutno občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen o.s.ř. ) použít i pro účely posouzení přípustnosti dovolání (viz bod 17., hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.).

V tomto ohledu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání přípustné není.



Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady ? k nimž je dovolací soud (bylo-li dovolání podáno včas a k tomu legitimovaným subjektem) povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.

Dovolání není přípustné ani podle § 238a odst. 1 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům taxativně vyjmenovaným pod písmeny b/ - f/ tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Přípustnost dovolání konečně není dána ani ustanovením § 239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinná nevznesla (odstavec 2).

Vzhledem k uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti jako nepřípustné odmítl.

Povinná z procesního hlediska podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí, oprávněným, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Věra Surovcová