20 Cdo 1402/2003
Datum rozhodnutí: 18.08.2004
Dotčené předpisy: § 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




20 Cdo 1402/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci péče o nezletilého J. H., zastoupeného opatrovníkem Magistrátem města P., syna matky M. Š., a otce P. H., o výkon rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 14 P 161/2000, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. února 2003, č. j. 24 Co 595/2002-502, takto:



I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí uložením pokuty v částce 3.000,- Kč; odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí vyžadované ustanovením § 273 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o.s.ř. ) byly splněny, jelikož v řízení bylo prokázáno, že matka nezletilého ve dnech 16. a 22. března 2002 a to ani po předchozí výzvě podle § 272 odst. 2 o.s.ř. dobrovolně nesplnila povinnosti uložené jí rozsudkem o úpravě otcova styku s nezletilým.

Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadla matka nezletilého dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že podle jejího názoru dosud judikaturou nebyla vyřešena otázka, zda ve vykonávacím řízení podle § 273 odst. 1 písm. a) o.s.ř. může být odmítavý postoj samotného dítěte ke styku s rodičem hodnocen jako okolnost bránící předání dítěte, byť v nalézacím řízení soud dospěl k závěru, že styk je v zájmu dítěte. Za další dosud judikatorně nevyřešenou považuje dovolatelka otázku, zda dítě má právo vyjádřit se ve všech věcech, které se ho dotýkají, a jaký je dopad takového práva na vykonávací řízení. Nesprávnost právního posouzení, tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelka spatřuje v nesprávném zhodnocení důkazů a v právním hodnocení důvodů, které vedly k nerealizování styku dítěte s otcem. Má za to, že listinami založenými ve spise je osvědčeno, že zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné, aby žalovaný nepožíval možnosti zákona, který mu zajišťuje právo styku na základě vykonatelného rozhodnutí. Podle jejího názoru je totiž blaho a zájem dítěte vyšším principem než zákonem garantované právo otce stýkat se s dítětem.

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.



Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka však, ač jej ohlásila, ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. neuplatnila.

Právní teorie i soudní praxe jsou zajedno v tom, že právní posouzení je nesprávné, jestliže soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale a o takový případ jde v souzené věci i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Nic takového však dovolatelka nenamítá. Nevytýká totiž odvolacímu soudu nesprávnou interpretaci (výklad) ani aplikaci (použití) právní normy, ale pouze nesprávné zhodnocení důkazů a právní hodnocení důvodů, které vedly k nerealizování styku dítěte s otcem.

Samotné hodnocení důkazů však dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (jakožto jediným důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak je soud provedl. V tomto směru však dovolatelka odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně nic nevytýká. Pro úplnost však nutno doplnit, že i kdyby výsledek hodnocení důkazů soudem ustanovení § 132 o.s.ř. neodpovídal, např. proto, že by neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až135 o.s.ř., nebo proto, že v hodnocení důkazů by byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor, že tedy i tehdy by šlo pouze o nesprávnost skutkových zjištění, odstranitelnou pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž však (viz výše) je důvodem k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilým.

Protože tedy dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ve skutečnosti dovoláním (jehož důvody včetně jejich obsahového vymezení je obecně dovolací soud podle § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. vázán) uplatněn nebyl, nebylo ani možno dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, otci nezletilého náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. srpna 2004

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu