20 Cdo 1427/99
Datum rozhodnutí: 31.08.2000
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1427/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Vladimíra Kurky a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně Č. o. b., a.s., proti žalované J. Ch., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 58/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 1999, č.j. 11 Co 500/98-29, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 1. června 1998, č.j. 12 C 58/98 - 13, zamítl žalobu (z 12. února 1998), aby žalovaná byla povinna do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit byt o čtyřech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, č. 1, v domě čp. 1300, na ulici S. Žaloba byla podle soudu podána pozdě (v intencích § 676 odst. 2 občanského zákoníku - dále též jen obč. zák." - měla být podána do 30. ledna 1998), navíc dodatek k nájemní smlouvě, který váže konec nájmu mimo jiné na ukončení pracovního poměru, je v tomto bodě neurčitý a tedy neplatný dle § 37 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. března 1999, č.j. 11 Co 500/98 - 29, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil byt vyklidit a předat žalobkyni do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soudu vyšel z toho, že nájemní smlouva (ve znění dodatků z 5. ledna 1996 a 13. ledna 1996) byla účastníky uzavřena na dobu určitou (do 31. prosince 1997), a pro případ dřívějšího ukončení pracovního poměru žalované u žalobkyně měl nájem skončit posledním dnem pracovního poměru. Na tomto základě uzavřel, že ukončila-li žalovaná pracovní poměr u žalobkyně ke dni 28. února 1997, byt i poté užívala a žalobkyně nepodala žalobu v zákonem určené třicetidenní lhůtě (počítané od skončení nájmu), došlo ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák. k obnovení původní nájemní smlouvy, a to v délce trvání jednoho roku. Nájemní vztah tak skončil ke dni 28. února 1998. Od tohoto dne užívá žalovaná byt bez právního důvodu, takže žaloba je důvodná. Stanovení šestiměsíční lhůty k vyklizení bytu odůvodnil soud tím, že žalovaná nemá jinou možnost bydlení, takže potřebuje přiměřený časový prostor k řešení bytové situace své a svých dětí.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (řádně zastoupená advokátkou) včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.") a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky věc správně posoudil soud prvního stupně, jestliže uzavřel, že ujednání o skončení nájmu při skončení pracovního poměru je neurčité, a že nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou - do 31. prosince 1997 a prodloužil se (ve smyslu § 676 odst. 2 obč. zák.) o jeden rok. Odtud usuzuje, že žaloba byla předčasná, neboť nelze žalovat na základě právní skutečnosti, jež dosud nenastala, a očekávat, že k ní dojde teprve v průběhu řízení. Odvolacímu soudu dále - pro případ, že žaloba je důvodná - vytýká, že jí (s ohledem na její sociální postavení) neposkytl takovou lhůtu, jež by jí umožnila zajistit pro rodinu přiměřené náhradní bydlení. V tomto směru poukazuje na to, že žalobkyně - ač s delší lhůtou k vyklizení zásadně nesouhlasila - nepředložila na podporu svých tvrzení (totiž že má nepatrný počet bytů, mnoho tisíc zaměstnanců a stovky žadatelů o byt) žádné důkazy. Dnešní pozice žalobkyně je navíc jiná, neboť (jak je obecně známo) probíhá proces privatizace a konkrétní koncepce využití bytového fondu žalobkyně zde není. Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a tvrzení dovolatelky odmítá jako nelogická a neopodstatněná (a to i potud, že měla dostatek času zajistit si odpovídající bydlení a byla jí soudem poskytnuta delší lhůta k vyklizení).

Dovolání je ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné, avšak není důvodné.

Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem"), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je Nejvyšší soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Dovolacímu přezkumu se tudíž otevírá toliko posouzení otázky, zda odvolací soud posoudil správně okamžik, kdy došlo k zániku nájmu a zda správně určil lhůtu k vyklizení žalované.

Skutkový stav věci nebyl dovoláním zpochybněn, a dovolací soud z něj při dalších úvahách vychází.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 685 odst. 1, věty první, obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu určitou nebo bez určení doby užívání.

Dle ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. pak platí, že užívá-li nájemce věc i po skončení nájmu a pronajímatel proti tomu nepodá návrh na vydání věci nebo na vyklizení nemovitosti u soudu do třiceti dnů, obnovuje se nájemní smlouva za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně. Nájem sjednaný na dobu delší než rok se obnovuje vždy na rok, nájem sjednaný na dobu kratší se obnovuje na tuto dobu.

Především je třeba uvést, že výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. platí i pro nájem bytu a nezakročil-li pronajímatel proti nájemci, který byt dále užívá, způsobem uvedeným v ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., nájem bytu se obnoví - nezanikne uplynutím doby, na kterou byl sjednán (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 10/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje).

Přitom Nejvyšší soud (stejně jako účastníci a soudy obou stupňů) nemá pochyb o tom, že nájem bytu byl ve shodě s ustanovením § 685 odst. 1 obč. zák. sjednán na dobu určitou. Zbývá stanovit, zda z hlediska určitosti doby, na kterou byl nájem sjednán, může vedle dne 31. prosince 1997 jako přesně stanovený (dřívější) den skončení nájemního poměru obstát poslední den pracovního poměru žalované u žalobkyně (přitom bylo nesporným, že tento pracovní poměr nebyl uzavřen na dobu, jejíž běh by - prostým plynutím času - měl skončit před 31. prosincem 1997).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž již formuloval závěr, podle nějž smlouvou o nájmu bytu, uzavřenou na dobu trvání pracovního poměru nájemce, který byl sjednán na dobu neurčitou, se nezakládá nájem na dobu určitou. Je tomu tak proto, že vymezení délky trvání nájmu bytu k události, o niž není jisto, zda v budoucnu nastane, respektive kdy se tak stane, nelze považovat za určité (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 1999, pod pořadovým číslem 99). Nájemní vztah proto mohl (ve smyslu uzavřené smlouvy) skončit nejdříve ke dni 31. prosince 1997, žaloba na vyklizení bytu však byla podána teprve 12. února 1998, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty uvedené v § 676 odst. 2 obč. zák.; nájem se tak obnovil na další rok (srov. § 676 odst. 2, větu druhou, obč. zák.), to jest do 31. prosince 1998, a teprve od 1. ledna 1999 obývá dovolatelka byt bez právního důvodu. Rozsudek odvolacího soudu tedy je ve svém výsledku správný (ač stojí na závěru o zániku nájmu již ke dni 28. únoru 1998), a to proto, že podle stavu rozhodného ke dni 3. březnu 1999, kdy byl vyhlášen (srov. § 154 odst. 1 a § 211 o. s. ř.), žalované právní důvod bydlení v bytě vskutku nesvědčil). Námitka dovolatelky, že žaloba ze dne 12. února 1998 byla předčasná, jakkoli - ve světle podaného výkladu - opodstatněná, tento závěr zvrátit nemůže. Probíhá-li totiž řízení o předčasně podané žalobě ještě v okamžiku, kdy doba trvání obnoveného nájemního vztahu uplynula, má žaloba účinky předvídané v § 676 odst. 2, větě první, obč. zák. (shodný závěr zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 15. prosince 1999, sp. zn. 26 Cdo 2793/99, a důvod odchýlit se od něj nemá).

Podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší.

Argument dovolatelky, že soud při určení lhůty k vyklizení bytu nezohlednil její sociální postavení, rovněž neobstojí. V situaci, kdy byl nájemní poměr sjednán na dobu určitou, a kdy dovolatelka musela vědět, že i při pro ni příznivějším právním posouzení věci skončí obnovený nájemní poměr nejpozději 31. prosince 1998, lze mít šestiměsíční lhůtu stanovenou jí odvolacím soudem k vyklizení bytu (oproti běžné třídenní lhůtě vymezené ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř.) právě se zřetelem k tomu, že ona ani její děti nemají jinou možnost bydlení, za více než přiměřenou. Dovolatelka se rovněž mýlí, usuzuje-li, že žalobkyně má povinnost prokazovat, proč se domáhá vyklizení bytu. Podstatné pro soudní ochranu práva žalobkyně je, že od 1. ledna 1999 žalovaná byt užívala bez právního důvodu (srov. § 126 odst. 1 obč. zák.).

Nejvyšší soud tudíž, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání ve shodě s ustanovením § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla a u procesně úspěšné žalobkyně prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly; tomu ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. odpovídá výrok, podle nějž na náhradu těchto nákladů nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. srpna 2000

JUDr. Zdeněk K r č m á ř, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková