20 Cdo 1391/2011
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř., § 16 odst. 2 předpisu č. 592/1992Sb., § 100 obč. zák., § 112 obč. zák.




20 Cdo 1391/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, Krajské pobočky pro Moravskoslezský kraj, Územního pracoviště Ostrava, Sokolská 1/267, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti povinnému M.Ch. , identifikační číslo osoby 607 68 126, zastoupenému Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě -Moravské Ostravě, Na Hradbách 9/118, pro 182.278,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 91 Nc 10646/2008, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2010, č. j. 9 Co 952/2010 - 82, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, č. j. 91 Nc 10646/2008 - 4, byla podle platebních výměrů oprávněné č. 1348301306 ze dne 24. 2. 1998, č. 4240204299 ze dne 7. 11. 2002, č. 4140302229 ze dne 31. 7. 2003, č. 2140204298 ze dne 7. 11. 2002 a č. 2140302228 ze dne 31. 7. 2003 nařízena exekuce na majetek povinného k vymožení pohledávky ve výši 182. 278,- Kč.

Okresní soud v Ostravě poté usnesením ze dne 10. 8. 2010, č. j. 91 Nc 10646/2008 - 65, podle § 96 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. zastavil co do částky 27.298,- Kč řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce (výrok I.) a současně zamítl (ohledně zbývající částky 154.980,- Kč) návrh povinného na zastavení exekuce (výrok II.). Okresní soud z platebního výměru č. 4240204299 ze dne 7. 11. 202 a dokladu o jeho doruční zjistil, že jím bylo povinnému uloženo do 15-ti dnů od doručení zaplatit pojistné ve výši 86.564,- Kč, přičemž povinný tento výměr převzal osobně dne 26. 11. 2002 a právní moc byla vyznačena dnem 12. 12. 2002. Z platebního výměru č. 2140204298 ze dne 7. 11. 2002 a dokladu o jeho doručení bylo zjištěno, že jím bylo povinnému uloženo do 15-ti dnů od právní moci zaplatit penále ve výši 64.434,- Kč, přičemž povinný tento platební výměr převzal osobně dne 26. 11. 2002 a právní moc byla vyznačena dnem 12. 12. 2002. Ze spisu tamního soudu sp. zn. 48 E 282/2003 bylo zjištěno, že k návrhu oprávněné došlého soudu dne 21. 2. 2003 byl usnesením ze dne 19. 3. 2003, č. j. 48 E 282/2003 - 4, nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 150.980,- Kč, a to podle platebních výměrů č. 4240204299 a č. 2140204298 ze dne 7. 11. 2002. Dne 17. 5. 2005 byl proveden neúspěšný pokus o soupis movitého majetku povinného a výkon rozhodnutí byl zastaven usnesením ze dne 24. 5. 2005, č. j. 48 E 282/2003 - 11, které nabylo právní moci dne 26. 7. 2005, neboť oprávněný nesdělil další adresu povinného, než tu, na které byl proveden pokus o soupis dne 24. 5. 2005. Okresní soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, a ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, dospěl k závěru, že k okamžiku zahájení tohoto exekučního řízení nedošlo podle § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. k promlčení práva vymáhat pojistné a penále podle označených platebních výměrů, neboť v období od 21. 2. 2003 do 26. 7. 2005 oprávněná ve smyslu § 112 obč. zák. vedla u okresního sodu pod sp. zn. 48 E 282/2003 vykonávací řízení, ve kterém řádně pokračovala, resp. svými úkony nebránila průběhu řízení. Povinným namítaný důvod k částečnému zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. spočívající v promlčení vymáhaného nároku, tudíž nebyl dán.

K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. 11. 2010, č. j. 9 Co 952/2010 - 82, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na danou věc lze při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. aplikovat ustanovení § 101 - § 114 obč. zák. S ohledem na existenci vykonávacího řízení řádně vedeného oprávněnou proti povinnému pro uspokojení téže pohledávky u okresního soudu pod sp. zn. 48 E 282/2003 v období od 21. 2. 2003 do 26. 7. 2005 tak po dobu tohoto vykonávacího řízení došlo podle § 112 obč. zák. ke stavení promlčecí doby a ke dni zahájení tohoto exekučního řízení právo vyplývající z podkladových platebních výměrů promlčeno nebylo.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním (včas doplněným ustanoveným advokátem), v němž má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož se jedná o řešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opětovně uvádí své přesvědčení, že nelze analogicky aplikovat úpravu stavění promlčecí doby obsaženou v § 112 obč. zák. na úpravu promlčení dle zákona č. 592/1992 Sb. Odkazuje přitom na čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/04, a namítá, že je nepřijatelné, aby stát při vymáhání svých pohledávek z odvětví veřejného práva v případě absence zákonného ustanovení dle vlastního výběru cestou analogie použil jednu z více možných soukromoprávních úprav běhu promlčecí doby, a to právě tu, které je pro něj nejvýhodnější . Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušena a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání napadeného usnesení dospěl k závěru, že dovolání není podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s § 130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2689/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2219/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2005, sp. zn. 21 Cdo 1940/2004, v nichž dospěl k závěru, že při absenci bližší úpravy promlčení v ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, je třeba obsah tohoto pojmu vykládat analogicky podle ustanovení § 100 až 114 obč. zák., jakožto obecného předpisu upravujícího institut promlčení, což platí i ohledně běhu promlčecí lhůty, a proto je také třeba vycházet z § 112, věty druhé, občanského zákoníku, jež je analogicky plně aplikovatelný i na posuzovaný případ).

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu podle § 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. května 2011

JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu