20 Cdo 1394/2012
Datum rozhodnutí: 19.02.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., § 235 odst. 1 předpisu č. 140/1961Sb., § 2 odst. c předpisu č. 140/1961Sb.




20 Cdo 1394/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Z. V. , zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti povinnému D. M. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, pro 1 215 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 0 Nc 1482/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2011, č. j. 20 Co 493/2011-97, takto:

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2011, č. j. 20 Co 493/2011-97, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech usnesením ze dne 26. 5. 2011, č. j. 0 Nc 1482/2005-77, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 5. 5. 2005, č. j. Nc 1482/2005-4, a rozhodl o nákladech řízení a nákladech exekuce. Na základě rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 4. 2009, č. j. 4 T 115/2008-628, vzal za prokázané, že oprávněný pod pohrůžkou zabití donutil povinného podepsat směnku na částku 1 215 000,- Kč, jejíž úhrada byla následně zajištěna směnečným platebním rozkazem . Za situace, kdy by povinný nemohl být úspěšný s návrhem na obnovu řízení (exekuční titul nabyl právní moci 28. 12. 2004), soud považoval za nezbytné poskytnout ochranu právům povinného a exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/19963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ) zastavil.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že použití § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nelze rozšiřovat způsobem učiněným soudem prvního stupně, že povinný si po obdržení směnečného platebního rozkazu ponechal skutkové okolnosti vzniku směnky pro sebe, vydanému rozhodnutí se nebránil, a proto lze jen spekulovat, zda se tak stalo v důsledku obav z chování oprávněného. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 535/2002 a připomněl logický rozpor v odůvodnění soudu prvního stupně, kdy tento soud považuje směnečný platební rozkaz současně za nevykonatelný (důvod zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že k podpisu směnky, na základě níž byl vydán exekuční titul, byl oprávněným donucen, že oprávněný byl shledán vinným trestným činem vydírání, a že proto exekuční titul od počátku trpí vadou, pro kterou jej nelze vykonat. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že v rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 2131/2008 řešil Nejvyšší soud situaci, kdy pachatel dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, a že samo nalézací řízení bylo postiženo zásadní vadou, bylo-li vedeno na základě návrhu, jehož podání bylo součástí trestného činu. Proto byl dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. V souzené věci však řízení o vydání směnečného platebního rozkazu takovou vadou postiženo nebylo. Nelze ani směšovat otázku vad exekučního titulu a otázku vad směnky. Oprávněný s poukazem na rozdíl mezi pravostí směnky a platností směnky dále uvedl, že jím předložená směnka byla směnkou pravou, která nebyla padělána ani pozměněna. Platnost směnky, která vykazuje všechny zákonné náležitosti, se přitom posuzuje jen k námitce žalovaného (rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 5 Cmo 466/95). Neplatnost směnky byla povinnému známa od počátku, a proto se jí mohl domáhat bez ohledu na trestní řízení již v směnečném řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz. Čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů (dále též jen zákon č. 120/2001 Sb. ), je důvodné.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V posuzované věci je exekučním titulem směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004, č. j. 34 Sm 175/2004-9, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit do tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu směnečný peníz ve výši 1 215 000,- Kč s 6 % úrokem od 11. 9. 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu 4 050,- Kč a dále náklady řízení ve výši 98 490,- Kč. Směnečný platební rozkaz nabyl právní moci 28. 12. 2004.

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 6. 4. 2009, č. j. 4 T 115/2008-628, byl Z. V. uznán (mimo jiné) vinným, že v přesně nezjištěné době na jaře roku 2002 v obci Tatobity v objektu své výrobny poté, co do objektu pozval D. M., mu nabízel vrácení všech věcí z auta, které D. M. zanechal při útěku na lesní cestě u obce Bukovina, a to postupně vždy po složení nejméně dvacetitisícové splátky, a poté maje u sebe na stole položenou pistoli a vyhrožuje D. M. zabitím ho přinutil k podpisu směnky na částku 1 250 000 Kč, jejíž úhradu si následně zajistil prostřednictvím směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 34 Sm 175/2004, kterýžto směnečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 28. 12. 2004 (bod D - c/výroku rozsudku). Z. V. spáchal pod bodem D) výroku rozsudku jednak trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění do 31. 12. 2009 (dále též jen trestní zákon ), a jednak trestný čin omezování osobní svobody dle § 231 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy a dále trestný čin vydírání a trestný čin útisku byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na dobu čtyř let.

Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.

Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Důvody zastavení výkonu rozhodnutí vymezuje ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř., které platí i pro řízení exekuční (§ 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.); pod písmeny a) až g) uvádí důvody relativně konkrétní, pod písmenem h) důvod formulovaný všeobecně, jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou. Pravidlem výkladu takové normy je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je výkon rozhodnutí nepřípustný, se typicky spojují s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), s pochybeními při nařízení výkonu (např. postižením jiného účtu než účtu povinného - srov. § 303 a násl. o. s. ř.), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítne-li oprávněný poskytnout součinnost při výkonu odebráním věci podle § 345 a násl. o. s. ř., nebo setrvávají-li v bytě, který má být podle § 340 a násl. o. s. ř. vyklizen, osoby, jež důvod bydlení neodvozují od povinného), případně se specifickým jednáním povinného (vznese-li důvodně námitku promlčení, způsobí-li započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí, event. vymáhanou pohledávku uspokojí do takové výše, že se další výkon stane nevhodným), srov. též Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, strana 387.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, uvedl, že z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut) vybudován (srov. § 268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o. s. ř.), anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§ 261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu (srov. § 268 odst. 1 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Z toho, že se žádá, aby výkon byl prohlášen za nepřípustný, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo.

Skutková podstata trestného činu, který oprávněný spáchal, spočívala - jak z výroku citovaného rozsudku Okresní soudu v Semilech vyplývá - v tom, že maje u sebe na stole položenou pistoli a vyhrožuje D. M. zabitím ho přinutil k podpisu směnky na částku 1 250 000 Kč, jejíž úhradu si následně opatřil prostřednictvím směnečného platebního rozkazu vydaného Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2004.

Z toho vyplývá, že oprávněný dosáhl vydání exekučního titulu trestným činem, za nějž byl posléze pravomocně odsouzen, a že i kdyby povinný podal proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu námitky, nemělo by to na závěru o dokonání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) a omezování osobní svobody podle § 231 trestního zákona oprávněným žádný vliv. (podobně srov. zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008).

Z pohledu výše zmíněných zásad je zcela relevantní tvrzení dovolatele, že dosažení podpisu na směnce, na základě níž byl exekuční titul vydán, trestným činem oprávněného je právě tím jiným důvodem , pro který není možné rozhodnutí vykonat, neboť jinak by se jednalo o popření základních principů právního státu.

Bez ohledu na to, že povinný nepodal námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, je exekuce v daném případě v rozporu s procesními principy (majícími podklad v právu hmotném - trestním zákoně), jež ovládají řízení o výkon (exekuci), i v rozporu s účelem výkonu (exekuce), když oprávněný docílil vydání exekučního titulu na základě předložené směnky, k jejímuž podpisu donutil povinného jednáním kvalifikovaným jako trestný čin vydírání a trestný čin omezování osobní svobody.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, v němž se zabýval směnečným platebním rozkazem vydaným na základě směnky, kterou oprávněný, jehož jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (za použití ustanovení § 143 odst. 1 trestního zákona v témže znění) pozměnil, uzavřel, že by bylo v rozporu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kdyby takovýto směnečný platební rozkaz nebyl kvalifikován za vadný exekuční titul, způsobující nepřípustnost exekuce, neboť na základě nepravé směnky a jejího udání u soudu oprávněným nemohla povinnému žádná platební povinnost z hlediska hmotného práva vzniknout.

Podobný závěr je třeba přijmout i v této věci; také exekuční titul vydaný na základě směnky, k jejímuž podpisu byl povinný přinucen jednáním oprávněného, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu vydírání, je třeba považovat za vadný. Podpis povinného na směnce je materiálně neplatný a není závazný (srov. i např. KOTÁSEK, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 78 až 79).

Protože odvolací soud dospěl k jinému závěru, Nejvyšší soud jeho rozhodnutí podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. l, část věty první za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D., v. r. předsedkyně senátu