20 Cdo 1418/2017
Datum rozhodnutí: 03.05.2017
Dotčené předpisy: § 43 odst. 1,2 předpisu č. 120/2001Sb.



20 Cdo 1418/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné Trim Group a. s. , se sídlem v Praze 6, Křenova č. 438/7, identifikační číslo osoby 64948269, zastoupené Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 10, Murmanská č. 1475/4, proti povinné Malostranská JPH s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí č. 265/6, identifikační číslo osoby 28479131, zastoupené Mgr. Jiřím Kaňkou, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod Hybšmankou č. 2339/19, pro 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 751/2015, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. 39 Co 241/2016-118, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2017, č. j. 39 Co 241/2016-118, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. března 2016, č. j. 48 EXE 751/2015-68, ve výroku I. a II., se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 pověřením ze dne 30. března 2015, č. j. 48 EXE 751/2015-18, pověřil provedením exekuce vedené pro pohledávku oprávněné ve výši 4 000 000 Kč s příslušenstvím na základě vykonatelného notářského zápisu ze dne 18. dubna 2013, sp. zn. N 129/2013, Nz 114/2013, sepsaného JUDr. Šárkou Novotnou (dále jen exekuční titul ), soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera, Exekutorský úřad Praha 7 (dále jen soudní exekutor ).

Povinná dne 27. 5. 2015 navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že v dané věci je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dle komentáře k občanskému soudnímu řádu mezi jiné důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, náleží např. vady exekučního titulu, pochybení při nařízení výkonu rozhodnutí (nedostatek podmínek řízení) a další, o kterých má povinná za to, že byly splněny s tím, že návrh blíže odůvodní ve lhůtě 30 ti dnů poté, co se její právní zástupce seznámí se spisovým materiálem.

Usnesením soudního exekutora ze dne 28. 5. 2015, č. j. 151 EX 252/15-94, byl návrh povinné na zastavení exekuce odmítnut. Soudní exekutor dospěl k závěru, že návrh je zcela nesrozumitelný, neboť neuvádí žádné důvody pro zastavení exekuce, ani neobsahuje vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení, zda byl návrh podán ve lhůtě, přičemž se jedná o zjevně opožděný návrh, protože doložka provedení exekuce byla zapsána do rejstříku zahájených exekucí dne 12. 5. 2015.

S ohledem na skutečnost, že proti usnesení soudního exekutora o odmítnutí návrhu na zastavení exekuce podala povinná odvolání, soudní exekutor usnesením ze dne 8. června 2015, č. j. 151 EX 252/15-102, toto usnesení zrušil a věc postoupil k vyřízení exekučnímu soudu. Povinná v odvolání namítala, že z návrhu je zjevné, že se dozvěděla o důvodu pro zastavení exekuce až po poradě se svým právním zástupcem, tedy ve stejný den, kdy byl návrh podán. Lhůta uvedená v ustanovení § 55 exekučního řádu je vykládána jako pořádková, nikoliv jako prekluzivní. Důvod podání návrhu byl stanoven dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve vztahu k ustanovení § 55 exekučního řádu obecně s tím, že povinná návrh blíže odůvodní ve lhůtě 30 ti dnů poté, co se její právní zástupce blíže seznámí se spisovým materiálem. Návrh tak dle povinné nebyl podán opožděně a obsahuje všechny požadované náležitosti dle ustanovení § 42 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. března 2016, č. j. 48 EXE 751/2015-68, předmětnou exekuci ohledně úroku ve výši 1% měsíčně od 17. dubna 2013 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 350 Kč denně od 22. září 2013 do dne podání návrhu, zastavil (výrok I.), ohledně pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, nákladů oprávněné v exekučním řízení a nákladů exekuce návrh povinné na zastavení exekuce zamítl (II.), a dále zamítl návrh oprávněné učiněný při jednání dne 4. 3. 2016 na odmítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce pro opožděnost (výrok III.). Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný notářkou JUDr. Šárkou Novotnou dne 18. 4. 2014, sp. zn. N 129/2013, Nz 114/2013. Jako věřitel v něm vystupovala oprávněná a na straně dlužníka povinná. Účastníci v předmětném notářském zápise uvedli, že dne 17. 4. 2013 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 4 000 000 Kč a dlužník se zavázal zaplatit úvěr nejpozději do 22. 4 2014 v devíti měsíčních splátkách s tím, že 1. 8. splátka ve výši 53 333 Kč je splatná nejpozději k 22. dnu příslušného kalendářního měsíce počínaje dnem 22. 8. 2013 a konče dnem 22. 3. 2014 a 9. splátka ve výši 4 053 333 Kč je splatná nejpozději dne 22. 4. 2014. V případě prodlení dlužníka s úhradou kterékoli splátky o patnáct dnů se stávají veškeré splátky úvěru splatnými patnáctý den prodlení a za každý den prodlení náleží věřiteli smluvní pokuta ve výši 1 350 Kč, která je splatná nejpozději patnáctý den následujícího kalendářního měsíce. Dlužník a věřitel dále prohlásili, že úroková sazba činí 1 % ode dne čerpání úvěru do splacení jistiny. Z výpisu z účtu oprávněné a z příjmových dokladů vzal soud za prokázané, že oprávněná poskytla úvěr povinné v celkové výši 4 200 000 Kč ve splátkách v období od 1. do 16. května 2013, a dospěl k závěru, že je předmětný notářský zápis nevykonatelný, pokud jde o ustanovení o úroku a smluvní pokutě, neboť v exekučním návrhu byl požadován smluvní úrok ve výši 1 % měsíčně z celé částky 4 000 000 Kč a to již od 17. 4. 2013. V notářském zápisu je však ohledně příslušného úroku uvedeno, že má být požadován ode dne čerpání úvěru do zaplacení. Pokud byl tedy úvěr čerpán ve dnech 1. 16. května 2013 postupně ve splátkách, nemůže být požadován smluvní úrok již od 17. 4. 2013 a nemůže být požadován z celé částky 4 000 000 Kč, ale pouze od jednotlivých splátek a to od data, kdy byly skutečně částky úvěru poskytnuty. Navíc důkazy provedenými při ústním jednání nebylo prokázáno, z jakého důvodu je oprávněnou požadována smluvní pokuta právě ode dne 22. září 2013. Návrh na zastavení exekuce je tedy důvodný pouze částečně, protože povinná neuhradila vymáhanou jistinu ve výši 4 000 000 Kč. Ohledně návrhu oprávněné na odmítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce pro opožděnost, se ztotožnil s námitkami povinné, že lhůta uvedená v ustanovení § 55 exekučního řádu je považována za lhůtu pořádkovou a nikoliv za lhůtu prekluzivní. Vzhledem k právní složitosti věci lze mít za to, že se povinná o důvodech pro podání návrhu na zastavení exekuce skutečně dozvěděla až dne 27. 5. 2015 po poradě se svým právním zástupcem.

K odvolání oprávněné i povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. ledna 2017, č. j. 39 Co 241/2016-118, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.), a ve výroku II. jej potvrdil (výrok II.). Ohledně pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, nákladů oprávněné v exekučním řízení a nákladů exekuce se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Námitky povinné, že exekuční řízení v dané věci nemělo být vůbec zahájeno, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu, když oprávněná k exekučnímu návrhu nepřipojila listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž by bylo patrné, že splnila svou vzájemnou povinnost, tedy že úvěr skutečně poskytnula, shledal za neopodstatněné a účelové. V daném případě se dle odvolacího soudu jednoznačně nejedná o situaci, kdy by byl v exekučním titulu vyjádřen synallagmatický závazek, a plnění povinné bylo vázáno na vzájemné splnění povinnosti oprávněnou, kdyby tak oprávněná musela doložit, že již povinnost splnila nebo že je připravena ji splnit. Pokud se jedná o výrok I. usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení exekuce ohledně úroků a smluvní pokuty, shoduje se odvolací soud se soudem prvního stupně se závěrem, že pokud byl úvěr čerpán na počátku května 2013 postupně ve splátkách, nemůže být smluvní úrok požadován již od 17. 4. 2013, tedy od data uzavření smlouvy o úvěru, jakož nemůže být požadován ani z celé částky 4 000 000 Kč. Úrok tak měl být požadován z jednotlivých splátek, a to do data, kdy byly částky úvěru skutečně poskytnuty. S ohledem na výše uvedené je však nelogický závěr soudu prvního stupně, když uvedl, že předmětný notářský zápis je zcela nevykonatelný, pokud jde o ustanovení o úroku. Uvedená argumentace nemůže obstát, ani co se týče smluvní pokuty, ohledně které soud prvního stupně pouze uvedl, že nebylo prokázáno, proč je požadována již ode dne 22. 9. 2013. Přestože soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, nevyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jeho rozhodnutí postrádá ucelenou a srozumitelnou konstrukci, z níž by bylo patrné, z jakého důvodu bez dalšího v případě úroků a smluvní pokuty dovodil nevykonatelnost notářského zápisu.

Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, jež má za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř. a za důvodné podle ustanovení § 241 a odst. 1 o. s. ř., neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2201/2014, ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5431/2008 a ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4997/2014, dovolatelka namítá, že předmětné exekuční řízení nemělo být vůbec zahájeno, protože pro jeho zahájení nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Uvedla, že notářský zápis jakožto exekuční titul neobsahoval potvrzení o tom, že úvěr byl poskytnut a je zřejmé, že to, co ukládá exekuční titul povinné (tedy povinnost splatit úvěr) je vázáno na předchozí splnění povinnosti oprávněné poskytnout úvěr. Oprávněná však neprokázala splnění vzájemné povinnosti způsobem dle ustanovení § 43 exekučního řádu, tedy listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, když k návrhu na zahájení exekuce připojila pouze prosté kopie výpisu z účtu a výdajových dokladů. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení, nebo aby jej změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. o částečném zastavení exekuce potvrzuje a v zamítavém výroku II. se mění tak, že se exekuce co do pohledávky ve výši 4 000 000 Kč, nákladů oprávněné v exekučním řízení a nákladů exekuce zastavuje , a požádala o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř., a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky vykonatelnosti notářského zápisu se svolením vykonatelnosti z hlediska ustanovení § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ex. řádu ), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. níže), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 37 odst. 2 ex. řádu nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 ex. řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného nebo omezené doložením času, lze postupovat podle § 44 jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 ex. řádu v případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas.

Při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce soud zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže je splnění povinnosti uložené exekučním titulem vázáno na splnění podmínky (v dané věci na splnění vzájemné povinnosti), nelze bez jejího splnění považovat exekuční titul za vykonatelný.

Z uvedeného vyplývá, že splnění vzájemné povinnosti, popřípadě připravenost ke splnění vzájemné povinnosti, může oprávněný prokázat jen listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem (nikoli soudním exekutorem); soukromá listina (tj. listina vyhotovená někým jiným než státním orgánem nebo notářem) sama o sobě není způsobilá prokázat splnění (připravenost splnění) vzájemné povinnosti oprávněného.

V projednávané věci je závazek povinné splatit předmětný úvěr vázán na splnění vzájemné povinnosti oprávněné, tedy poskytnutí úvěru. Splnění vzájemné povinnosti jako jeden z předpokladů vykonatelnosti notářského zápisu musí oprávněná kvalifikovanými listinami prokázat již při podání exekučního návrhu, případně dodatečně po poučení soudem (§ 254 odst. 3 o. s. ř.). Odvolací soud však ustanovení § 43 odst. 2 ex. řádu nerespektoval a ačkoli oprávněná splnění vzájemné povinnosti neprokázala (když doložila pouze prostou kopii příjmových a výdajových dokladů a výpis z účtu), ji o této povinnosti v rozporu s § 254 odst. 3 o. s. ř. nepoučil, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4761/2015, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1129/2014, ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4997/2014 a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2201/2014).

Usnesení odvolacího soudu z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud co do výroku I. a II. zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Se zřetelem k tomu již není namístě se zvláště zabývat návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu [ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř.].

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. května 2017

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu