20 Cdo 1426/2006
Datum rozhodnutí: 21.06.2007
Dotčené předpisy:




20 Cdo 1426/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobkyně Š. B., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. f., o vyloučení pohledávky z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 158/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8. 12. 2005, č.j. 25 Co 238/2005-49, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek z 3. 12. 2004, č.j. 6 C 158/2004-16, jímž obvodní soud zamítl žalobu o vyloučení pohledávky na účtu vedeném u ČSOB, a.s., z exekuce nařízené usnesením téhož obvodního soudu z 3. 11. 2003, č.j. Nc 2668/2003-5. Odvolací soud dospěl k závěru, že uzavřel-li povinný (Ing. J. Š. jakožto fyzická osoba) tři dny po nařízení exekuce, tedy 6. 11. 2003, s žalobkyní (společností, jejímž jediným vlastníkem a jednatelem je týž Ing. J. Š.) smlouvu o prodeji podniku (jejíž přílohou č. 7 z 30. 1. 2004 byl vymezen rozsah dalších majetkových hodnot prodávaného podniku - kromě jiného - také předmětnou pohledávkou), pak byť byl přechod pohledávky sjednán ke dni účinnosti smlouvy o prodeji podniku, tedy k 1. 1. 2004, jde o smlouvu neplatnou, a to přesto, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno teprve 26. 1. 2004. Absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku, a tedy i o převodu předmětné pohledávky, odvolací soud dovodil mimo jiné i gramatickým a logickým výkladem přílohy č. 7 smlouvy, jímž dospívá k závěru, že jde o účelový úkon směřující ke zmaření, respektive ke ztížení vedení exekuce na majetek prodávajícího J. Š. (povinného) .

V dovolání (zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v jeho nesouladu s dosavadní judikaturou, zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu z 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/93, publikovaným pod R 30/97, a ze 16. 1. 2003, sp. zn. 32 Odo 759/2001, a v jeho rozporu s hmotným právem, zejména ustanoveními § 476, § 477 a § 483 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v rozhodném znění) žalobkyně namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) spatřuje (kromě nesprávného výkladu výše uvedených ustanovení obchodního zákoníku) v nesprávném posouzení otázky, kdy se smlouva o prodeji podniku (jehož součástí je i předmětná pohledávka z účtu u peněžního ústavu) stala perfektní a kdy účinnou , a v důsledku toho pak v závěru odvolacího soudu, že smlouva je neplatná. Dovolatelka zdůrazňuje, že byl-li v příloze č. 7 (z 30. 1. 2004) ke smlouvě (ze 6. 11. 2003) o prodeji podniku sjednán přechod pohledávky z povinného na žalobkyni ke dni účinnosti smlouvy, tedy k 1. 1. 2004, pak nemůže jít o smlouvu absolutně neplatnou podle § 44 odst. 7 exekučního řádu, jelikož usnesení o nařízení exekuce bylo povinnému doručeno teprve 26. 1. 2004.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Hodnocením dovolatelčina argumentu odůvodňujícího přípustnost dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolatelka především přehlíží, že odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil (poté, co použil gramatického a logického výkladu přílohy) také dalším závěrem, totiž že smlouva o prodeji podniku ve znění její přílohy č. 7 je účelový úkon, směřující ke zmaření, respektive ke ztížení vedení exekuce na majetek prodávajícího J. Š. (povinného) , tedy, řečeno slovy ustanovení § 39 občanského zákoníku, že je úkonem obcházejícím zákon, kterýžto pojem literatura vysvětluje jako případ, kdy právní úkon sice v přímém rozporu se zákonným zákazem není, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje.

Závěr o nedůvodnosti žaloby založený na tomto druhém důvodu však dovoláním dotčen nebyl (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod poř. č. 17, v němž Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, obstojí-li důvod druhý, což platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen).

V této souvislosti je právně nevýznamná odpověď na případnou otázku, zda vedle sebe může obstát současně závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho rozpor se zákonem (úkon contra legem) a závěr o jeho neplatnosti pro obcházení zákona (úkon in fraudem legis), jelikož případná vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí v tomto směru a tedy jeho nepřezkoumatelnost je napadnutelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jenž (kromě toho, že nebyl uplatněn) je ovšem důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilým (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 25. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 22/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2004, pod poř. č. 212).

I kdyby však Nejvyšší soud pominul okolnost, že dovolatelka nenapadla kvalifikaci smlouvy o prodeji podniku jako neplatné právě pro obcházení zákona, nelze pro posouzení otázky přípustnosti dovolání dospět k závěru kladnému.

Nejvyšší soud totiž již v několika rozhodnutích (viz rozsudek z 26. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2001 pod poř. č. 134) vyslovil závěr, že právní úkon učiněný jeho účastníky v úmyslu zmařit provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí (tím, že má být právním důvodem pro vyloučení postiženého majetku z exekuce), je podle § 39 obč. zák. neplatný (k tomu srov. obdobně odůvodnění rozsudku z 25. 5. 2000, sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněného v témže časopise č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 104 a odůvodnění rozsudku z 9. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1880/99, v němž soud /byť pro účely vysvětlení rozdílu mezi úkonem odporujícím zákonu a úkonem příčícím se dobrým mravům/ zdůraznil, že jednání, jímž dlužník sleduje nastolení takového právního stavu, který by znemožnil nebo alespoň podstatně ztížil věřitelům dosáhnout uspokojení jejich pohledávek /např. tím, že se zbavuje svého majetku/ neodporuje mimoprávním normám chování lidí, nýbrž že takové jednání není v souladu se zákonem /právem/; právní úkony učiněné s takovýmto záměrem /úmyslem/ jsou v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivých případů buď neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení, nebo sice platné, avšak odporovatelné podle § 42a obč. zák.).

Jestliže tedy v dané věci odvolací soud po zhodnocení důkazů, jež (ovládané zásadou volnosti zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř.) samo o sobě žádným z dovolacích důvodů úspěšně napadnutelné není, smlouvu o prodeji podniku uzavřenou tři dny po nařízení exekuce považoval za úkon, jehož účelem bylo zmařit či alespoň ztížit vedení exekuce, tudíž úkon obcházející zákon, a proto neplatný, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.



Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je, aniž se musel zabývat námitkami nesprávného posouzení okamžiku platnosti a účinnosti smlouvy a nesprávného výkladu příslušných ustanovení obchodního zákoníku (jen na posouzení těchto otázek viz výše napadené rozhodnutí nespočívá), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, žalovanému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. června 2007

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu